Podle ankety Jak Češi vidí listopad 1989, které se zúčastnilo téměř 9500 čtenářů Deníku, se víc než polovina pamětníků tehdejších dob domnívá, že bydlení bylo za socialismu dostupnější než dnes. Do jisté míry je to pravda, pokud se podíváme jen na oficiální ceny. Realita ale byla trochu jiná než tehdejší oficiální politika. Dostat se k bytu nebyla žádná legrace.

Byty za pár korun, ale…

Univerzálním vlastníkem bytového fondu za socialismu byl stát, proto byly tehdejší byty převážně státní, družstevní nebo podnikové. Bytové hospodaření tedy představovalo veřejný sektor, který měl být neziskový, protože soukromník vydělávající na činži byl v socialistickém pojetí práva spojen s vykořisťovatelem a jako takový představoval odstraněný relikt minulosti. Z toho plynuly oficiální nízké ceny za byty.

Škoda Ostrov
Socialistické fabriky nahlodal zub času. Z některých zbyly jen ruiny

Za metr čtvereční bytu se podle vyhlášky z roku 1964 (platící prakticky beze změny až do roku 1989) účtovaly dvě koruny československé a padesát haléřů. Byt 3+1 o 70 metrech čtverečních tak stál měsíčně pouhých 175 korun československých, přičemž je ovšem třeba mít na paměti, že průměrná měsíční mzda činila koncem roku 1989 jen asi 3 170 korun hrubého. 

Z toho by mělo plynout, že získat bydlení nebylo tak drahé jako dnes. Na přidělení bytu se vedly pořadníky a rozdělovníky s bodovacím systémem, které měly být zárukou jejich spravedlivého přidělování. Reálně však nebylo vůbec jednoduché se k bytu dostat.

Jak do pořadníku?

"Za socialismu existoval příděl metrů čtverečních, tuším, že na jednoho člověka připadalo osm metrů čtverečních bytové plochy. Pokud tedy děti vyrůstaly v rodině bydlící v malém bytu, měly šanci získat víc bodů. Pokud se ale někdo narodil do většího bytu, čekal na přidělení družstevního nebo podnikového bytu i patnáct nebo dvacet let, byť třeba v daném podniku pracoval od osmnácti. Někdy tak rodiče přihlašovali své potomky do bytových družstev už v jejich dětském věku, nebo se hledaly jiné cesty, jak se dostat v pořadníku výš," vzpomíná pamětnice tehdejších dob paní Markéta.

Spotřebiče za socíku? Tančící pračka i nemravná žehlička:

Jedním z možných řešení bylo například sestěhovat víc osob - mladé páry se tak někdy sestěhovávaly se staršími příbuznými, nebo občas i s cizími staršími lidmi, kteří zůstávali v bytě na dožití. Mladí tak získávali právo na "trvalé užívání bytu" a měli větší šanci, že jim bytové orgány po smrti staršího spolubydlícího dané obydlí "přiklepnou".

"Většinou šlo o menší byty, které si pak lidé měnili za něco většího s tím, že neoficiálně doplatili další částky za každou místnost navíc," poznamenává paní Markéta.

Z knihy Poslední revoluce - Z natáčení filmu Bony a klid. Na konci osmdesátých let vznikaly "sociálně kritické" snímky o mladých pro mladé. Některé jsou oblíbené dodnes.
Pozlátka v době socialismu: Levisky vás posunuly výš, walkman zajistil obdiv

Jednou získaná užívací práva ke "státnímu" bytu ale přináležela rodinám, které si jej také často vlastními silami renovovaly. S postupným dospíváním dětí pak bylo časté, že rodiče přenechali byt další generaci a sami se stěhovali do míst s menšími náklady na bydlení, například na chalupy nebo chaty přizpůsobené celoročnímu užívání, případně do bytů po svých rodičích. Jedním z projevů tohoto trendu je to, že do řady sídlištních škol v Česku chodí potomci někdejších žáků. A také to, že na venkově žijí spíš starší lidé.

Původně se o bytovou výstavbu staral jen stát, ale protože centrální plánování tolik poptávané komodity jako bydlení nebylo dostačující ani pružné, vznikla i instituce stavebních bytových družstev. Vznikala také podniková družstva stavějící byty svépomocí, kde se do výstavby bytů zapojovaly běžné rodiny - což ovšem pro jejich členy znamenalo mimořádné fyzické i psychické vypětí, protože vedle své profese museli stavět byty, přičemž většinou přežívali v nevyhovujících podmínkách. Pramenil z toho absolutní nedostatek volného času a dočasná absence jakékoli relaxace.

S přidělením podnikového bytu musel souhlasit závodní výbor Revolučního odborového hnutí, přidělení bytů z výstavby jednotných zemědělských družstev schvalovalo jejich představenstvo.

Bylo za komunistů dostupnější bydlení než dnes?

Zdroj: Deník

Černý trh vládl době

V pořadníku se mohl člověk posunout „výš“ i výrazně méně legální cestou, tedy formou úplatku příslušnému úředníkovi bytového hospodářství nebo rozhodujícím členům bytové komise. Koncem 80. let představoval černý trh s uživatelskými právy k bytům jednu z nejčastějších a nejrozšířenějších forem hospodářské kriminality.

Dekrety na více bytů disponovali často například veksláci, kteří užívali menší bytové jednotky vedle svého hlavního bydliště jednak jako tzv. "šmajchlcimry", tedy místa pro mimomanželské zálety, tak jako skladiště nelegálního zboží. Mezi další vrstvy s "nadstandardním" přístupem k bytovému fondu patřili pracovníci ve službách, kteří měli přístup k nedostatkovému zboží - například řezníci, zelináři, manažeři socialistických podniků s možností cestovat na Západ a podobně.

Na hranicích. Kontrola na hraničním přechodu s NDR v Petrovicích v roce 1981
Strach kvůli dětským botičkám. Češi pašovali za socialismu vše, co zde chybělo

Samostatnou kapitolu pak tvořila politická angažovanost, díky níž se k bytům často přednostně dostávali „ti vyvolení“, přestože jim podle zákona nárok na dekret nevznikal. 

Symbolem socialistického bydlení se stala zejména panelová sídliště, která během 60. až 80. let obkroužila jako bílý pás většinu velkých měst. V 70. a 80. letech v nich vzniklo na půldruhého milionu bytů. Nejvíc jich bylo zkolaudováno v roce 1975 - konkrétně šlo o 96 tisíc bytů, což představuje dodnes rekord. I v současnosti žije v panelákových bytech víc než třetina Čechů.