Knížka je výběrem z vašich povídek, které vycházely jen časopisecky. Je pro vás jen mezičasem, než se urodí další podnětné téma, nebo jste měla potřebu zachytit útržkovitě to, co se vám v posledním roce přihodilo?
V podstatě máte pravdu, větší částí práce byl výběr a redakce již dříve napsaných povídek, i když ve sbírce je i několik dříve nepublikovaných. Zážitky z toho proklatého posledního roku si chystám na jiný text. Ta doba byla vlastně tvorbě příhodná. Nic mě nerozptylovalo, času bylo dost, nemusela jsem nikam jezdit. Takové pěkné tvůrčí volno.

Kterou z aktuálních povídek byste ráda viděla na filmovém plátně? A v jaké fázi je pokus o adaptaci knihy Jezero?
To je asi spíš na režisérovi či režisérce, zda je některá z nových povídek osloví. Některé z nich filmový potenciál určitě mají. Z tohoto pohledu se mi ale zdají kinematografičtější mé poslední dva romány – Jezero a Mona, které jsou vizuálně silné. O zfilmování Jezera byl zájem dvakrát, zatím to ani jednou nevyšlo. Bylo ale zdramatizováno divadlem Kolonie a dokud se mohlo hrát, tak vyprodávalo (prťavé) pražské A Studio Rubín.

Povídka je asi nejtěžší literární žánr. Sedáte si k počítači s tím, že se vždy „vejdete" do této přísné zkratky, nebo se vám někdy během psaní změní v jiný tvar, třeba novelu? A kdo je vaším povídkovým vzorem?
Když píšu povídku, tak ji taky napíšu. Už se mi ale stalo, že jsem nějaký motiv z povídky poté rozpracovala v delším textu. Povídka je opravdu úplně jiné zvíře, je to avantýra na jednu noc, píše se ideálně z voleje a rychle.

Rukopis románu s sebou mentálně taháte jako nějakou nadbytečnou končetinu. Pokud jde o jiné autory, nejlépe se bavím u povídek Roalda Dahla. A z těch vážnějších, existenciálnějších pak asi Flannery O´Connor.