Bylo mu pouhých šestnáct let, když ho z rodné Varšavy odvezli do nechvalně proslulého koncentračního tábora Gross – Rosen, odkud putoval dobytčákem na Dolní nádraží Jablonec n. N. a odsud pěšky do Rýnovic. Za krutých podmínek tu pak pracuje v továrně koncernu Weis Jena – Renapparalebau. Dnes pětaosmdesátiletý Artur Piechna zavítal na Jablonecko znovu. Aby poděkoval za pomoc Železnobrodským a prohlédl si místa svého věznění a bohužel i smrti svého otce.

Gross – Rossen a do Rýnovic

Kousek od centra Varšavy leží čtvrť Wlachy. 16. září 1944 ji obkličují jednotky Wehrmachtu a SS. Vstupují do ulic a vybírají pět až šest tisíc mužů od 15 do 65 let věku. Mají jít zachraňovat potápějící se Velkoněmeckou říši. „Vzali i mě s otcem. Pěšky jsme šli do Pruskowa, což bylo tak deset kilometrů. Odtud jsme jeli rovnou do Gross – Rosenu," vzpomíná Artur Piechna, jehož vyprávění si mohli poslechnout návštěvníci výstavy Stopy 2. světové války nejen v Železném Brodě, která v uplynulých dnech proběhla v Železném Brodě.

„Jeli jsme dva dny bez jídla a pití. Neměli jsme ani kýble, kam bychom mohli vykonávat potřebu," vypráví stále ještě statný muž.
Na nádraží v koncentračním táboře Gross – Rosen se musí všichni muži z transportu vysvléknout do naha, veškeré věci naházet na kupy. Gestapáci vše položku po položce zapisují. Oholit hlavy. Kupodivu nedostávají koncentráčnické pruhované mundúry, každý je ale označen červeně, což znamená politické vězně. Na zádech mají nakreslen velký červený kříž. „To aby si mohli lépe zamířit," vysvětluje Piechna.

Na hlavy dostávají rádiovky, jen tak halabala střižené. „Tátu jsem v prvních chvílích po převlečení ani nepoznal." Artur Piechna přestává existovat, stává se z něj číslo 59582.
V Gross – Rosen stráví měsíc. Spí bez pokrývek na holé zemi. První dva týdny podstupují vojenský dril.

Pak začínají docházet „kupci". Tak říkají vězni lidem, kteří si je vybírají na práci. Nejhorší práce je v kamenolomu a v lese. „Hlavně do lomu nikdo nechtěl, každý se snažil před tímto kupcem schovat."
V kamenolomu museli vězni popadnout kamenný hranol a kilometr a půl ho pod dohledem odnášet. „Když se někdo Němci nelíbil nebo si ten chtěl jenom udělat srandu, podrazil mu nohy." Vězni tahali kameny po vysokých kamenných schodech. Kdo spadl, toho skoro jistě čekala smrt.

Špatné bylo i klučení lesa. Kápové procházeli mýtiny s násadami na krumpáče. Když se vězeň sebeméně provinil, mnohdy ho kápo na místě zabil přeražením páteře. „Jeden hlídal i latríny, což byla jen díra s klackem. Když tam někdo seděl déle, mlátil násadou po zadku," vzpomíná Piechna.

20., možná 21. listopadu je vybráno pět set vězňů odesláno do Jablonce n. N. Na Dolním nádraží vězni vystupují a pochodují do Rýnovic. „Když jsme vystupovali, lekli jsme se, že jsme v kamenolomu, u nádraží byla čerstvě olámaná skála."

Jdou přímo do areálu fabriky (pozdější LIAZ). Barák C se stává jejich dalším „domovem". Uvnitř je holý, vězni si musí postele sami vyrobit z nehoblovaných prken.
Pracují od 6 do 18 hodin, šest dní v týdnu, při trvalém hladu, bití a vraždění. Na hale 2 montují zbrojní díly, například gyroskopy pro letadla.

Stav vězňů, převážně Poláků, ale i Čechů, Řeků či Francouzů se rapidně zhoršuje. Ubývá jich. V únoru je stav doplněn stovkou koncentráčníků z Osvětimi.

Každý vězeň může mít na sobě jeden svetr. Artur Piechna na nařízení vyzrál. „Drátkem jsem sešil dva svetry na sebe."

Koncem března se Artur Piechna dostává do obávaného stočlenného stavebního oddílu, který pracuje především na podbíjení železničních pražců. „Ještě 6. května 1945 jsme makali," vzpomíná Piechna.

Do Železného Brodu 

Konec války se blíží. Ráno 8. května SS vyhání vězně, jež dokážou stát na vlastních nohách  na pochod smrti. Ten míří přes Lučany a Černou Studnici. Artur Piechna má štěstí. Zůstává v rýnovickém lágru. Zbylí dozorci před postupující Rudou armádou pomalu mizí. Večer přijíždí do lágru partyzáni, vězně nakládají na náklaďáky a odváží je do Železného Brodu.

„Tam nás dobří lidé převlékli z hadrů, vykoupali a dali najíst." Vězni se oblékají do německých mundúrů. Německých, ale čistých. Váží se. Artur Piechna váží 38 kilogramů.

Artur Piechna je v Železném Brodě spolu s dalšími ubytován ve vile ředitele sklářského podniku. Dnes neví, kde přesně vila stála. „Pamatuji si park, vilu, a že měl pan ředitel pěknou dceru," vzpomněl Piechna.

V Brodě pobývá pět dní možná týden. Pak se někteří z vězňů připojují k transportu Němců, které odvádí Rudá armáda. „Vlastně jsme měli ochranu. Měli jsme sice německé mundúry, ale stačilo ukázat vystříhanou hlavu a každý věděl, odkud jsme."

Jdou a jdou. Když dorazí do Wroclavi, otec Piechna dále nemůže. Odváží jej do nemocnice a tehdy vidí Artur svého tátu naposledy.
Domů, do varšavské čtvrti Wlachy, se dostává začátkem června.

Artur Piechna nemůže zapomenout na pomoc, která se jemu a dalším vězňům dostalo v Železném Brodě.
„Rád bych se setkal s někým, kdo nám tehdy pomáhal. A prosím vás, napište, že bych byl moc rád, kdyby se našly nějaké staré mundúry, ve kterých jsme do Brodu přišli. Možná si je někdo schoval. Nejraději bych byl, kdyby se našlo moje číslo."