Muž, který založil dětskou onkologii

Obor, který v Československu neexistoval, založil v roce 1964 profesor Josef Koutecký. Zpočátku se o všechny nemocné děti s nádorem staral Na Karlově, poté získal jednu postýlku vyhrazenou pro malé onkologické pacienty, následně pokoj se čtyřmi postýlkami, až byl o sedm let později jmenován prvním onkologickým ordinářem. Zatímco tehdy přežívala pouhá tři procenta dětí s rakovinou, dnes to je, zejména díky přínosu Josefa Kouteckého, více než osmdesát procent dětských pacientů.

Byl u všeho - děti přijímal, vyšetřoval, většinou i operoval a prováděl chemoterapie. Díky němu vznikla stanice dětské onkologie a od roku 1983 vedl první samostatnou onkologickou kliniku. „Pracovali jsme skutečně v hrozných podmínkách, dnes už je pro mladé lékaře těžké si je představit,” prohlásil. Jeho cílem bylo nabídnout pacientům komplexní péče, od diagnostiky přes léčbu po rehabilitaci a psychologickou pomoc. „Naši pacienti potřebují péči trvale,“ opakoval často.

Čech, který poráží i HIV

Dalším z významných českých vědců je jednoznačně profesor Antonín Holý, který objevil řadu látek, jež dodnes léčí miliony lidí po celém světě. Stál například za jedním z nejúčinnějších léků v boji s epidemií AIDS. Přestože stále neumíme AIDS úplně vyléčit, je antivirotikum Viread z laboratoře profesora Holého významným lékem, který prodlužuje život nemocných. Kromě toho působí jeho léky proti viru pásového oparu, pravým neštovicím a dokonce i žloutence typu B.

Výsledkem Holého výzkumů je i původní český lék na opary. „Věda vyžaduje opravdu hodně práce,“ prohlásil chemik, pro kterého byla práce v laboratoři celý jeho život. Když nebyl v laboratoři, věnoval se intenzivně dalšímu studiu odborné literatury a připravoval přednášky a publikace.

Vymýcení dětské obrny i pravých neštovic

Úspěch si tehdy mohla připsat i infekční oddělení. Úspěšně totiž došlo k vymýcení infekčních chorob, konkrétně dětské obrny a pravých neštovic. V roce 1960 byla v tehdejším Československu, jako vůbec v první zemi na světě, vymýcena dětská obrna, která do té doby postihovala stovky dětí. Stalo se to díky očkování.

Od té doby se výjimečně objevil nějaký případ dětské obrny, nicméně se sem obvykle dostal ze zahraničí. Vedle toho došlo k likvidaci pravých neštovic. Na tom měl zásluhu zakladatel moderní československé epidemiologické školy Karel Raška, který proslul jako spoluautor celosvětového vymýcení pravých neštovic.

V roce 1963 se stal ředitelem sekce infekčních nemocí Světové zdravotnické organizace (WHO) v Ženevě a jeho cílem bylo vymýtit právě tuto nemoc. Neštovice postupně vymizely v Latinské Americe, poté v Indii a nakonec byly vymýceny i v Africe. Komunistický režim ale jeho úspěch nenadchl. Vlivný český vědec byl už v roce 1970 odvolán z vedení Ústavu epidemiologie a mikrobiologie, který vedl od počátku 50. let, a nakonec musel z Ústavu odejít úplně. Smutnou tečkou na závěr bylo to, že mu režim odepřel i penzi.

Úspěšné transplantace v Československu

Loni v únoru uběhlo přesně třicet pět let od chvíle, kdy lékaři v brněnské Fakultní nemocnici svaté Anny poprvé provedli transplantaci jater u nás. Transplantaci v roce 1983 podstoupil tehdy 36letý Josef Mynář, kterému bylo sděleno, že po této operaci žijí pacienti průměrně pět let. Pan Mynář s transplantovanými játry už žije více 35 let. Následující rok, 31. ledna 1984, proběhla v pražském Institutu klinické a experimentální medicíny (IKEM) první úspěšná transplantace srdce. Prvním pacientem byl 44letý Josef Divina, který žil s novým srdcem celých 13 let.

Program transplantace srdce tam zahájil dvacetičlenný tým odborníků, který se na první transplantaci intenzivně připravoval několik měsíců dopředu. Transplantační pohotovost drželi od prosince 1983, kdy se čekalo, zda bude vhodný dárce a pro jakého příjemce.

„IKEM tehdy převzal novou a účinnou metodu od doktora Normana Shumwaye z Kalifornie, který v osmdesátých letech se svým týmem objevil lék cyclosporin A, který umožňuje, aby tělo bez problémů přijalo cizí srdce, a to mohlo v cizím těle fungovat. Důležitá tak byla kompatibilita dárce a příjemce a pro koho bude to určité srdce biologicky vhodné. Operatérem první transplantace byl tehdy nejzkušenější kardiochirurg profesor Pavel Firt v týmu vedeném tehdejším ředitelem IKEM profesorem Vladimírem Kočandrlem,“ řekl přednosta Kardiocentra IKEM profesor Jan Pirk.

Historicky třetím v pořadí a zároveň nejdéle žijícím pacientem s transplantovaným srdcem v České republice byl Rudolf Sekava, který se dožil 83 let a zemřel letos na jaře. S transplantovaným srdcem tak žil dlouhých 35 let.

„Pan Rudolf Sekava byl pravděpodobně nejdéle žijícím pacientem s transplantovaným srdcem na světě. Nové srdce dostal na podzim v roce 1984 a od té doby u něj nebyla nutná ani retransplantace, což je naprostý světový unikát. Pacienti po transplantaci musejí pravidelně brát léky–imunosupresiva, které občas mají vedlejší nežádoucí účinky a mnohdy komplikují následnou péči. Ale on byl stále v naprosto výborné kondici,“ dodal profesor Pirk.

Základy IKEM

Právě výše zmíněný IKEM patřil mezi vědecko-výzkumný ústav, kde působily lékařské špičky. Základy dnešního institutu byly položeny v roce 1951 v Krči. Postupně zde byla založena řada ústavů jako Ústav klinické a experimentální chirurgie, Ústav chorob oběhu krevního, Ustav pro výzkum výživy lidu, Výzkumný ústav experimentální terapie a další.

IKEM oficiálně vznikl v lednu 1971 a spojil tak všechny ústavy v jeden celek. Lékaři zde měli k dispozici moderní diagnostické a léčebné metody, velmi dobře vybavené laboratoře a dostatek odborníků. Založením Ústavu pro choroby oběhu krevního (ÚCHOK) 2. října 1951 se podařilo vytvořit místo, kde docházelo k propojení klinické a experimentální činnosti.

ÚCHOK byl po Národním mexickém kardiologickém ústavu druhým svého druhu na světě. Místní lékaři se věnovali výzkumu ohledně hypertenze, aterosklerózy, koronárních nemocí a porušené regulace krevního oběhu. Dodnes patří IKEM mezi špičková pracoviště na světě.

Kardiostimulátory zachraňují životy

Už v roce 1964 zveřejnil lékař Bohumil Peleška z ÚCHOK společně se svými kolegy na Evropském kardiologickém kongresu zprávu o svých dvouletých zkušenostech s kardiostimulací. Jeden z lékařů, Jan Hammer, se už v 60. letech snažil snížit výskyt náhlé smrti v populaci rozšířeným použitím defibrilátorů, které chtěl umístit na všech místech, kde se shromažďuje více lidí, například na stadiony. Ovšem až nyní, díky technickému rozvoji defibrilátorů, se tento nápad stává realizovatelným, hlavně ve Spojených Státech, a uvažuje se o možnostech použití defibrilátorů v letadlech.

První kardiostimulátor voperovali kardiologové v IKEM v roce 1962, což bylo jen čtyři roky po prvním použití kardiostimulátoru ve světě. První stimulátor měl průměr hokejového puku a vážil přes dva kilogramy, což je markantní rozdíl oproti dnešku, kdy mohou některé měřit jen tři centimetry a vážit 30 gramů. Potřebují ho pacienti, kteří trpí arytmií, tedy poruchou rytmu srdce.

Pro lepší zrak

Tento příběh začal při cestě ve vlaku z Olomouce do Prahy v roce 1952, kdy si vědec Otto Wichterle, pracující na Vysoké škole chemicko-technologické, všiml, že jeho spolucestující čte odborný článek o možnostech chirurgické náhrady oka. V tu chvíli ho napadlo, že lepším materiálem by byla umělá hmota. Využil tedy hydrofilní polymer, který měl být pro oko dobře snesitelný. Dlouho ladil správnou formu, aby se čočky netrhaly a měly pravidelné okraje.

Ministerstvo zdravotnictví ovšem na začátku 60. let výzkum zatrhlo kvůli malým výdělkům. V té době mladého vědce napadl nový způsob zpracování, kterým se začal zabývat doma a na konci roku 1961 spatřily světlo světa kvalitní kontaktní čočky.