Ten utichl, když ministr dodal, že vlaky musí jet podle smlouvy přes NDR. Ještě pořád se báli. Už nebylo čeho. Nesvobodní Němci vítali Němce ujíždějící za svobodou. Okolo trati se srocovali demonstranti. Nikdo už proti nim nezasáhl a vlaky šťastně dojely. Obyvatelé i návštěvníci Prahy to vnímali jakoby za sklem. Jistě, někteří nosili či prodávali uprchlíkům jídlo, pár jim pomáhalo dostat nemluvňata přes zeď. Většinou však chodili kolem opuštěných trabantů, jako by se jich to téměř netýkalo.

Trabant, auto vyrobené z plastu, byl symbolem východního Německa, tedy Německé demokratické republiky, která vyrostla z ruské okupační zóny. Plastová vozítka byla levná, a proto populární i v Česku. V Praze opuštěné trabanty připomínaly poslední chvíle ruské veleříše a rozdělené Evropy. Stály na Malé Straně, na Petříně, všude, odkud bylo blízko na západoněmeckou ambasádu. Po několik dnech už byly napůl rozebrané. Češi jsou shánčliví a věděli, že původní majitelé od nich ne­budou ukradené díly žádat zpátky. Ti je tu totiž zanechali s lehkým srdcem, neboť toužili po mercedesech.

Jaké byly ikony socialistického popu?

Když maďarská vládnoucí strana komunistického typu pokojně a s radostí vracela moc maďarskému lidu, otevřela hranice s Rakou­skem. Ukázalo se, jak málo mají enderáci, jak se občanům NDR říkalo, rádi svůj režim. Když už jim nehrozila kulka do zad, vydali se ze svého „Egypta“ jako kdysi Židé a ani v nejmenším je netrápilo, že nechávají v nemilovaném domově své skromné majetky. Když se jim cesta přes Maďarsko uzavřela, obrátil se exodus do Prahy.

Západoněmecká ambasáda nabízela azyl. Velvyslanectví Spolkové republiky Německo sídlí v malostranském paláci obklopeném překrásnou zahradou. Ta se tehdy změnila v nouzový tábor pro uprchlíky za svobodou. Lidé šplhali přes zeď a podávali si přes ni děti, a když dosáhli vysněného ostrůvku normality, byli nevýslovně šťastni, jako by se právě na poslední chvíli zachránili před mrazivou lavinou. Neměli problém s tím, že jsou natěsnáni jeden na druhého a umývárny a záchody nestačí.

Celý podzim vyjednávali západoněmečtí diplomaté s československou vládou o tom, zda a jak dostat uprchlíky na území SRN. Nakonec československé a východoněmecké úřady povolily odjezd a začaly se vypravovat zvláštní vlaky. Do svobodné země dojeli lidé, kteří se vzdali majetku, riskovali potíže a snad i vězení, jen pár dnů před tím, než se hranice otevřela i pro ty, kdo tiše seděli v NDR.

Pád berlínské zdi

Berlínská zeď, symbol železné opony, padla 9. listopadu 1989. Spouštěčem se stal výrok zmateného stranického tajemníka, který mluvil o tom, že se otevřou přechody na Západ. Pohraničníci pak už nedokázali a ani nechtěli bránit tisícovkám lidí, kteří se drali na druhou stranu. Začalo veliké bratření a rozebírání zdi. Československé vedení dělalo, jako by se nic nedělo. Jakeš a spol. byli zvyklí poslouchat příkazy z Moskvy. Věděli, že Československo nemá zahraniční politiku. Žili v přesvědčení, že socialistická soustava, tábor míru, je věčná.

Rudé právo popsalo největší kladnou událost dějin dvacátého století takto: Na první straně široce pojednalo o tom, že východoněmečtí komunisté svolali stranickou konferenci. Citovalo tajemníky a v článku uvnitř novin zmínilo agenturu, která oznamovala, že východní Němci teď mohou jezdit na Západ bez omezení. Je ovšem potřeba dodat, že ani drtivá většina normálních Čechů a Slováků ještě nepochopila, že s režimem je konec, a vůbec si nedokázala představit, že to začne už za týden.

Čím to mohlo být? Čechoslováci utrpěli strašlivou frustraci z okupace v osmašedesátém. Byli zrazeni a všemi opuštěni. Okupační režim jim potom nabídl sice potupnou, ale přijatelnou smlouvu: Budete mít práci, pohodlí a na socialistické poměry slušný blahobyt. A myslet si můžete, co chcete. Jen na veřejnosti musíte držet „hubu a krok“ a dodržovat předepsané rituály. Dvě generace ztratily naději v to, že se může něco změnit. Zhroucení sovětské říše sledovali jako nějaký příjemný film. Na chvíli se zasníme a zase půjdeme do svých neveselých příbytků. Musel přijít velmi silný impulz, aby Čechy a Slováky probral z letargie. A on přišel.