Málokdo se mu vyrovnal, denně čelil závisti

„Velký voják, ale malý Čech" stojí v Kollárově Slávy dceři o Albrechtu z Valdštejna. Charakteristika, která byla obecně přijímána a promítá se i do dnešních dní. V anketě o Největšího Čecha skončil Valdštejn na 130. místě. „To přesně ukazuje na to, že většina lidí vůbec netuší, že Valdštejn byl jednou z nejvýraznějších osobností své doby, člověk, kterému se tehdy vyrovnal jen málokdo," říká o vévodovi frýdlantském a generallisimovi císařských vojsk Miroslav Kněbort, který už dvacet let představuje Albrechta z Valdštejna nejen na Valdštejnských slavnostech ve Frýdlantě.

„Byl naprosto výjimečný v tom, co dělal. Nebyl jen dobrým vojevůdcem, stratégem a obchodníkem. Měl dar myslet dopředu, předvídat věci a jít si tvrdě za svým cílem. Za to ho také mnozí nenáviděli. Jenže bez cílevědomosti a určité bezohlednosti by nikdy nedosáhl toho, co chtěl." Podle historičky umění Elišky Fučíková je na Valdštejnovi fascinující, že vždy v pravý okamžik a v pravou situaci dokázal změnit svůj postoj, zaměstnání, budoucí zaměření. „Tím se liší od ostatních, protože tím vždycky postoupil o stupínek výš nikdy to nebyla cesta zpátky, ale naopak podstatně dopředu."

Ze sirotka pánem Terry Felix

Albrecht z Valdštejna se narodil v Heřmanicích ve východních Čechách. Oba jeho rodiče pocházeli z významných a starobylých českých rodů. Ve dvanácti letech ale osiřel. „Myslím, že ztráta rodičů ho dost ovlivnila," pokračuje Kněbort. „Kluk v pubertě, zůstane sám, musí se poprat se životem. Všude se omílá, jak ho vyhodili ze studií v Altdorfu, pro jeho násilnickou povahu. Ale když se na to podívám jeho očima, tak on jako šlechtic se ocitl ve škole, kde byli samí synkové tehdejších průmyslníků, nerovnali se mu rodem a taky mu to asi dávali patřičně „sežrat". Po rodičích mu zemřel i jeho opatrovník, Jindřich Slavata z Chlumu, takže na prahu dospělosti musel řešit, co s ním bude, musel se o sebe postarat sám, mít tvrdé lokty, aby něčeho dosáhl."

„Valdštejnské slavnosti jsme před lety obnovovali i proto, abychom ukázali, jak významnou evropskou osobností Valdštejn byl," vysvětluje kastelánka frýdlantského zámku Jana Pavlíková. „Dodnes je o něm v dějepise spousta klišé, přitom v Německu nebo ve Švédsku je uznávanou postavou, cizinci sem jezdí kvůli němu. Většina lidí ho má za zrádce, bezohledného člověka, který prosazoval jen svůj prospěch, ale to je hodně zkreslená a zjednodušená představa. Byl na svou dobu výjimečný a to se často neodpouští."

Jen s papírem a husím brkem

Valdštejn byl vůbec první, kdo začal vydržovat vlastní armádu z výnosů svého panství a z kontribucí nepřátelských i spojeneckých území. „Nešlo přitom o pár vojáků, jeho armáda čítala kolem sta tisíc mužů, to byl obrovský kolos. A ten kolos musíte nějak živit, šatit, starat se výzbroj. Valdštejn tak nezaměstnával jen vojáky, ale dával práci i dalším stovkám lidí kovářům, ševcům, pekařům, soukeníkům. Mimochodem právě on založil tady na Liberecku a Frýdlantsku textilní tradici. Nechal tu osít obrovské lány lnu, který tady pak nechával zpracovávat," líčí podnikatelské aktivity Valdštejna Miroslav Kněbort. Valdštejn se dokonce chystal pěstovat bource morušového, hedvábí chtěl využít pro šití uniforem a armádní výstroje. „Přímo ve Frýdlantě sice Valdštejn pobyl v součtu jen pár dní, ale není se co divit. On byl vlastně pořád na cestách, u všeho chtěl být osobně. Všechno si ověřoval, udílel rozkazy. Je neuvěřitelné, že v době, kdy nebyly mobily, nebyly pořádné dopravní prostředky, vytvořil ze svého panství s papírem a husím brkem něco, co nemá obdoby. Patřilo mu nejen Frýdlantsko a Jičínsko, ale i Českolipsko, majetek měl i v Meklenbursku, Hlohově. Po císaři byl druhým nejbohatším mužem v zemi."

Frýdlantské panství, jehož hlavním městem se stal Jičín, se podařilo Valdštejnovi vyjmout ze zemských desek. Šlo tak o stát ve státě, který nebyl zatížen daněmi a proto byl nazýván Terra Felix, šťastná země. Valdštejn si rovněž vymohl na císaři osvobození svého vévodství od armádních přezimování, což byly věci, které daný kraj vždy vysilovaly.

„Nezajímal se jen o stav svého vojska. Všude, kde získal majetek, se snažil kraj pozvednout. Budoval školy, kostely, pivovary, mlýny, v Jičíně chtěl zřídit biskupství, univerzitu i vlastní sněm. Jeho stavitelská aktivita byla nevídaná," uvádí historička umění Eliška Fučíková.

„Dnes máme na všechno příslušná ministerstva. Valdštejn správu svého rozsáhlého panství zvládl sám. Tedy, měl k ruce úředníky, ale de facto rozhodoval o všem. O tom, jaké sukno od jakého soukeníka se bude brát, kde mají lepší sedla pro koně, co se bude kde pěstovat. Měl neuvěřitelný záběr znalostí, do toho ovládal šest jazyků. Dochovalo se po něm velké množství korespondence a různých výnosů a úředních lejster. Nebylo to tak, že by je jen podepsal a nečetl, všude jsou jeho poznámky a připomínky. Myslím, že i dnes by se mu málokdo vyrovnal. Zároveň se obklopoval lidmi, kteří byli zběhlí ve svém oboru a pomáhali mu jeho panství rozvíjet," líčí Kněbort.

Zrádce zrádců?

A proč má u nás Valdštejn stále nálepku kontroverzní osoby?

„Valdštejn měl heslo INVITA-INVIDIA! tedy Navzdory závisti! Tímto heslem, které razil na mince, kordy i ostruhy ukazoval všem, že je nezlomný. A to je věc, která by byla problematická i dnes. Byl úspěšný, bohatý, mocný to stačí k tomu, aby byl trnem v oku. Jeho nepřátelé, kterých u dvora bylo více než dost, neustále posílali stížnosti a anonymní memoranda žádající jeho sesazení. Ale řekl bych, že k té negativní nálepce hodně přispěla doba národního obrození. Ve Valdštejnově době se tolik neřešilo, jestli je někdo Čech, Němec nebo Vlach, ale národní obrození s tím zamávalo. A když Jirásek napsal, že po Bílé Hoře přišlo temno a Valdštejn byl jedním ze symbolů pobělohorské doby, tak se to bralo jako fakt. Ještě dnes je pro některé lidi Jirásek jako bible."

Nálepku zrádce si Valdštejn vysloužil v době, kdy velel pluku moravských stavů a s pokladnicí přeběhl na stranu císaře. To bylo v roce 1619. „Valdštejn byl jedním ze tří plukovníků moravského stavovského vojska. Jeho pozice byla silně religiózně podmíněná byli tři plukovníci a každý byl jiného vyznání, čímž se měli tak trochu držet navzájem v šachu. Valdštejn tam byl za katolíky a měl rozhodování velmi složité: buď se budu chovat jako katolík, nebo jako člen stavovské obce, která mě do funkce jmenovala," popisuje historik Antonín Kostlán.

„Nakonec se rozhodl zachovat jako katolík a pokusil se celý pluk převést do císařových služeb. A když to nešlo, odjel alespoň se zemskou pokladnicí moravských stavů, ve které bylo k dispozici asi 100 000 zlatých. To byl ovšem čin, který byl i na císaře příliš, takže císař pak pokladnici moravským stavům vrátil." V Čechách a na Moravě je tím ale prohlášen za psance a jeho majetky propadají konfiskaci; získává tím ale důvěru císaře. Po bitvě na Bílé Hoře velí oddílům zajišťujícím kapitulaci severočeských měst a ujímá se opět svých statků.

„Nechci tvrdit, že byl lidumil a laskavost sama, to ne. Vládl pevnou rukou, ale něco za ním zůstalo. A o to by se měl snažit každý. Já jsem si dal za cíl v každém městě, kde se Valdštejnské slavnosti konají, vrátit zpět Valdštejnovy sochy, které tam dřív byly. Ve Frýdlantě, v Praze a Jičíně se mi to už podařilo. Poslední město je Cheb, tam to je zatím neprůstřelné, pořád tam k němu mají takový divný vztah. Tak to je můj cíl. Socha Valdštejna v Chebu, pak budu mít pocit, že i po mě tu něco zůstalo," dodává Kněbort.