„Do toho mi zemřel tatínek, tak jsem musel doma pomáhat, měl jsem dvě mladší sestry. Skončil jsem jako dělník v Rubeně Náchod," vzpomíná dnes už pětaosmdesátiletý Tomáš Genrt. Pak šel do Prahy k Vodním stavbám a tajně začal navštěvovat přednášky bohoslovectví. „Jinak tenkrát ani nešlo vystudovat. Chodil jsem tajně k profesorům v důchodu nebo k lidem, které vyhodili ze školy. Sledovala nás StB, bratranec dokonce byl tři čtvrtě roku ve vězení," líčí Genrt. Naštěstí přišlo v roce 1968 uvolnění a mladý muž byl oficiálně vysvěcen na kněze.

„Pan farář u nás sloužil 43 let. Poslední mši odsloužil před třemi lety, ale pořád na něj všichni vzpomínají. Chtěli jsme se mu odvděčit, a tak jsme po něm pojmenovali ulici u kostela, která dosud žádné jméno neměla. Je nově vydlážděná. Byl to poslední rest z oprav po povodních v roce 2010," říká starosta Chrastavy Michael Canov. Právě okolí Chrastavy a Hrádku měl Genrt čtyři desítky let na starosti.

„Přišel jsem sem v červnu 1970. Hrůza. Kostely zdevastované, v Hrádku měli uvnitř lešení, aby lidem nepadalo při mši nic na hlavu. Zpočátku chodili do kostela jen staří Němci, kteří zůstali po odsunu, pak se to zlepšilo. Kostely se mi podařilo obnovit, jen ve Václavicích musel k zemi, už nešel zachránit," říká bývalý farář, který už tři roky žije v Praze. O opravách svěřených kostelů a shánění peněz na jejich záchranu umí vyprávět hodiny. Má o čem. Bez jeho úsilí by dnes už možná ani nebyly.