„Momentálně tady máme čtrnáct koňů," ukazuje na pastviny chovatelka, která vypadá až nezvykle mladě. „Je mi jednadvacet," odpovídá s úsměvem a já rychle počítám. „Stáj jsem založila sama ve čtrnácti," vyráží mi dech a pokračuje. „Vzala jsem si koně na ustájení, ale jeho majitelka řekla, že pokud si ho nenechám, tak ho dá na jatka. Pak se začali ozývat další lidé a za dva roky jsme jich měli šest."

„Máme tady třeba kobylku wehlsáka, která byla zlá, měla dokonce vynášet děti v zubech. Tady se na nás stihla párkrát zašklebit a stačilo, aby se s ní začalo pracovat a získali jsme si její důvěru. Teď se na ní vozí děti."

Začátky nebyly jednoduché. Zkušenosti měla Nikola z různých koníren, kde se starala o ustájené koně, spoustu vědomostí nabrala z knížek, poradili i kamarádi. Co však chybělo, byly peníze. Na provoz stáje si Nikola musela sama vydělat, takže místo do školy začala chodit, k malé radosti svých rodičů, na brigády. Všechny vydělané peníze pak putovaly do stájí, na žrádlo a seno.

Problém byl i se sháněním prostorů pro pastviny. A zubožení koně, o které se Nikola snažila pečovat, budili v lidech nežádoucí asociace. „Samozřejmě chvíli trvá, než se kůň dostane do formy," vysvětluje, že u ní žádný kůň hlady netrpěl.

Byli agresivní, nemocní, hrozila jim jatka, nikdo je nechtěl. Řeč je o koních, o něž se už šest let stará Nikola Kňavová z Ferdinandova u Hejnic.

Do své stáje přijímala mladá „koňařka" kromě koňů, o něž už se jejich dosavadní majitelé nemohli starat, také zvířata nemocná nebo agresivní. „Máme tady třeba kobylku wehlsáka, která byla zlá, měla dokonce vynášet děti v zubech. Tady se na nás stihla párkrát zašklebit a stačilo, aby se s ní začalo pracovat a získali jsme si její důvěru. Teď se na ní vozí děti," vypráví Nikola jeden z mnoha příběhů zdejších chovanců.

„Důležité je, aby pochopili, že jste kámoši, že jim nechcete ublížit," vysvětluje, jak s problematickými zvířaty zacházet.

Zpočátku do ferdinandovské stáje přijímali i nemocná zvířata: podvyživené, zchvácené koně nebo valáška s rakovinou kopyt, který se teď vesele prohání po pastvě. „Nemocné koníky už bohužel nebereme. Léčba je drahá a už na ni bohužel nemáme peníze," objasňuje chovatelka, které pomáhá přítel i dvě děvčata.

Většina zdejších koňů tak momentálně pochází od majitelů, kteří se o ně už nemohli z různých důvodů postarat. „Buď si s nimi nevěděli rady, nebo je nezvládali," dodává Nikola.

Teď už však mají ve Ferdinandově stop stav. Na další přírůstky nejsou peníze. „Přijímáme pouze koně na ustájení. Můžeme koně darovat s tím, že by za tři tisíce měsíčně zůstal ustájený tady," říká chovatelka. „Zařekli jsme se totiž, že od nás žádný kůň neodejde," dodává. Kromě ustájení nabízí ferdinandovská konírna i jízdy pro děti i dospělé.

„Spolehlivému člověku můžeme koníka i pronajmout," upozorňuje Nikola při našem rozloučení.