Kliknutím zvětšíteZ policejních statistik vyplývá, že ročně policie stíhá kolem osmi až devíti stovek lidí za znásilnění. Ovšem podle knihy „Mužské právo. Jsou právní pravidla neutrální?“ od kolektivu právnických expertů se ve skutečnosti každý rok odehraje kolem dvanácti tisíc znásilnění. Jedná se o jeden z nejméně nahlašovaných trestných činů. Pokud je pachatelem cizí osoba, nahlašuje ho v průměru osm procent obětí, u pachatele z rodiny pak pouhá tři procenta. Navíc jedno ze dvou znásilnění, která se dostanou před soud, je potrestáno pouze podmínkou. A to ač tento skutek patří k nejvíce zraňujícím trestným činům.
Důvodů, proč se znásilnění většinou na policii nehlásí, je několik. Dvě třetiny těchto skutků probíhají doma a pachatelem bývá nejčastěji manžel nebo partner. Ženy je nechtějí udávat, navíc na nich bývají závislé. Odrazuje je i přesvědčení, že se pachatelům stejně nic nestane, a také složité dokazování, že žena sex nechtěla, i když se aktivně nebránila.
„Styděla jsem se, že jsem neutekla dřív, že jsem nekřičela. Cítila jsem se jako coura. Myslela jsem si, že mi to patří, protože jsem měla tak 'sexy' plavky.“ „Nenahlásila jsem to, protože jsem si myslela, že je to moje chyba, že mám moc velké ego, moc si o sobě myslím, jak jsem skvělá a někdo mi musel ukázat, že to tak není.“ Studentská iniciativa Proč jsme to nenahlásili se snaží odtabuizovat téma sexuálního znásilnění a přispět k osvětě ve společnosti. Snaží se o to především sdílením autentických svědectví žen či mužů, jež prožily sexuální násilí. Toto jsou některá z nich.
Co říká trestní zákoník
Ženy narážejí na nepřesnou formulaci znásilnění v trestním zákoníku, která zdaleka nepostihuje všechny situace. Hovoří se v něm o donucení k pohlavnímu styku „násilím nebo pohrůžkou násilí nebo pohrůžkou jiné těžké újmy“. Skutku se dopustí i ten, „kdo k takovému činu zneužije bezbrannosti“. Dovětek pamatuje na situace, kdy je oběť například silně opilá a nevnímá, co se děje.
Lidskoprávní organizace Amnesty International nebo iniciativa Konsent, prosazující nutnost souhlasu se sexem, proto dlouhodobě usilují o redefinici znásilnění jako sexu bez souhlasu tak, jak to například funguje v Německu nebo Belgii.
Prosadit tuto změnu politicky se nyní snaží pirátská poslankyně Klára Kocmanová, členka podvýboru pro problematiku domácího a sexualizovaného násilí. „Kromě nepředstavitelného traumatu samotného znásilnění oběti často narážejí i na to, že co se jim stalo, policie a soudy jako znásilnění neklasifikují,“ pozastavila se Kocmanová.
Vysvětlila, že jako znásilnění dnes nejsou brány situace, kdy oběť zamrzne, protože je paralyzována strachem, a nemůže se bránit. „Toto zamrznutí je přitom běžná - a vědecky i praxí doložená - reakce těla na ohrožení,“ upozornila poslankyně.
Zmínila i další časté scénáře, které současné znění nebere v potaz. Například když oběť vysloví nesouhlas verbálně, ale fyzicky se neodváží bránit, a pachatel i přesto pokračuje. „Není také dostatečně reflektováno vztahové násilí, ve kterém ve skutečnosti ke znásilnění dochází nejčastěji. Oběť se často nebrání, protože ví, že to stejně nemá cenu, obrana jim totiž v minulosti nepomohla, případně situaci zhoršila. Je tedy raději pasivní, neboť to bude rychlejší a méně bolestivé,“ poznamenala Kocmanová.
Jak funguje souhlas, neboli consent? Představte si místo sexu šálek čaje:
„Někdy se setkáváme dokonce s názorem, že znásilnění v manželském či partnerském vztahu není možné, že se jedná o takzvané ‚plnění manželských povinností‘,“ uvedla Dagmar Rudická, ředitelka organizace Persefona zaměřující se na pomoc obětem domácího násilí, sexuálního zneužívání a znásilnění z Jihomoravského kraje. Setkávají se i s tím, že jako argument při dokazování, že se nemohlo jednat o znásilnění, se používá fakt, že se následně oběť s pachatelem baví a je s ním dál v kontaktu.
„Souvisí to s velmi rozšířenými mýty o ‚pravém‘ znásilnění a ‚pravé‘ oběti, kdy laická a často i odborná veřejnost má velmi konkrétní představu, jak znásilnění vypadá, tedy typicky cizí osobou v noci na odlehlém místě, a jak se poté oběť chová,“ řekla. Tyto představy však podle ní neodpovídají skutečnosti. Většinu znásilnění totiž spáchá osoba, kterou oběť zná nebo jsou přímo v partnerském či manželském vztahu. „V těchto případech pak mohou být reakce oběti po znásilnění odlišné oproti představám společnosti,“ dodala Rudická.
Pasivita může znamenat nesouhlas
Piráti se proto snaží prosadit, že znásilnění je sex bez souhlasu, a chtějí, aby nová definice znásilnění zahrnovala i všechny výše zmíněné situace. Souhlas by nemusel být výslovný, natož písemný, dovozoval by se z okolností a jednání oběti. „Abyste mohli mít sex, musíte si být jisti, že druhá osoba chce mít sex s vámi. Pokud se druhá osoba aktivně a dobrovolně zapojuje, aktivita se jí viditelně líbí, sama vybízí k další, je to souhlas. Naopak pasivita může znamenat nesouhlas. Komunikace o sexu by měla být naprostou samozřejmostí a je podle mě zásadní pro dobrý sexuální život,“ popsala pirátská poslankyně Kocmanová.
Ujistila, že nadále by se dodržovala presumpce neviny a princip „v pochybnostech ve prospěch obviněného“, ze kterého vyplývá, že státní zastupitelství musí nade vší pochybnost prokázat, že souhlas nebyl dán. „Pokud se mu to nepodaří, obžalovaný musí být obžaloby zproštěn. Nic se navíc nemění na tom, že znásilnění je úmyslný trestný čin. Tedy obviněnému musí být prokázáno, že věděl, že jedná bez souhlasu oběti,“ doplnila poslankyně.
Rozdíl by ale spočíval mimo jiné v tom, že soud by se nově nesoustředil jen na to, jak a jestli oběť vyjádřila odpor, ale také jestli s jednáním obviněného souhlasila. „Jako důkazy lze použít výpovědi obou stran a dalších osob, komunikaci na sociálních sítích, kamerové záznamy nebo forenzní a lékařské šetření,“ zmínila Kocmanová. Uvedla také, že zkušenosti ze zahraničí ukazují, jak souhlasná definice vede k vyššímu počtu nahlášených a prokázaných znásilnění. A naopak se nepotvrdily obavy z nárůstu počtu falešných obvinění.
„Obecně je dokazování trestných činů proti lidské důstojnosti v sexuální oblasti náročné, neboť k nim dochází zpravidla beze svědků mezi čtyřma očima a mnohdy jsou také nahlašovány s časovým odstupem,“ uvedla Dagmar Rudická z Persefony. Vysvětlila, že z těchto důvodů často chybí přímé důkazy, a je tak nutné mít ucelený řetězec nepřímých důkazů, aby se znásilnění prokázalo. S redefinicí znásilnění se dle jejích slov rozšíří dokazování o to, zda byl souhlas dán a z čeho obviněný usuzoval, že byl dán.
Podle Rudické by se redefinicí mohl otevřít prostor pro oznámení případů, které v současné době nejsou kvalifikovány jako znásilnění z důvodu nejednotného výkladu bezbrannosti oběti. Mnohé případy podle ní nejsou kvalifikovány jako trestný čin znásilnění právě z důvodu absence použití násilí či zneužití bezbrannosti.
Za brutální znásilnění podmínka
O redefinici znásilnění se dlouhodobě snaží také iniciativa Bez trestu, za níž mimo jiné stojí advokátka Lucie Hrdá, jež se specializuje na zastupování obětí domácího a sexuálního násilí. Usiluje také o zpřísnění trestů za znásilnění. Stránky webu Bez trestu upozorňují na zvláště závažné případy včetně brutálního způsobu znásilnění či znásilnění několika pachateli, které ale skončily pouze podmínkou. Na konkrétních příkladech ukazují, že podmíněný trest je pro pachatele sexualizovaného a domácího násilí často extrémně nepřiměřený.
Neadekvátní trestání v této oblasti je podle iniciativy dán i mnohými předsudky o obětech, pachatelích a sexualizovaných trestných činech, které se neobjevují jen u laické veřejnosti, ale i v rozhodování soudů.
Na konferenci Aspekty odolnosti v listopadu 2022 Hrdá upozornila, že nepřiměřeně nízké tresty za znásilnění ukládají stejným dílem soudci či soudkyně. „Dědictví patriarchátu spočívá spíše v tom, že tu dochází k marginalizaci sexuálního a domácího násilí a jeho vlivu na život oběti. Celá jejich situace se podceňuje a bagatelizuje, což přispívá ke špatnému zacházení s obětí. Chceme po nich spoustu věcí, kterých ony nejsou schopny a za to pak rozdáváme podmíněné tresty,“ uvedla Hrdá. Doplnila také, že oběť znásilnění musí dojít nejméně na čtyři výslechy a dokazování a čtyřikrát vyprávět svůj traumatický zážitek.
Kovářová: Sexuální obtěžování je přirozené
Na tématu sexuálního obtěžování či výše trestů pro sexualizované násilí nicméně nepanuje všeobecná shoda. Značné popularitě se například těší názory senátorky a právničky Daniely Kovářové, která jimi, jak říká, bojuje za „zachování normálního světa“.
Na svém facebookovém účtu před pro ni úspěšnými senátními volbami uvedla: „Sexuální obtěžování je přirozené chování všech samců a samiček. Bez něj bychom nebyli na světě. V různých situacích, kulturách či v různé formě jsou některé z těchto tanečků pokládány za zdvořilé, jiné formy za jiných okolností jsou pokládány za ne zrovna zdvořilé. Pevně ale doufám, že všechny druhy sváděcích rituálů, zdvořilé i méně zdvořilé, zůstanou i v budoucnu legálními. Kriminalizace má čekat jen hrubé násilníky, kteří překročí hranici stanovenou trestním právem.“
V komentáři pro Deník.cz si zase povzdechla nad tím, že „muži už nesmějí obtěžovat ženy, dvořit se jim, svádět je či imponovat“, zatímco „ženy si pochopitelně mohou dělat, cokoliv chtějí, protože podle aktuálního výkladového slovníku jim patří tento svět, aby se odčinila staletí trvající nadvláda mužů“.
Zvyšování trestů za znásilnění považuje za populismus a bojuje také proti definici sexismu, tedy předsudkům a diskriminaci na základě pohlaví. Podle ní je sexismus pouze „projevování ženství a mužství, sama existence Venuše a Marsu“, jak uvedla na svých stránkách Normální Daniela.
Na loňské sexuologické konferenci v Motole se Kovářová zabývala tématem manželské a nemanželské sexuality a rozborem několika ustanovení občanského zákoníku dospěla k závěru, že „manželé mají právo a povinnost provozovat sex, protože účelem manželství je založení rodiny a ‚tvorba‘ dětí“.
14
Kafe
Dům a zahrada
Kondice
iReceptář
Celebrity
TN.cz
