Otec zemřelého syna vyzval prostřednictvím místního zpravodaje další rodiče k tomu, aby s dětmi o jejich situaci a možných problémech mluvili.

Zatím známá fakta potvrdila policejní mluvčí Petra Potočná. „Kriminalisté evidují na konci loňského roku a na začátku letošního dva případy, kdy užití špatné kombinace léků způsobilo smrt dvou mladých lidí. Jednalo se o osmnáctiletou dívku a chlapce stejného věku. Oba se týkají Lysé nad Labem. Loni došlo také ke dvěma otravám spojeným s hospitalizací u dvou mladých lidí v Milovicích,“ uvedla policejní mluvčí s tím, že ve všech případech probíhá vyšetřování.

Emotivní zpověď otce

Pro lyský zpravodaj Bez cenzury se rozhodl promluvit otec osmnáctiletého chlapce, který zemřel letos v lednu za výše uvedených okolností.

Rozhovor, který vedl Martin Tužinský, se svolením otce i zpravodaje Bez cenzury otiskujeme v plném znění.

Od smrti syna uplynul v době našeho rozhovoru více než měsíc. Jak konkrétně se s tak velkou ztrátou smiřujete?
Nám velmi pomáhá se o něm co nejvíce bavit. Mezi sebou, s přáteli, známými. Je to stále téma číslo jedna. I terapie se v těchto případech vedou podobně, člověk mluví, mluví, třeba roky, až se z té ztráty vypovídá. Máme velkou podporu v rodině, zpočátku nám i kamarádi pomáhali s nakupováním, vařením. Měli jsme hodně návštěv. Jako hlava rodiny musím situaci zvládnout a být oporou manželce a dětem. I já od nich samozřejmě mám podporu, ale zároveň potřebuji dočerpávat energii i odjinud, od svých přátel.

Vy sám jste prošel osobnostním rozvojem, koučujete, jak vám to nyní pomáhá?
Mám za sebou čtyři roky výcviku koučování a koučuju jedenáctým rokem. Pomáhám lidem zvládat těžké situace, získat nadhled. Díky tomu znám i psychoterapeuty, lidi s duchovním přesahem. Dostal jsem se mezi lidi, kteří pracují s energiemi, věří ve vyšší smysl života i smrti. To mi umožňuje situaci lépe zvládat a paradoxně být i oporou třeba přátelům mého syna.

Jak vnímáte význam rituálů při smíření se se synovým odchodem? Jaké konkrétní jste použili vy?
Už i promluva s blízkými je svým způsobem rituál. Jinak jsme dělali kroky k vyčištění synova pokoje, vyprali jsme, uklidili, srovnali jeho věci. Posléze pro nás můj kamarád vedl soukromý rituál, zapálili jsme šalvěj, bubnovali, abychom vyčistili prostor od špatné energie a naopak přilákali a uchovali energii dobrou. Největším rituálem byl ale určitě samotný pohřeb. Dnes narůstá počet pohřbů bez obřadu. Pohřeb na konkrétním místě, kde se s mrtvým lze rozloučit a poté si jej připomenout, je dobrou tradicí. Jsem rád, že jsme mohli udělat vlastní parte, vybrat vlastní muziku, pozvat všechny známé. Na pohřbu bylo asi tři sta lidí. Dalším rituálem bude usazení urny, to nás ještě čeká.

Synovi bylo čerstvě osmnáct let, jak si jej budete pamatovat? Jaký byl?
Naše rodina je velmi semknutá a on byl a je její pevnou součástí. Syn byl jako prostřední dítě rozený diplomat, byl vnímavý, rád dával lidi dohromady. Se svými sourozenci měl silný vztah. Byl velmi oblíbený v rodině, mezi kamarády. Měl úspěch u holek a i jejich maminky ho měly rády (úsměv).

Jak jste syna vychovával?
Věřím, že větší výchovný vliv než tělesný trest má dobře vedená rozmluva. Náš vztah byl otevřený, postavený na důvěře a otevřenosti, tak jako s ostatními dětmi. Asi před pěti lety jsem se synem byl na prodlouženém víkendu pro otce a syny. Vyráběli jsme prak a jiné věci, všichni společně i ve dvojici. Na konci jsme si dali cíle, které chceme spolu během jednoho roku stihnout. Většina se nám podařila.

Váš syn byl podle všeho aktivní mladík s mnoha přáteli a zájmy. Co jej bavilo, čemu se věnoval, co chtěl studovat?
Byl velmi společenský, rád byl středem pozornosti. Patřil do několika part a všude byl vůdčí osobností a tmelícím prvkem. Studoval produkční činnost na škole grafického designu v Lysé, měl nadání na jazyky, chtěl studovat v Dánsku; potvrzení o přijetí na dánskou školu přišlo v den jeho smrti. Rád cestoval, dříve s celou rodinou, později třeba jen se starším synem. Chtěl všechno zkusit, všechno ho lákalo, i extrémnější sporty. Občas byl tvrdohlavý a někdy se vztekal. Chodil tancovat, hrál fotbal.

Myslíte, že syn zemřel kvůli jedné náhodné zkušenosti s návykovou látkou, nebo se dostal do nějaké party, která k nim měla přístup?
V některých partičkách si dal alkohol, zkusil marihuanu. K těmto věcem podle mě přišel tak nejdéle před dvěma roky. Začal i kouřit cigarety, přitom u nás v rodině se nekouří. Ale to vše bylo v malé míře. Vím, že asi před rokem zkusil trip. Víc se k nám nedostalo. Podle nás tvrdé drogy ani prášky nebral.

Pozorovali jste nějaké změny chování, něco nápadného? Případně při zpětném pohledu se vám něco takového vybaví?
Když se na to podívám teď, tak zhubnul v průběhu prosince, ledna. Přitom jedl a nebylo to nic drastického. Vlastně my všichni méně jedli, jak jsme byli doma zavření. V lednu jsme všichni v rodině měli covid. Neměli jsme těžký průběh, syn vlastně jen ztratil čich. Ve škole neměl potíže, měl výborné známky. Neztrácel zájem o věci, naopak, měl dělat řidičák, nechal si ušít kabát, který měl jednou na sobě. Je pravda, že osmnáctiletého kluka nevidíte zas tak často, žije si svůj život, přijde, když má hlad a potřebuje vyprat oblečení. Nicméně jsme opravdu nezaznamenali významnou proměnu jeho chování. Evidentní byla změna až v posledním týdnu.

Co se tedy vlastně stalo?
Když se dostal z nemoci, chtěl to oslavit a trochu to přeháněl. Třikrát za sebou se trochu víc napil s kamarády. Přitom po covidu byl jeho organismus zřejmě oslabený, nevíme, jak moc. Myslím, že v tu chvíli na něj dolehly i citové a vztahové zmatky, rozešel se s přítelkyní a pak toho litoval. Pravděpodobně si vzal nějaké prášky, které by třeba zvládnul, kdyby byl v pořádku. Bohužel nebyl. Je možné, že si vzal prášek na uklidnění a pak taky na povzbuzení, což šlo proti sobě.

Jaký vliv má podle vás covidová epidemie na horší psychickou odolnost mladých a nakolik se jedná o hlubší krizi?
Koronavirová doba se podepisuje na stavu mladých velmi. Mladí se dlouhodobě nudí, je to často sdílený pocit. Normálně by syn každý den musel vstát, dojít na šest osm hodin do školy, sportoval by, měl další aktivity. Takhle se nemusel ani svléct z pyžama a na hodinu dvě se připojil k online výuce. Ovšem vidím tady hlubší příčiny. Jsme blahobytná civilizace, skoro všichni máme všeho dost, neznáme pocit ohrožení. Věnujeme mnoho energie, abychom se měli dobře, a nakupujeme nepotřebné věci. Rodiče nemají na děti čas a ze špatného svědomí je zahrnují drahými hračkami. Děti se nemusejí moc snažit, vše dostanou. Neumíme vypnout, máme fůru podnětů, mladí dostávají spoustu informací, zpráv a neumí na ně nereagovat. Mají potřebu rychle odpovídat na výzvy. Pak děti a mladí postrádají vnitřní strukturu, která by jim umožnila dobře zvládat těžké situace. Postrádám i pozitivní morální vzory naší mocenské elity.

Jste spirituálně založený člověk, pokud to tak mohu říct. Vnímáte utrpení, které Vás, syna a všechny jeho blízké postihlo, jako něco, co má hlubší smysl?
Nemám teď odstup od toho, co se stalo. Doufám, že za pár let dojdu k tomu, že synova smrt nebyla beze smyslu. Teď vnímám, že syn pro nás byl učitelem. Měl nás možná naučit, jak je život křehký a vzácný. Také teď vím, že jedinou jistotou v životě je nejistota, neočekávaná změna. Vyhýbáme se tématu smrti. Zapomínáme, že po našich tělech a hmotných statcích nic nezůstane. Hromadění věcí nemá být hlavním cílem a smyslem života. I když po ní netoužím, cítím se lépe připravený na vlastní smrt, nastal ve mně jistý klid. Rovněž vnímám přetrvávání našeho vztahu s synem, zachování určité energie ve vesmíru a rád bych k ní měl přístup alespoň přes sny. Syn zůstane součástí naší rodiny. Potřebuju teď najít rovnováhu mezi zachováním vědomí synovy přítomnosti a nutnosti žít dál. To, že tady spolu teď mluvíme, je vlastně dokladem mé snahy dát té věci smysl. Udělat osvětu, pomoct dalším rodičům z našeho města otevřít oči a upozornit je na možné nebezpečí.

Děkuju za to, i za vaši upřímnost a otevřenost.