Sdělovací prostředky však pořád jely oficiální linii. Když v Polsku a Maďarsku začali komunisté dobrovolně předávat moc lidu, referovalo se zkresleně a rozpačitě. Když však došlo na Havla, vrátilo se Rudé právo do padesátých let.

Havel byl představen jako synek buržoazní rodiny kolaborující s nacisty: „Herečka Lída Baarová podala po válce svědectví o tom, jak oba Havlové zachraňovali kapitál vložený do filmových ateliérů. Podle plánu hitlerovského filmového a kulturního přidělence v protektorátu Glesgena je měla za 300 tisíc korun převzít říše. Lída Baarová přivedla Miloši Havlovi tehdejšího šéfa pražské bezpečností služby – Sicherheitsdienst (SD) – Horsta Böhmeho. Dohodli se: místo 300 tisíc korun dostali Havlové šest milionů a 49 procent akcií.“ Konkrétní detaily měly čtenáře přesvědčit o autentičnosti celé věci.

Několik vět

Václav Havel byl spolu s Jiřím Křižanem autorem textu s prostým názvem Několik vět. Ten nežádal odstoupení vlády, natož konec socialismu. Z dnešního pohledu byly požadavky skromné: Měli být propuštěni všichni političtí vězni. Měla být ctěna svoboda shromažďování, stejně tak právo lidí zakládat spolky nezávislé na vládě. Bylo požadováno zrušení cenzury a legalizace dosud pronásledovaných tiskovin. Měla být zajištěna náboženská svoboda. Formulace byly velice mírné, patrně voleny tak, aby nerozběsnily moc.

Výzva měla úspěch. Začaly ji podepisovat tisíce lidí. Vědci, umělci, herci, kterým lidé věřili. Nebáli se ani toho, že jména signatářů byla čtena ve vysílání Hlasu Ameriky a Svobodné Evropy. Rudé právo sice reagovalo na konci června článkem s velice originálním názvem Kdo seje vítr, kde Několik vět odsoudilo jako protistátní text.

V následujícím článku s tentokrát vskutku vtipným názvem Co mají za lubem poukazovalo na to, jak je celý pamflet „slušným lidem“ proti srsti. Síla stranického tisku v roce 1989 se však nedala srovnat se zdrcujícím účinkem článku o samozvancích a zaprodancích, který odsuzoval Chartu 77.

Z knihy Poslední revoluce: 

Nebylo však slyšet jen hlasy disidentů. Režim začali kritizovat i nezávislí intelektuálové či umělci. Nejvíc se proslavil dosud zcela neznámý inženýr Zeman. Technický magazín otiskl jeho článek (cenzura už slábla) popisující pravdivě hospodářskou situaci Československa.

Popisoval chronické zaostávání země. Zeman byl poté proti všem vžitým pravidlům pozván do televize a tam začal zostra: „Asi vás nepotěším, za posledních deset let jsme se dostali z desátého místa ve světě na čtyřicáté. V některých oblastech je to ještě horší, například ve vědecko-technickém rozvoji podle oficiálně publikovaných informací jsme dnes na úrovni zhruba Alžírska nebo Peru a hluboko pod Portugalskem, které je považováno za nejzaostalejší zemi západní Evropy.“ Zeman byl sice vyhozen z práce, ale Valtr Komárek ho ihned povolal do Prognostického ústavu.

Nejvýznamnějším duněním, které předcházelo revoluční bouři, byly však lidové protesty. Nejprve si v lednu demonstranti připomněli dvacáté výročí smrti Jana Palacha. Proti pokojnému shromáždění v centru Prahy zasáhla policie s mimořádnou hrubostí. Policisté dav naoko vyzvali k rozchodu. Potom najela vodní děla. Uzavřela i únikové ulice z Václavského náměstí. Policisté měli zjevnou radost z toho, že mohou v hlubokém mrazu pokropit lidi v utíkáčcích z umělé kožešiny.

Proti „tvrdému jádru“ demonstrantů nastoupili bijci z pohotovostního pluku SNB. Ten se tak nakrátko objevil v dějinách. Málo dějinných vstupů bylo tak neslavných. Tahali ze shromáždění náhodně lidi, bili je a nakládali do antonů. Některé pak odváželi daleko za Prahu a vyložili je uprostřed lesů, ať se o sebe postarají sami. Přes tyto represe vydrželi demonstranti protestovat celý týden.

Kruté potlačení demonstrace

Podobně krutě byla potlačena i další demonstrace, která se sešla dvacátého osmého října. Byla poněkud rozpačitá. Disidenti, kteří byli už více než deset let duší protestů, od ní lidi odrazovali. Měli zprávy o tom, že se chystá policejní teror. Režim tedy tehdy nepadl. Zbývaly mu ovšem pouze tři týdny.

Odcházení totality bylo však (jak jinak v Česku) i legrační. Postaral se o to sám generální tajemník Miloš Jakeš. Na Červeném Hrádku před stranickými tajemníky otevřel své srdce: Nejslavnější výroky byly často citovány, zejména ten o kůlu v plotě. Pro normální lidi byl projev nejen směšný, ale byl i příslibem.

Proslulý projev Miloše Jakeše:

Kdo si takto stěžuje, nemá faktickou moc a musí brzy padnout: „A proto je tak důležitá ta podpora zespodu. Aby my jsme mohli říct: Ne my si to přejem, to lid to žádá. My s tím souhlasíme, s tím lidem. A ne prostě, aby my jsme tam byli sami jak kůl v plotě a neměli jediného slova podpory.“ Nahrávka se šířila mezi lidmi a ti se na improvizovaných večírcích váleli u magnetofonů smíchy.

Co Vám za socialismu nejvíce vadilo? Odpovídá herec Jan Hrušínský a poslankyně Kateřina Konečná: