Normální občan musel využít právě takových veksláků, kteří poukázky pokoutně prodávali v kurzu jeden bon za pět kaček. Ač měly ve skutečnosti nominální hodnotu jeden bon za jednu korunu.

Trestného činu se přitom dopouštěli oba – jak prodávající, tak kupující. „Sháněli jsme tehdy videorekordér. Pěkně se nám klepala kolena, když jsme ale viděli, že bony nakupovali u veksláků i esenbáci a příslušníci veřejné bezpečnosti, trochu nám otrnulo. Nakonec ten den video neměli, jeli jsme pro něj natřikrát. Byl o něj obrovský zájem. Potom se u nás na filmech scházeli snad všichni známý, frčel hlavně Schwarzenegger, Rambo, Hvězdné války a taky porno,“ vzpomínal Milan Frübauer z Teplic.

Tuzex nejenže byl pro komunistické elity branou k západním standardům. Státu pomáhal získat chybějící cizí měnu. Především dolary a západoněmecké marky. Vznikl už roku 1957 a podle něj organizovaly obdobné provozovny i jinde v zemích socialistického tábora, například východoněmecký Intershop.

Co Janu Hrušinskému nejvíce vadilo na socialismu? 

V Tuzexu se „točily“ velké peníze. V roce 1988 prodal zboží za 250 miliónů dolarů. „Dvě třetiny z prodaných výrobků byly z dovozu, převážně z nesocialistických států, třetina pocházela z exportních programů československých výrobců. Loni bylo ve 170 prodejnách Tuzexu v celé ČSSR prodáno na 60 tisíc televizorů, 30 tisíc videorekordérů a přehrávačů a 10 tisíc osobních počítačů," lze se dočíst ve zprávě ČTK z dubna 1989.

Ve stejném roce v něm bylo poprvé v ČSSR možné platit platební kartou, kterou vydala Živnobanka.

Tuzex ovšem nebyl jediným podnikem, kde se dalo koupit luxusnější zboží. Pro potraviny, tentokráte už za československé koruny, ti lépe situovaní docházeli do ESO. Nacházelo se v každém větším městě, v Ústí nad Labem na Mírovém náměstí. Ceny ovšem byly tak „vyšperkované“, že si lidé zkratku vykládali jako obchod pro Ekonomicky Silné Obyvatelstvo.

Životní styl za socialismu:

„Nabízel špičkové uzeniny, jakostní sladkosti, konzervované ovoce, francouzské víno, holandské kakao, zahraniční kečup i javorový sirup. Obaly potravin už na první pohled vypadaly jako z jiného světa. Ty bychom normálně v sámošce jen tak nenašli,“ popisovala Ústečanka Jindřiška Šímová.

Kdo měl "rifle", byl za frajera 

Podobně nedostupný byl pro normální lidi i luxusní obchod s dámskou módou na pražských Příkopech. Kvůli vysokým cenám sem ovšem mohly chodit na nákupy většinou jen paničky komunistických potentátů, nebo prostitutky z pražských hotelů. Odtud také pochází přezdívka obchodu „Kurvex“.

Co do lepšího průmyslového a spotřebního zboží, bylo nejlépe nakupovat ve dvou pražských obchodech Pragoimpo. Existovaly ovšem i prodejny lepšího tovaru ze zemí komunistického tábora. Čajku se sovětskými výrobky byste našli v Praze v Rytířské ulici, restauraci Berjozku s prvotřídními kuchaři v centru Ústí nad Labem i jinde. Jadranka nabízela jugoslávské zboží. Další zas kubánské, bulharské, polské. Většina se ale nacházela v hlavním městě a menší měla většinou smůlu.

Na normální lidi zbyly tesilky, pašované dederonové košile z východního Německa, kabanos a fronty před masnou na svíčkovou, u stánků s ovocem na banány a pomeranče, za plastová „céčka“ leckterý chlapec, či děvče dali album cenných známek po dědečkovi, nebo bicykl „skládačku“. Kdo měl „rifle“, byl za frajera. Ostatně, tento název jeansů také souvisí s Tuzexem. Začal je v šedesátých letech prodávat pod značkou Super Rifle. Pocházela z Itálie, ale šili je i v ČSSR.