Zřejmě krátce před půlnocí v zahrádkové osadě u Berounky vtrhl do chaty sousedů – jak připomněl státní zástupce Tomáš Milec, došlo k tomu po předchozím požití alkoholu – a zranil muže, který byl uvnitř. O devět let mladšího souseda nejprve plynovou pistolí, nelegálně upravenou k účinnější střelbě, postřelil do obličeje, přičemž mu částečně roztříštil chrup, a pak ho ještě kladivem praštil do pravého spánku. Zraněný ho přemohl, vyhodil za branku a sám si přivolal pomoc. Krátce pobyl v nemocnici – a za jeho léčení požaduje zdravotní pojišťovna 13 937 Kč.

Obžalovaný, který je stíhán na svobodě, incident nepopírá. Včetně toho, že vyšel výstřel – byť do policejního protokolu původně tvrdil, že zbraň u sebe neměl. „Nevěděl jsem, co mám dělat, tak jsem tu pistoli zapřel. A pak jsem v tom pokračoval, když už jsem to jednou řekl,“ vysvětlil v úterý jednací síni. S tím, že nyní se rozhodl raději říci pravdu, když si přečetl, co všechno je ve spisu: o balistice, o povýstřelových zplodinách…

Noční návštěva s pistolí a kladivem 

A proč za sousedem přišel nepozván, v noci a s rozsvícenou čelovou svítilnou na hlavě, v pravici s pistolí a v levici s kladívkem (přičemž napadený vypověděl, že navíc třímal ještě montážní klíč)? Předsedovi senátu Robertu Pacovskému Jan Š. vysvětloval, že si se sousedem chtěl promluvit, aby mu už dál neškodil. V minulosti prý neřešil ani uříznutý strom, ani poškrábaný automobil, ani poškozené dveře chaty – což všechno přičítal právě sousedovi. Tentokrát ale vypěnil, když na svém autě našel stopu po kopanci. A nepochyboval o tom, čí je to dílo: soused se mstí za to, se si s jeho přítelkyní poseděl v restauraci.

Na tom, jak přesně se incident odehrával, se oba aktéři neshodnou. Jan Š. tvrdí, že výstřel vyšel nedopatřením, když se po něm soused sápal hned, jakmile vstoupil do jeho obydlí. „Omylem jsem zmáčkl spoušť – jak jsem to držel křečovitě, tak ta rána v tu chvíli vyšla; nebyl to úmysl,“ vysvětloval. Pak se strhla potyčka, při níž se bránil silnějšímu protivníkovi, který ho vytlačil na terasu – a jak máchal rukama, někam ho zasáhl přineseným kladivem (ovšem neví kam, protože špatně vidí a během strkanice přišel o svítilnu). „Chtěl jsem ho trefit do ramene, aby zanechal útoku,“ řekl.

Poškozený naopak u soudu vypověděl, že střelec pálil hned, jakmile vstoupil dovnitř; o žádnou debatu se podle jeho slov nepokoušel. Jen prý sykl: „Tys mi prokop auto.“ Zajedno jsou oba muži v tom, že zraněný získal převahu. Nezvaného návštěvníka popadl za ruku a za nohu, načež ho doslova vyhodil před branku. „Na zemi do mě kopal a já se různě povaloval a snažil jsem se bránit,“ postěžoval si obžalovaný.

Nikomu prý nechtěl ublížit

Opakovaně odpovídal na otázky soudce Pacovského i žalobce Milce, co si od noční návštěvy sliboval, jestliže tvrdí, že nikomu ublížit nechtěl a vyzbrojil se jen na svoji obranu. A v rozčilení vyrazil hned, zapomínaje na starou moudrost, že ráno moudřejší večera. „Chtěl jsem si s ním popovídat, ať už to příště nedělá; v žádném případě jsem neměl v úmyslu ho zastřelit,“ vysvětloval Jan Š. v jednací síni. Věřil prý, že s domluvou uspěje: „Myslel jsem, že s ním bude normální řeč. Že mu řeknu o tom autě – a hele, nech toho; že si o tom popovídáme.“ Jedním dechem současně uváděl, že vlastně očekával, že k žádné dohodě nedojde. To když vysvětloval, proč se před noční návštěvou převlékl do montérek. Vzal si staré oblečení, protože myslel, že s agresivním žárlivcem odvedle nebude řeč a bude se chtít prát. „Věděl jsem, že je od rány – a že se s ním asi nedohodnu,“ řekl u soudu.

Původ zbraně, o niž se podle vlastních slov dříve blíž nezajímal, vysvětlil obžalovaný jako památku na tchána zesnulého zhruba před 18 roky. Pistole prý patřila k tomu nejhodnotnějšímu, co se mezi jeho věcmi našlo; zbytek byl podle jeho slov spíš na vyhození.

Mimochodem – postřelený muž vypověděl, že on sousedovo auto nepoškodil. Sám prý ale viděl trojici rozjařených a hodně hlučných mladíků, kteří do aut skutečně kopali. Obžalovaný se mu v jednací síni omluvil; ostatně již nedlouho před hlavním líčením mu poslal omluvný dopis. Překvapivě ale u soudu hovořil i o sobě, což v podobných případech nebývá běžné. „Chtěl bych říct, že toho lituji, že jsem si zničil život,“ prohlásil.

V případě uznání viny ve smyslu obžaloby nabízí trestní zákoník sazbu odnětí svobody v rozpětí od deseti do osmnácti let. Předseda senátu Pacovský nicméně hned v úvodu hlavního líčení upozornil, že po provedeném dokazování by mohlo přicházet v úvahu i posouzení skutku podle přísnější právní kvalifikace. Za vražedné jednání spáchané s rozmyslem nebo po předchozím uvážení by pak mohl být ve hře trest v trvání mezi 12 a 20 roky.