První světová válka není jen prázdný pojem z učebnic dějepisu. Nejsou to jen suchá fakta. Je to doba plná neuvěřitelných, ale i bolestných příběhů. I to chce co nejširší veřejnosti během měsíční výstavy dokázat Československá obec legionářská.
Utrpení i naděje mezi obchody
Včera zahájila výstavu Československých legií a to na místě, které je vzhledem k tématu poněkud zvláštní. „Rozhodli jsme se ji umístit do přízemí Obchodního centra Forum a to hlavně proto, aby ji vidělo co nejvíce lidí. Neustále tudy proudí a zastavují se," říká za organizátory František Gábor.
Na 37 panelech popisuje výstava pomocí poutavých příběhů období od roku 1914 až po rok 1920. „Začínáme vznikem československých legií v roce 1914 v Rusku a ve Francii. Během cesty po jednotlivých roll upech se pak lidé dozvědí vše podstatné o první světové válce, domácím i zahraničním odboji a také o osobnostech s tou dobou spojených. Například o našem prvním prezidentovi Tomáši Garrigue Masarykovi," říká Gábor.
Důležitý je podle něj fakt, že se lidé dozvědí i věci mimo hlavní události. Třeba jak odhodlaní byli kdysi naši pradědečkové, kteří chtěli vybudovat naši státnost.
Neumíme si to představit. Naštěstí
Přestože hlavním smyslem výstavy je připomenout u příležitosti stého výročí začátku první světové války důležitost legionářů, má mít i přesah. „Chceme lidem připomenout, že svoboda není zadarmo a musí se o ni bojovat i ve chvíli, kdy to pro nás není jen výhodné. Tím narážím na naši účast v zahraničních vojenských misích," podotýká Gábor. Čeští vojáci se účastnili nebo účastní misí v Perském zálivu, Afghánistánu, Iráku nebo Kosovu.
„Tím vracíme náš dluh mezinárodnímu společenství, protože za to, že máme republiku, bojovali v obou vojnách sta tisíce zahraničních vojáků," dodává Gábor, sám veterán z války v Zálivu. Za to, že legionáři přiblíží historii i lidem, kteří by jinak na výstavu nepřišli, je vděčný i náměstek liberecké primátorky Kamil Jan Svoboda. „My si dneska už hrůzy války neumíme představit. Vidíme je maximálně v televizi a je to tak dobře. Je ale třeba upozornit, že těch skoro 70 let života v míru není samozřejmost," uzavřel.
Alexander Hron je z rodiny, která zažila na vlastní kůži obě světové války. Tatínek byl legionář, sám zase zažil válku druhou. Dodnes si některé momenty připomíná a říká:
Připomínat války je třeba, i když bych ty hrůzy radši zapomněl
Frýdlant – Osud protkaný válkami má Alexander Hron, žijící léta ve Frýdlantu. Původem Volyňský Čech ví, jaké hrůzy a krutosti válečné konflikty přinášejí. Ostatně jeho rodina zažila obě světové války. „Můj otec Antonín byl legionářem ve velké válce, které se dnes říká první světová. Tenkrát se jí tak neříkalo, protože nikdo netušil, že přijde další. A ještě větší," říká o ne zcela dávné minulosti.
Narodil jste se v roce 1924, tedy v době, kdy už váš otec byl
z vojny zpátky. Co o té válce z jeho vyprávění víte?
Znám tatínkovu cestu válkou. Vím, jaké strašné situace zažil. Že se mu třeba podařilo ještě s jiným vojákem utéct z márnice, kde byli zavření mezi mrtvolami a čekala je jistá smrt. Také vím, že byl raněný, že příšerně trpěl. Vyprávěl toho o válce mně i sestře hodně.
Jak jste to tehdy jako malý hoch vnímal?
Nebylo to nic pěkného na poslech, ale tenkrát jsme byli hlavně rádi, že se tatínkovi podařilo uprchnout a přežít. Protože těch, kteří se nevrátili, bylo opravdu moc.
Kde všude jste bojoval vy sám?
My jsme tenkrát byli Volyňští Češi a já jsme si mohl vybrat, jestli půjdu do sovětské nebo československé armády. Vybral jsme si československou. Tenkrát zrovna generál Svoboda postupoval už od Kyjeva. Prožil jsme toho dost. I Duklu – útoky, ústupy, mrtvoly. Byl jsem tankový samopalník. Taky jsem dělal průzkumníka a musel jsem třeba přivézt Němce jako živý jazyk.
Vyvázl jste z války nakonec bez zranění?
To víte, že ne. I já jsme byl, podobně jako tatínek, raněn. Střelili mě do nohy, dodnes tam střelu mám. Ale naštěstí jsem to také přežil.
Jak jste se jako Volyňský Čech dostal do Československa?
Po válce jsme se vydali na Žatecko, kde tatínek zabral menší hospodářství. Já jsem tam byl tenkrát na posádce jako poddůstojník. Později jsme se přestěhovali do Frýdlantu. No a tady už řadu let bydlím a žiji.
Myslíte si, že je důležité připomínat války i třeba souvislosti vzniku samostatného Československa?
Určitě je to dobré. Kvůli generacím, které už o souvislostech nemají moc ponětí. Ale abych byl upřímný, já sám bych na hrůzy války nejraději nadobro zapomněl.