Krátce před svým příjezdem poskytl Erich von Däniken Deníku exkluzivní rozhovor: ochotně, s humorem a zjevným potěšením. „Vyřiďte, prosím vašim čtenářům," dodal na závěr, „že se na setkání s nimi moc těším. Ve východních Čechách jsem byl již před několika lety a dobře si vzpomínám na pozorné a vnímavé publikum, takže se tam budu rád vracet."

Ráda bych vám hned na uvítanou poblahopřála k narozeninám – před pár dny jste oslavil sedmasedmdesátiny. Přičítáte oněm dvěma sedmičkám nějakou magickou moc?
Vidíte, teprve nyní jsem si uvědomil, že v tomto magickém roce 2012 jsem měl na narozeninovém dortu také dvě magické sedmičky. Moc se 
v numerologii nevyznám, ale vím, že sedmička je magické číslo. V bibli ji najdeme, jak jsem se dočetl, více než pět set krát.  Máme sedm dnů v týdnu, sedm divů světa, Sněhurka má sedm trpaslíků – a tak bychom mohli pokračovat. Ze svých badatelských cest vím, že i mnohé staré kultury sedmičku uctívaly. Například Sumerové měli sedm božstev a tak bychom mohli jistě pokračovat. Když mám být upřímný, tak musím říct, že by mi dvě trojky na mém narozeninovém dortu připadaly mnohem magičtější. Ale naštěstí jsou mi bohové nakloněni, takže mám zatím dost energie, plánů i práce, tak
o těch dvou sedmičkách moc nepřemýšlím.

Za svými čtenáři a fanoušky přijíždíte do východních Cech po šesti letech. Co se ve vašem životě za tu dobu změnilo?
Naštěstí nic moc. V některých věcech jsem dost konzervativní, takže jsem rád, když se kolem mne věci nemění. Samozřejmě, všichni jsme trochu zestárli, vnoučata povyrostla, napsal jsem pár knížek, připravil pětidílnou publikaci plnou krásných
a zajímavých fotografií z mého archivu, zahájil ve spolupráci s drážďanskou technickou univerzitou vědecký výzkum na planině Nazca , objel kus světa a odpřednášel stovky přednášek. To všechno ale není žádná změna, to patří k mému běžnému životu. Kéž by to tak beze změn vydrželo co nejdéle. Ze zkušenosti totiž vím, že změny bývají většinou spíš k horšímu.

Nedávno jste se vrátil z přednáškového turné v Jižní Americe, před sebou máte návštěvu České republiky. Zajímají Čechy jiná témata než dejme tomu Brazilce?
Já se prakticky zabývám pouze jedním tématem, a to je množnost návštěvy mimozemské civilizace na naší planetě před mnoha tisíciletími. Takže ti, kdo navštěvují mé přednášky,  se zajímají o to, jak daleko jsem v tomto bádání pokročil a jaké důkazy jim mohu předložit. A to je stejné jak v Evropě, tak také v Jižní nebo Severní Americe. Spíše bych si dovolil srovnání, jak moji posluchači v Americe 
a Evropě k těmto tématům přistupují. Musím říci, že 
v Americe, a zvláště v Jižní Americe,  jsou lidé k těmto otázkám daleko otevřenější 
a přístupnější. V Brazílii jsem se setkal s velmi nadšeným publikem. Možná je to přirozené, protože mnoho záhad, které popisuji, se týká právě jejich země a jejich kontinentu. Dodnes jsou tam tyto legendy živé a mnoho lidí se zajímá o mystiku. Přímo v tom vyrůstají. Když jim předkládám možná trochu jiné vysvětlení jejich legend, jsou 
z toho nadšeni. My na evropském kontinentě stále ještě lpíme na tradičním vysvětlení všeho záhadného a jen pomalu otevíráme svou mysl novému pojetí. V posledních letech se to ale i v Evropě hodně změnilo a já jsem si například v České republice všiml, že na mé přednášky chodí stále více mladých lidí, a to mne velmi těší. Letos jsem si pro mé turné po Čechách připravil dvě přednášky. Jedna se jmenuje Návrat bohů, a v ní se s diváky podělím o můj pohled na rok 2012, o němž koluje tolik dohadů. Také se v ní trochu podíváme na Evropu a její záhady a samozřejmě nemohu vynechat Mayský kalendář. Ve druhé přednášce s vypovídajícím názvem Tajemný Egypt se věnuji své velké lásce,  Egyptu. Zavedu posluchače do míst, kam se běžní turisté nepodívají, a také je seznámím 
s novými ohromujícími objevy v Cheopsově pyramidě. Už se na to těším.

Vašich knih se prodalo neuvěřitelných šedesát  milionů. Čím tak fascinujete čtenáře a současně pobuřujete vědce na celém světě?
Mne samozřejmě velmi těší, že mé knihy nacházejí takový ohlas u čtenářů. Možná je to tím, že jsem uchopil téma, které zajímá mnoho lidí, 
a ti oceňují, že se neúnavně snažím svou teorii podpořit dalšími a dalšími důkazy. Moji kritici mi svého času předhazovali, že jsem to měl výborně načasované. Moje první kniha Vzpomínky na budoucnost totiž vyšla krátce před přistáním na Měsíci a lidé se zcela přirozeně začali velmi zajímat o lety do vesmíru a všechno kolem nich. Ale mohu vás ujistit, že jsem nic načasováno neměl. Vždyť já jsem přistání na Měsíci neplánoval, no ne? O tom, že nešlo jen  o výborné načasování, svědčí i dlouhodobý zájem 
o mé knihy. Nešlo tedy o žádný momentální trend, o nějakou módu. Lidé pochopili, že je spousta záhad na naší planetě, které vědci nemohou vysvětlit a nebo je jejich vysvětlení velmi křečovité. Přivítali tedy, že přišel někdo, kdo podává vysvětlení zcela jiné a –  alespoň dle mého názoru – velmi logické. Zpočátku to chladné vědce skutečně pobuřovalo. Představte si, že někdo přijde s nestandardním řešením problému, pro který oni hledají vysvětlení již velmi dlouho. Nemá sice žádný hmatatelný důkaz, ale řešení je tak jednoduché a logické, že zaujme miliony lidí. Tenkrát to zacházelo tak daleko, že ukázat se po boku Ericha von Dänikena znamenalo pro vědce okamžitou diskreditaci. To se naštěstí velmi změnilo. Dnes se s mnoha vědci přátelím, spolupracuji s nimi a vedu s nimi zajímavé rozhovory. Jestli jsem alespoň trochu přispěl k tomu, že přestalo být tabu dívat se na věci z jiných
a třeba i netradičních úhlů, jsem tomu rád, protože to se zdaleka netýká jen mého oboru. Mělo by to platit vždy 
a všude.

Existují vedle mimozemšťanů  další témata, kterým byste se rád ve svých myšlenkách a knihách věnoval?
Jsem dosti monotematický. Vždycky jsem rád, když se někde objeví něco, co podpoří mou teorii a o čem mohu napsat. Hodně času potom věnuji zkoumání všech okolností, abych se nedopustil nějakého omylu. V mládí se mi občas přihodilo, že jsem z nadšení a horlivosti napsal honem, honem o něčem, co mne zaujalo, a ono se pak ukázalo, že vysvětlení je jiné, prozaičtější. Když je člověk starší, je i pokornější, a to platí samozřejmě i o mně. Já bych si moc přál najít nějaký skutečně hmatatelný důkaz o návštěvě mimozemšťanů u nás. To se mi doposud nepodařilo, ale stále věřím, že k tomu jednoho dne dojde. Měl bych z toho velkou radost, a to i tehdy, kdybych nebyl nálezcem já. Do té doby budu dále hledat alespoň indicie. Momentálně probíhá další výzkum v Cheopsově pyramidě, který pozorně sleduji a který potvrzuje to, co stále tvrdím, že starým textům a legendám by se měla věnovat mnohem větší pozornost. Řecký historik Herodot, který navštívil Egypt někdy pět set  let před naším letopočtem, napsal, že pod Cheopsovou pyramidou viděl jezírko a v tom jezírku sarkofág. Celá staletí se mu lidé vysmívali. Jak by mohl uprostřed pouště pod pyramidou vidět jezírko? No,  a teď  to jezírko objevili. I s tím sarkofágem. Těším se na další objevy a slibuji, že o nich budu své čtenáře informovat. Cheopsova pyramida zdaleka nevydala všechna svá tajemství a já jsem hluboce přesvědčený, že tato tajemství mají s mimozemšťany mnoho co do činění. Věřím totiž staroegyptským textům, ve kterých se můžete dočíst neuvěřitelné věci. V přednášce Tajemný Egypt o nich budu svým posluchačům s potěšením vyprávět.

Podobným tématům se v české literatuře věnoval Ludvík Souček. Znáte jeho knihy?
Se jménem Ludvík Souček jsem se samozřejmě v České republice setkal mnohokrát. Vím, že si ho čtenáři velmi váží. Navíc vím, že přeložil mou prvotinu Vzpomínky na budoucnost, proto mne velmi mrzí, že jsem ho nikdy nepoznal. V době, kdy překládal mou knihu, byl už u vás slavným a uctívaným spisovatelem a mne samozřejmě naplňuje hrdostí, že se ujal překladu knihy zcela neznámého a v té době velmi kontroverzního nováčka. Jeho knihy jsem nikdy nečetl, protože, pokud se nepletu, nikdy nebyly přeloženy. Je to škoda. Z ohlasu jeho čtenářů je zřejmé, že by měl velký úspěch i ve světě. 
V tom jsme to měli my, spisovatelé z druhé strany železné opony, jednodušší.

Vím, že k vašim velkým láskám patří dobré bordeaux. Jak  jste se vy a bordeaux vlastně seznámili?
Víte, původní profesí jsem hoteliér. Zájem o dobré víno 
a jídlo jsem tedy měl přímo v popisu práce. Už tenkrát jsem dobré bordeaux velmi oceňoval a zůstalo mou láskou dodnes. Téměř by se dalo říct, že je to jediný alkohol, který piji. A jak ho nejlépe vychutnat? Nejlepší způsob, který znám, je u mne doma na terase. Bydlím v malé vesničce vysoko ve švýcarských Alpách a výhled z mé terasy na několik velikánů,  jako je Jungfrau nebo Eiger, je opravdu úžasný a nikdy se ho nenabažím. Neznám nic lepšího, než sednout si sám nebo se svou ženou na terasu, dát si skleničku dobrého bordeaux a dívat se do údolí. Další skvělý moment, kdy si dát skleničku, je po náročném dni, třeba po přednášce, když už ze mne spadne veškeré napětí a já se mohu uvolnit. To si pak rád posedím třeba v hotelovém baru u skleničky vína. Nesmím také zapomenout na setkání s přáteli. Ti se mnou mou lásku k bordeaux většinou sdílejí. A co může být lepšího, než dát si lahvinku 
s přáteli?

Velkou část roku cestujete po celém světě. Vyhledáváte 
v každé zemi nějakou typickou místní lahůdku?
Když jsem v cizí zemi, rád ochutnám místní specialitu, pokud to ovšem nevyžaduje velkou odvahu, což se v exotických zemích občas stává. Ale jinak jsem i pokud jde 
o jídlo dost konzervativní. Tím, že jsem vyrostl a žiji ve Švýcarsku, mám asi nejblíže
k italské a francouzské kuchyni. V České republice jsem samozřejmě musel ochutnat i vaše české knedlíky, ale, snad se na mne vaši čtenáři nebudou zlobit, zdaleka jsem si s nimi nerozuměl tak dobře  jako se svými českými posluchači. Jsem spíše příznivcem dobře upraveného kousku masa a zeleniny. Také miluji švýcarské fondue, jednak pro výtečnou chuť a také proto, že vaření fondue je vždy současně i společenská záležitost. Přátelé se sejdou nad speciálním kotlíkem, v němž se v bílém víně taví několik druhů sýrů a do něj si na dlouhých vidličkách namáčejí bílý chléb. Je to vážně moc dobré 
a je u toho vždycky velká legrace.

Desítky let stojí po vašem boku vaše paní Elisabeth, vychovali jste dceru Cornelii. Sdílejí obě dámy vaši badatelskou a cestovatelkou vášeň?
Bez toho by to snad ani nešlo. Kdybych pro mou vášeň nedokázal nadchnout moji rodinu, nepodařilo by se mi to ani u mých příznivců. Moje žena je vždy první čtenářkou mých knih a moje dcera, která je novinářkou, je často mým velmi užitečným kritikem. Samozřejmě není moje rodina nijak nadšená z toho, že mne má práce tak často odvádí z domova, ale moje žena je úžasná v tom, jak se dokázala tomuto rytmu přizpůsobit. Je velmi samostatná, má spoustu přátel a v mé práci mne podporuje. Jsem velmi rád, že mám někoho, s kým mohu o těchto věcech mluvit. I vnuci se o mou práci velmi zajímají a často se mnou na toto téma diskutují. To je i pro mne velmi přínosné, protože mám možnost nahlédnout velmi zblízka do mysli mladých lidí. Chodí také na mé přednášky, když přednáším ve Švýcarsku,  a to mám vždycky největší trému, ale současně mne to samozřejmě velmi těší.

Erich Anton Paul von Däniken

Narodil se 14. dubna 1935 ve švýcarském Zofingenu. Studoval na humanitním gymnáziu College St. Michel ve Fribourgu, kde se začal zajímat o historii, lety do vesmíru, náboženskou filozofii a nevyřešené archeologické záhady. Celý svůj život i tvorbu zasvětil myšlence, že naši Zemi v dávné minulosti navštívili mimozemšťané, zanechali zde řadu stop a výrazně ovlivnili naši civilizaci. Napsal třicet knih, které byly přeloženy do dvaatřiceti jazyků a prodány v nákladu přes šedesát milionů výtisků. Tím se stal nejúspěšnějším autorem literatury faktu všech dob. Erich von Däniken také inspiroval filmy Blízká setkání třetího druhu a Stargate.