Jeho skleněné plastiky vlastní muzea napříč světadíly od slavného Corningu až po College of Art v japonské Kanazawě. Byl také nositelem mezinárodních prestižních cen, které za svá díla obdržel v Japonsku a v USA, měl za sebou desítky výstav uspořádaných v Evropě, Asii i v Severní Americe.

Ještě před pěti lety oslavil sklářský výtvarník Jan Fišar pětasedmdesátiny doma na Polevsku se svými přáteli. Kdyby v květnu roku 2010 náhle nezemřel, v pondělí 30. prosince by se dožil dalšího jubilea. Janu Fišarovi, slavnému sochaři ve skle, by bylo osmdesát let.

„Mám pocit, že i kdybych se dožil stovky let, nepřestane mě sklo fascinovat. Působí jako neuchopitelné fluidum, má v sobě výtvarnou emoci," říkal o tom, co naplnilo jeho život.

Jan Fišar se narodil 30. prosince 1933 v Hořovicích na Berounsku. Od dvanácti let vyrůstal jen s matkou, neboť jeho otec zahynul na konci války při náletu. Začal studovat gymnázium v Berouně, ale v roce 1948 přešel na střední školu průmyslového designu do ateliéru dřevořezby. Jeho další směřování ovlivnilo několik významných osudových setkání.

Skleněné plastiky Jana Fišara vlastní muzea napříč světadíly.To první se odehrálo na Vysoké škole uměleckoprůmyslové v Praze v sochařském ateliéru profesora Wagnera, který měl výrazný vliv na uměleckou cestu mladého Jana Fišara. Druhé osudové setkání se odehrálo v roce 1966, když Fišar dostal nabídku ke spolupráci při tvorbě monumentální skleněné plastiky profesora Libenského a jeho ženy Jaroslavy Brychtové pro světovou výstavu v Montrealu. Díky Libenskému se Fišar poprvé setkal se sklem.

„Libenského tavené plastiky mě natolik fascinovaly, že jsem zapomněl na klasickou sochařinu a začal pracovat se sklem. Je to materiál, který musíte ovládat absolutně. Začínal jsem s ním pozdě, chyběla mi technologie základ, bez kterého se sklářský výtvarník těžko obejde. Musel jsem dohánět to, co zná absolvent každé sklářské průmyslovky," vyprávěl kdysi.

Sklo ovlivnilo celou Fišarovu pozdější dráhu a v polovině sedmdesátých let ho natrvalo přivedlo na Novoborsko. Tady se Fišar poznal se svým dvorním brusičem Jiřím Jelínkem, který pro sklářského výtvarníka po celé desítky let jeho výtvory povrchově upravoval.

Poslední důležitou osobou ve Fišarově tvůrčím životě byla galeristka Eliška Stölting, majitelka významné soukromé galerie v německém Hittfeldu u Hamburku. Především její zásluhou se o dílech Jana Fišara dozvěděl umělecký svět nejdříve v Německu a pak v Evropě, USA a na Dálném východě v Japonsku a Thajsku. „Díky Elišce se můžu věnovat jen práci, která mě baví," pochvaloval si často Fišar.

Fišar vytvořil první skleněné plastiky v letech 1966 1968. Od taveného skla přešel k lehanému sklu. Pracoval i na zakázkách pro architekturu (skleněné zastřešení hlavního léčivého pramene v Karlových Varech nebo mozaiková stěna v Teheránu). Od osmdesátých let začal sklo spojovat s jiným materiálem a snažil se zachycovat pohyb hmoty. Právě tato díla ho možná nejvíce proslavila.

Mávnutí ruky

Často říkal, že zájmu o pohyb a dynamiku ho naučil rokenrol, který miloval. „Kdyby se mi dostávalo dechu, tak to rozbalím ještě dnes. Rokenrol je pohyb, život, vzduch. Jako když mávnete rukou. Rokenrol mě láká, jednou jej udělám ve skle."

Jan Fišar, velká osobnost novoborského sklářství, zemřel ve svém domě na Polevsku 16. května 2010.