Ajeto slaví 20 let. „Původně jsme chtěli stavět sklárnu vedle Crystalexu"

Ve Skalici u České Lípy se objeví David Vávra a v Lindavě Liběna Rochová. Ale vrchol pátku přijde zřejmě až odpoledne.

Vernisáží v novoborském Sklářském muzeu vypukne retrospektivní výstava „20 let sklárny Ajeto". Mimořádná expozice předchází výročí sklárny, které připadá na letošní říjen. Tehdy v roce 1994 vyrobili skláři první kusy skla na huti v Lindavě.

Historie Ajeta jako firmy je ale ještě o něco starší. „Paradoxně už v dubnu 1989, ještě před převratem, vlála na veletrhu v Miláně vlajka s nápisem Ajeto," vzpomíná jeden ze spoluzakladatelů sklárny a jedna z nejvýznamnějších osobností sklářství na Novoborsku Petr Novotný. Více o začátcích Ajeta v následujícím rozhovoru.

Pamatujete si dobře na první dny Ajeta v roce 1994?

Začínali jsme v rámci „náhradního sympozia". V té době se totiž Crystalex privatizoval a nikdo nevěděl, jestli bude nebo nebude tradiční sympozium. Tak jsme se podíleli na takovém náhradním, nazvaném Glass Ambitions, které vzniklo a proběhlo v říjnu 1994, aby se nepřerušila tříletá tradice. První den sympozia byl i naším prvním dnem.

Malý vliv na to mělo i to, že měsíc předtím se měnil svítiplyn na zemní plyn. Takže my jsme už všechny hořáky připravovaly pro zemní plyn, zatímco ostatní sklárny to musely předělávat.

A jak to bylo s tímhle barákem v Lindavě, kde máte huť? Ten už stál, nebo se stavěl nový?

Nestavěl. Je to dlouhá historie. Už před revolucí jsem šel na stavební úřad a říkal jsem jim, že si chceme se Šípkem postavit sklárnu. Oni říkali, že to nejde, ale tehdy jak už režim povoloval tak už bylo možné si postavit například hospodářskou budovu nebo mít svůj ateliér. Proto jsem jim říkal, aby pro nás našli nějakou formu, jak bychom mohli legálně fungovat. Ale bylo to složité. Po revoluci jsem to šel zkusit znovu: řekl jsem jim, že chceme koupit pozemek, že jsme na to připravení a že budeme stavět. Všichni nám fandili, chtěli pomoci, ale nevycházelo to. Už jsme dokonce měli pozemek v Novém Boru, kde dnes stojí čerpací stanice OMV. Vypadalo to, že budeme mít sklárnu „ve stínu Crystalexu", už byl i objednaný stavební materiál, ale všechno ve finále zkomplikovaly restituce.

Barák v Lindavě patřil státnímu statku, byl sice zničený, ale byl k mání. Takže když jsme nesehnali žádný pozemek v Novém Boru, tak jsme se přesunuli sem.

A do té doby, než jste se definitivně přesunuli sem, jste nevyráběli?

První ajetovská výroba vznikala už v Kamenickém Šenově. Protože společnou firmu jsme založili už brzy po revoluci a v Lustrech v Kamenickém Šenově, v dnešní Preciose, byla volná pec, tak jsme si ji pronajali. Libor Fafala (další ze spolumajitelů Ajeta pozn. red.) ji pro nás upravil.

Tenkrát byla jiná doba. Kdo začal podnikat, tak vydělával relativně lehce. Nám to šlo velmi dobře a to, co se vydělalo, jsme investovali do rekonstrukce budovy v Lindavě. Nakonec jsme si vzali i velký bankovní úvěr a stavba budoucí sklárny finišovala. Už dopředu jsme si dali termín, že bychom výrobu v Lindavě chtěli odstartovat právě tím náhradním sympoziem. Mezitím jsme se ještě z Lustrů přestěhovali do Nového Boru k Hantychům, kde jsme měli pronajatou půlku pece, což nám stačilo, a mezitím jsme v Lindavě pořád stavěli.

Vzpomenete si na první zakázku?

To je úplně jinak. My jsme celé to budování firmy a rozjíždění sklárny stavěli na tom, že jsme měli zakázky nepřetržitě. Kořeny toho ale sahají až do 80. let, začínají ještě za komunistů. Bořek Šípek tehdy ještě jako cizinec jezdil do Boru za Roubíčkem (Bořek Šípek v době svého dětství a mládí vyrůstal v rodině René Roubíčka pozn.red.) a ten mu řekl, aby jako designér něco vymyslel. Tak vznikly první skleničky a později další věci. A protože byl Bořek umělecky i obchodně zdatný, tak se to dobře prodávalo a přišly další zakázky, které zůstaly tady v Boru a my jsme na nich dělali, i když to bylo ještě před revolucí.

Tehdy jsme už cítili, že režim nemůže vydržet, všude okolo, v Polsku či Maďarsku, se to začalo měnit a my jsme už jenom čekali, kdy to bude i u nás. A po revoluci jsme se do toho hned dali. Takže my jsme byli na startu v zajímavé situaci: měli jsme zakázky i zákazníky.

To je takový zajímavý paradox. V dubnu 1989 se v Miláně konal pravidelný veletrh Salon de Mobile, kde Šípek vystavoval a my jsme tam za ním jeli. A tam vlály vlajky zúčastněných firem a na jedné z nich už bylo napsáno Ajeto. To byla Bořkova filozofie, že firma se musí prezentovat i reklamou.

Jak vlastně vznikl název Ajeto?

Tak to vím úplně přesně. Bořek tvořil v Německu a potom v Holandsku a když vymýšlel svůj nábytek a později sklo, tak tomu dával české názvy. Tady je přitom zvykem, že firmy dávají novým věcem názvy jako Moon Shine, Blue Motion a podobně, protože nám to tady zní náramně exoticky. Ale lidem v zahraničí už to asi tak lákavě nezní. Proto Bořek zvolil obrácenou taktiku a začal tomu v cizině dávat české názvy. Takže měl židli Sedni nebo Prosím a dokonce po nás chtěl, abychom mu dali vědět, kdyby nás napadla nějaká jednoduchá slova. Takže vzniklo např. Nicmoc a pak i Ajeto.

Ajeto byl ale původně název vázy. Jelikož to ale byla velmi úspěšná váza, která se dobře prodávala, tak když jsme pak vymýšleli jméno pro sklárnu, tak jsme ji pojmenovali také Ajeto. Říkali jsme si, že je nám fuk, jak to zní u nás, protože stejně šlo skoro všechno na export. Teď už máme potvrzené, že pro cizince to zní zajímavě, má to i tu story, takže v zahraničí se to moc líbí.