Když jsem shodou okolností ve školce poprvé zaslechl píseň Holky z naší školky, kterou nazpívali Stanislav Hložek a Petr Kotvald, tedy popové hvězdy, které na sebe poprvé upozornily po boku Hany Zagorové, neměl jsem ani páru o tom, že tato zpěvačka bývala ve svých začátcích považována za „beatovou šansoniérku“, která se z Ostravy přes pražské divadlo Apollo dopracovala až k devíti Zlatým slavíkům v řadě. Zpěvačka získala i mnoho zlatých desek, a to v době, kdy byl podle jejích slov první náklad 150 tisíc kusů.

„Když tenkrát vyšla deska, byla to událost. Okruh lidí, kteří vydávali desky, byl tisíckrát menší a neměli jsme každodenní kontakt s cizí muzikou. Ale pro nás to bylo fajn, abych řekla pravdu. I když ten náklad 150 tisíc se týkal jenom několika málo lidí, já jsem k nim patřila,“ řekla v rozhovoru pro Deník.

Pokud se mluví o Zlatých slavících, zlatých deskách a divadle Apollo, nelze nezmínit našeho nejslavnějšího zpěváka, nedávno zesnulého Karla Gotta. Slavíků i zlatých, platinových a jiných desek za svou kariéru získal nepočítaně a divadlem Apollo prošel též. Zlatý hlas z Prahy a představitel pěvecké techniky bel canto začínal se swingem a rokenrolem.

Životní styl v ČSSR:

Jazzman Michal David

Další socialistická hvězda Michal David vzpomíná na své začátky v knize Život nonstop takto: „První kapelu jsem měl už ve třinácti letech. A byl to tvrdý bigbít. Hráli jsme Deep Purple, Slade a Sweet, i na Zeppeliny došlo.“ Michal David byl až do roku 1980 známý jako jazzman pod svým pravým jménem Vladimír Štancl. Když se v roce 1976 představilo jeho kvarteto s názvem Čtyři na Pražských jazzových dnech, získal jako klavírista titul Hudebník roku. Pak ale přišlo angažmá v Janečkově skupině Kroky a nad jazzem zvítězil pop.

Michal David začal hrát na klávesy a také zpívat. „Hodně jsme jezdili do Polska a do Ruska. Kšefty v Polsku byly menší, ale na tu dobu dobře placené. Často to ani nebyly samostatné koncerty — někdy tam byl taky kouzelník, nějaký bavič a často i striptýz. A do toho česká kapela. Zato v Rusku to byly na tu dobu superakce. Kupovalo si na nás lístky hodně lidí — čtyři, pět tisíc. Nechodili ani tak na nás sólisty, ale na československou poprockovou kapelu Kroky. Repertoár jsme mívali trošku jiný než u nás, naše písničky jsme vždycky promíchali se slavnými rokenroly a taky s ruskými populárními melodiemi.“

Davida dost mrzelo, že dostal nálepku prorežimního zpěváka. Jistě za to mohla i skutečnost, že spolu s Františkem Janečkem složil písničku Poupata, kterou si po spartakiádě v roce 1985 zpívalo celé Československo.

„Já vlastně ani přesně nevím, jak vznikla nálepka, že jsem byl za socíku prorežimní zpěvák. Kdo mě znal, ví, že to je úplně falešná představa. Tátu jsem měl ve Švýcarsku, máma se mnou žila pár let v Itálii, tetičky a strejčkové byli všichni svobodomyslní cirkusáci. Jak já bych mohl být nějaký komunista! Pravda je taková, že jsem se politice vždycky vyhýbal a snažil se s ní nemít nic společného. Ne vždycky to šlo — to ale v té době zažíval každý muzikant. Povinná byla třeba účast v Ostravě na Festivalu sovětské písně. Kdo tam nejel, dostal distanc, ze kterého se potom těžko vyhrabával. My jsme distanc nechtěli, a tak jsme tam jezdili,“ vysvětloval v knize Život nonstop zpěvák, který dnes se svými koncerty pravidelně vyprodává pražskou O2 Arénu.

Fanoušci od něj vždy čekají hity jako Nonstop, Colu, pijeme colu, Každý mi tě, lásko, závidí, Discopříběh, Pár přátel, Největší z nálezů a ztrát, on sám stále poslouchá jazz a klasickou hudbu.

Co by se mělo učit na školách o době socialismu?

Nesocialistický hlas z Drahotuší

Dalibor Janda začínal s hardrockem, přesto i jeho má dnes většina národa spojeného s pop music. „Já jsem byl rocker. Vždyť jsem začínal v roce 1969. Nejhorší bylo, že jak v Hranicích, tak později v Praze, nám nikdy nechtěli dát takzvané přehrávky, které jste musel mít, abyste mohl oficiálně vystupovat. Představte si, že v Drahotuších na čajích jsem zpíval písničky od Deep Purple, Credence a řval jsem jako tygr. Vždycky na dva na tři měsíce nám zakázali hrát. Totéž jsem zažíval potom v Praze… Až musela přijít 80. léta, kdy se vzduch v kultuře trošku uvolnil. A já jsem mohl nazpívat pár písniček takovým hlasem, jakým jsem chtěl. Jak později říkali nesocialistickým hlasem,“ vzpomínal nedávno v rozhovoru pro Deník.

I přesto, že měl nesocialistický hlas, vyhrál ještě za socialismu tři Zlaté slavíky. A za to, že se nedostal mezi zakázané zpěváky, vděčil i tomu, že ho hájily manželky některých komunistických papalášů.

„Několikrát se rozhodovalo, jestli Jandu zakážou. Na naše koncerty v té době chodilo třicet tisíc lidí a koncertů jsme dělali třeba dvacet měsíčně. Jenomže nakonec mě neměli za co zakázat. Zpíval jsem o lásce, o ženách. Nikdy mě ani nenapadlo, že bych zpíval nějaké protirežimní písně. Na druhou stranu jsem měl výhodu, že jsem byl takový ten chasník neoholený, ve flanelové košili, takže mě nezvali zpívat na Hrad nebo na podobné oficiální politické akce,“ prozradil Dalibor Janda.

Popovou ikonou socialistického Českoslovenka byla bezesporu i Helena Vondráčková. Kdo ji někdy viděl stepovat po boku Jiřího Korna v některé z televizních estrád, asi by neuvěřil, že na albu Paprsky z roku 1978 zpívá právě ona. Jde totiž o čistý jazz-rock. Zpěvačka, kterou před listopadem 1989 proslavili spíše hity jako Malovaný džbánku, Přejdi Jordán, Dvě malá křídla tu nejsou a další, na albu spolupracovala s jazzmanem Martinem Kratochvílem. „Práce s Martinem mi hodně dala a bavila mě,“ vzpomínala nedávno.

Zapomenuté hvězdy

*Pavel Bartoň
Rodák z Litomyšle, který například v roce 1973 zvítězil na mezinárodním festivalu Intertalent a v roce 1986 vyhrál na Děčínské kotvě. Spolupracoval s Věrou Špinarovou nebo Helenou Vondráčkovou. Natočil několik desek v Německu a Polsku. Mezi jeho největší hity patřily písně Gaudeamus, Řeka snů nebo Kdo líp tě zná, než já.

*Helena Blehárová
Narodila se v Žilině a začínala jako amatérská jazzová zpěvačka v Bratislavě. Později vystupovala s Orchestrem Gustava Broma, v roce 1968 reprezentovala naši populární hudbu na hudebním festivalu v Cannes. Vystupovala s Lasicou a Satinským, zahrála si třeba ve filmu Dáma na kolejích. Jejími největšími hity byly písně Š-š-š, Měsíc je lhář nebo Žlutej dům.

*Pavel Liška
Rodák z Prahy začínal s kapelou Paradox. V roce 1966 začal zpívat profesionálně například s Orchestrem Karla Vlacha. Poté postavil vlastní kapelu, do které angažoval vokální skupinu Jezinky. Spolu vystupovali například také v Itálii. Nejznámější písničky: Ty nejsi typ na dlouhou pouť, Isabel, Cindy.

Zpívání zakázáno

*Jaroslav Hutka
Olomoucký rodák, který je vystudovaný výtvarník, začal hrát ve dvojici s Vladimírem Veitem. Spolupracoval s Vlastou Třešňákem, který měl také problémy s komunistickým režimem, Petrem Kalandrou, Štěpánem Rakem a dalšími. V roce 1971 inicioval vznik folkového sdružení Šafrán. V roce 1978 byl nucen vystěhovat se do Holandska. Hity: Vandrovali hudci, Stůj břízo zelená, Náměšť atd.

*Karel Kryl
Narodil se v Kroměříži. Jako písničkář se poprvé prezentoval v ostravském rozhlase v roce 1966. V roce 1969 na sebe výrazně upozornil v divadle Semafor, kde účinkoval v Návštěvních dnech Šimka a Grossmanna. I díky rozhlasovému pořadu Houpačka se jeho písně staly hity, ale pro tehdejší režim byl nepohodlný, proto v roce 1969 emigroval do Německa. Známé jsou například jeho písně Bratříčku, zavírej vrátka, Karavana mraků, Rakovina nebo Plaváček.

*Marta Kubišová
Pochází z lékařské rodiny z Českých Budějovic. V začátku kariéry působila v pardubickém divadle Stop! a v plzeňské Alfě. V roce 1964 nastoupila do pražského divadla Rokoko, kde se potkala s Helenou Vondráčkovou a Václavem Neckářem. S nimi pak utvořila trio Golden Kids, které vystupovalo i v pařížské Olympii. V roce 1970 jí byla zakázána umělecká činnost. Proslavila se například písněmi Hey Jude, Modlitba pro Martu, Mama nebo Oh, baby, baby.

Zdroj: Robert Rohál – Populární slovník českých zpěváků