Co by se mělo učit na školách o době socialismu? Odpovídají herec Jan Hrušínský a europoslankyně Kateřina Konečná:

Zdroj: Deník

Jedním z nich byl také mediálně známý Mireček z filmu Dušana Kleina Jak básníci přicházejí o iluze. Joseph Dielle z republiky Kongo nebyl herec, ale student pražské FAMU, který se v Zahrádkách na Českolipsku učil česky. Fungovalo tam totiž středisko tzv. Univerzity 17. listopadu, kde se zahraniční studenti připravovali ke studiu na českých vysokých školách. V malé obci s necelými sedmi sty obyvateli tak bylo možné potkat Jihoameričany, Laosany, Iráčany nebo Syřany.

Prvomájový průvod. Ilustrační snímek
Symbol socialismu? Oslavy vyprázdněných svátků

Blízko k nim měl českolipský psycholog Miroslav Hudec. „Moje žena Alenka učila ve středisku někdy od roku 1978, a když jsme se o dva roky později přestěhovali do České Lípy, býval náš obývák co chvíli doslova mezinárodním společenským salonem. Slavný Mireček sice mezi nimi nebyl, aspoň myslím, ale žena ho znala,“ vzpomíná Hudec.

Někteří zůstali v Československu

Podobných vzdělávacích center bylo v Čechách deset. Kromě Zahrádek mířili zahraniční studenti také do Dobrušky, Holešova, Poděbrad, Mariánských Lázní a nebo na Slovensko do Sence u Bratislavy a Herľan.

Univerzita 17. listopadu začala fungovat v září 1961 a šlo o v pořadí třetí vysokou školu ve východním bloku, která měla za cíl pomocí stipendií získávat studenty ze zemí třetího světa a promarxisticky na ně působit. Naprostá většina studentů byli stipendisté – jejich studium bylo placeno univerzitou a zároveň jim bylo vypláceno stipendium ve výši 800 nebo 1200 Kčs měsíčně.

Volby v Československu. Ilustrační snímek
Volby za minulého režimu povinné nebyly. Ale jen na papíře

Někteří studenti a studentky zůstali v Československu, ať už kvůli práci, nebo lásce. Sňatek nebo pracovní pozice byly totiž jediné možnosti, jak zůstat v zahraničí. Většina z nich se ale musela po dokončení studia vrátit do svých domovských zemí. I po desítkách let po návratu domů si někteří z nich uchovali pozitivní vzpomínky a základy českého jazyka.

„Vyrazila jsem poprvé do Palestiny, kde jsem se seznámila s místní rodinou. Pozvali mě na večeři. Když jsem dorazila, přivítal mě otec rodiny českým Ahoj, jak se máš? Vůbec jsem tomu nerozuměla. Pak mi vysvětlil, že studoval v Čechách na Univerzitě 17. listopadu,“ popsala Jana Poláková z Plzně.