„Výsledkem je to, že člověk může skončit na ulici. A právě takovým lidem pomáhá jablonecká Naděje," vysvětlila ředitelka Milena Havrdová.Kdo přichází do Naděje?

Lidem bez přístřeší, těm dospělým, kteří ztratili vazby na rodinu a zůstali sami, nabízí už od roku 1999 pomoc v nouzi. Pomoc má několik forem. Dům NADĚJE v Podhorské ulici nabízí ambulantně služby nízkoprahového denního centra a noclehárny. A pobytově azylový dům pro muže i ženy.

V Dlouhé ulici terénní program těm, kteří potřebují pomoc při řešení dluhů, exekucí, osobních bankrotů nebo při vyřizování dokladů. Pracovníci Naděje jim pomáhají i s hledáním práce a adekvátního bydlení, které by pro ně bylo finančně únosné.

Jablonecká NADĚJE působí nejen ve městě, ale v celém regionu. Mapuje situaci na Janově, v Železném Brodě, i v Tanvaldu. Tam pomáhá určený terénní pracovník.

Ozvou se lidé sami?

„Někteří přijdou sami. Nemůžeme nikoho nutit. Svoboda je pro některé z nich prioritní. Máme několik takových, kteří nechtějí našich služeb využít. Bible říká, že každá věc k řešení má svoji chvíli a oni chtějí přijít až tehdy, když vědí, že ta chvíle nastala," vysvětlila Havrdová.

Mezi klienty Naděje patří i lidé vysokoškolsky vzdělaní, kteří v jisté životní situaci neobstáli a dostali se na šikmou plochu. Jsou mezi nimi takoví, se kterými se život nepáral už od narození. „Potěší nás, když vyřešíme byť jen maličkost, třeba najdeme brigádu, nebo zajistíme doklady, bez kterých vlastně člověk neexistuje a práci nesežene. Největším problémem je pro ně návrat k rodině,"pokračovala ředitelka.

Dům Naděje má svůj řád a pevná pravidla. Kapacita v letních měsících zatím dostačuje. Horší je situace v zimě. Nikoho, kdo tu zaklepe na dveře, ale nikdy nenechají na ulici. Nesmí být ale opilý.

Nic není zadarmo

Za ubytování i za stravování platí klienti pouze symbolickou částku, která nepokrývá ani zdaleka náklady na tuto službu. Jedná se spíše o motivační poplatek, aby klienti věděli, že nic není zadarmo. Pokud chtějí nocleh, musejí se naučit hospodařit s penězi a něco málo zaplatit. Mnozí z nich ani netuší, že mají nárok na příspěvek v nouzi.

A to je jeden z úkolů pracovníků Naděje, pomáhat při jednáních na úřadech. „V Naději působím už sedm let. Nedá se to ale nazvat prací, je to služba. Naučila jsem se zde věřit na zázraky, nejen proto, že jsem věřící," svěřila se ředitelka. Bez víry v zázrak by prý nemohla tuto činnost vykonávat. V životě každého člověka může podle ní nastat okamžik, který nezvládne a ocitne se na šikmé ploše.

„A s velkou vděčností bude přijímat pomoc, kterou mu někdo nabídne," zakončila vyprávění o poslání Naděje ředitelka Milena Havrdová.

Autor: Dagmar Březinová