Pro mnohé se tato úvodní slova a vysílání Svobodné Evropy a také Hlasu Ameriky staly jediným pojítkem se svobodným světem. Ostatně, před listopadem 1989 byla velká část společnosti poměrně nedůvěřivá k oficiálnímu zpravodajství, reprezentované především Československou televizí, Československým rozhlasem nebo deníkem KSČ Rudé právo.

„Ne tak vypjatě ideologický jako Rudé právo byl například deník Československé strany socialistické, nazvaný Svobodné slovo, i když ani v jeho případě se nedá mluvit o objektivním informování,“ připomněl historik muzea v Ústí nad Labem Tomáš Okurka, který se na každodennost normalizačního období specializuje.

O řadě důležitých událostí, jako třeba havárie v jaderné elektrárně Černobyl, informovala oficiální média pozdě, nedostatečně a nepravdivě.

Jaká byla za socialismu situace s bydlením? Odpovídají Jan Hrušínský a Kateřina Konečná:

Valeská, Diviš i Kryl

Vysílání Svobodné Evropy a Hlasu Ameriky byla naopak silně kritická k politické situaci v Československu a pracovalo se svobodnými informacemi ze Západu. „Poslouchal jsem ho pod peřinou z tranzistorky. Občas se mi to nepovedlo naladit, příjem byl mizerný, rušený. Hlas Ameriky byla náhoda, lepší to bylo se Svobodnou Evropou,“ vzpomínal Jan Faltýnek z Duchcova.

Po 21. srpnu 1968 pracovali ve Svobodné Evropě žurnalisté a umělci vysokých kvalit. Josef Jedlička, Sláva Volný, Karel Jezdinský, Lída Rakušanová, Olga Valeská, básník Ivan Diviš a ikona československého disentu písničkář, básník a spisovatel Karel Kryl.

Vysílání režim rušil a snažil se jejich činnost narušit. Velmi známý je případ agenta StB Pavla Minaříka, který během nasazení v Rádiu Svobodná Evropa plánoval narušit jeho vysílání provedením bombového útoku. Po návratu do Československa se zapojil do diskreditační kampaně. Atentát na redakci navrhoval svým nadřízeným třikrát, ale nikdy se neuskutečnil.

Za přistižení u poslechu hrozily několikaleté tresty. Přesto se ve starém režimu říkalo, že Svobodnou Evropu poslouchají všichni. Dokonce o tom byl vtip, kdy předsedu MNV při poslouchání „nepřátelské vysílačky“ pod polštářem, vyruší příslušník VB a říká mu: „Ty v…, Franto, když už posloucháš Hlas Ameriky, aspoň si vypni ten amplion na zahradě!“

Přitom Československo, ovládané komunistickou stranou, vynakládalo mezi lety 1951 až 1988 na rušení takzvaných „štvavých“ rozhlasových stanic 70 až 90 milionů korun ročně. K rušení užívalo středovlnné vysílače u Plzně, Strakonic, Karlových Varů, Ústí nad Labem, Liberce, Hradce Králové, Mnichova Hradiště a Moravských Budějovic, a krátkovlnné vysílače u Prahy, Poděbrad, Brna a Litomyšle.

Rušičky vypnuly před vánocemi 1988. „Tehdy už jsme nepochybovali, že to brzy musí prasknout. A vida. Netrvalo to ani rok,“ dodala Petra Stehlíková z Ústí nad Labem.