Pohlednice z Tichomoří (vydavatelství Grada) vyšla ve stejném formátu a formě jako dvě předešlé cestovatelsko-architektonické knihy Davida Vávry. V té první s názvem Tři cesty za architekturou zmapoval Řecko, Izrael a Brazílii s Argentinou, ve druhé Jedeme k moři se vydal z Česka přes Rakousko, Maďarsko, Slovinsko, Bosnu a Hercegovinu až do Chorvatska. „Obě ty knihy vznikly – první méně, druhá hodně – na základě televizního cyklu Šumné stopy. Měl jsem pocit, že některé poznatky v nich popsané máme s režisérem Radovanem Lipusem společné, takže v nejnovější třetí knize je zcela spravedlivě uveden jako spoluautor její textové části,“ uvádí architekt, herec a spisovatel David Vávra.

Tentokrát čtenáře zavádíte do dalekých končin Austrálie, Tasmánie, Nového Zélandu a Japonska. Jaký časový oblouk kniha popisuje?
Ve výsledku jde o téměř deset let života. Během nich jsme v rámci několika „šumných stopování“ absolvovali jak obhlídky zmíněných lokací, tak posléze natáčení v nich.

Co vlastně obnášejí takové obhlídky, bez nichž by asi vaše práce nebyla možná?
To by opravdu nebyla, není to sranda. Když jsme třeba chtěli točit v kapli ve vojenské základně v Izraeli, který je ve válečném stavu s okolními zeměmi, odkud létají rakety, musela zasáhnout česká diplomacie. Bez ní a Českých center v té které zemi by Šumné stopy nikdy nemohly vzniknout v podobě, jakou mají.

Takto kdysi vypadal komiks Rychlé šípy Jaroslava Foglara.
Rychlé šípy opět zkoumají Stínadla. Kultovní komiks se objevil v nové podobě

Zaměstnanci velvyslanectví nám věnovali čas, do některých oblastí s námi jezdili jako doprovod, jsme jim za to vděční a pokaždé je i uvádíme v titulcích Šumných stop. Stejně tak bychom se před natáčením neobešli bez rad odborníků, kteří nás v mnoha ohledech nasměrovali, či předchozího studia nejrůznějších dokumentů, z nichž se snažíme o konkrétních místech načerpat co nejvíc informací.

Pomoc jste jistě uvítali i v oněch vzdálenějších destinacích.
Ano, například honorární konzulka v Tasmánii Milena Mills nám zprostředkovala kontakty se stopovanými architekty a podnikateli, jako byli Joe Chromý a Frank Starý. Vedle toho konzulka Flanderová nám zprostředkovala kromě jiného i kontakt s architekty, kteří se stopovanými hrdiny spolupracovali. Díky ní jsme se mohli na Novém Zélandu pobavit třeba s jistým panem Pathem o mimořádném architektu Vladimíru Čačalovi, který jako volnou parafrázi obrazu Pieta Mondriana projektoval dům Blumenthal v aucklandské čtvrti St. Heliers pro dalšího českého emigranta – Ernsta Blumentahla. Sám Čačala byl mimochodem potomkem významné nábytkářské rodiny z pražských Strašnic a na Nový Zéland emigroval začátkem padesátých let. Dnešní majitelé jím navrženého domu byli velice vstřícní – jen se nás zeptali, jak dlouho v něm chceme natáčet, a na tu dobu odjeli pryč.

Vždy to byla taková selanka?
To ne. Zajímala nás třeba i osobnost Heinricha Kulky, který byl asistentem architekta Adolfa Loose. Protože byl židovského původu a bál se o svou existenci, utekl před nacisty na Nový Zéland. Později se vrátil, ale když zjistil, jak to bude v naší zemi vypadat, tak tam znovu odjel a stal se jedním ze zakladatelů moderní novozélandské architektury. Jeho potomci měli pocit, že nejsme ten správný tým, který by měl o Kulkovi natáčet, a tak nám to zakázali. Bylo by jim asi bližší, kdyby přijeli z BBC a možná jim i něco zaplatili.

K jednomu z Kulkových domů, který jsme si předem obhlédli, se nám jako partyzánům podařilo vplížit, ale jeho obyvatelé, „naočkovaní“ rodinou, na nás vyběhli a honili nás téměř po ulici. Později o mě rodina Heinricha Kulky prohlásila, že jsem takový „architektonický Borat“. A když se nad tím zamyslím, tak mají trochu pravdu.

Spisovatelka Alena Mornštajnová
Češi jsou stále vášnivými čtenáři, přednost dávají domácím autorům

Další zajímavou osobností je i Josef Kučík původem z Buchlovic, o kterém jsem se díky vašemu pořadu dozvěděla…
Ten měl taky šílený osud – když za dramatických okolností prchal s manželkou před zatčením přes Německo do Austrálie, byl nucen zanechat doma pětiletého syna. Netušili jsme, jak to s ním bylo dál, jenom jsme věděli, že se jej v padesátých letech nepodařilo k rodičům dostat ani přes snahu Červeného kříže. Po odvysílání pořadu se nám ale syn Kučíků ozval, což bylo velice překvapivé.

Má i sestru, která dnes žije v Praze, ale do druhého domova rodičů – do Perthu – někdy létá. Řekla nám: „Přijedete na okraj Perthu, vyjedete do zatáčky a v ní je branka, která se nezamyká. Otevřete ji a přijdete k domu se sgrafity mého otce, na nichž je silueta hradu Buchlova a vrchu Barborka nad Buchlovicemi.“ A fungovalo to. Nikoho tam jinak nenapadne chodit do domu, který mu nepatří. Nekrade se tam a lidé jsou k sobě slušní, takže to pro nás byl hezký záznam normálnosti světa.

Platí, že byste rádi uskutečnili ještě cestu po Švýcarsku, Ukrajině a Slovensku?
Takto – máme na to chuť. Zatím je v plánu Švýcarsko, které se mělo točit už vloni, ale bohužel to nevyšlo. Úplně poslední záběr cyklu, když k němu tedy dojde, by měl být v Košicích v restauraci Golem. Šumné stopování bychom tak skončili v přenesené Praze.

Co vám cestování dává?
Možnost seznámit se s jinými kulturami, lidmi, přírodou či stravou, to všechno si dokážu užít. Nakonec vás ale stejně veškeré to poznání vede k závěru, že jste vlastně rádi doma, že domácí harmonie je nejcennější. A taky k tomu, že nemáte tolik předsudků, protože poznáváte talent a jedinečné schopnosti lidí na jiných místech světa, a nemáte tudíž pocit, že se před nimi musíte ponižovat nebo povyšovat. Protože lidé jsou většinou všude stejní.

Pojďme od cestování k vašemu divadlu Sklep, které v letošním roce slaví padesát let. Je to vůbec možné?
Víte, čím to je? Že jsme s ním začali ve čtrnácti letech, proto máme takových deset let náskok před jinými našimi vrstevníky. Navíc máme letos ještě jedno výročí – třicet let od premiéry hry Mlýny, kterou jsme přepsali na motivy raného díla Václava Havla a Karla Bryndy Život před sebou. Prostě jsme si po revoluci řekli, že když hrají komunističtí herci disidentského Havla, tak my – jak jsme dělali všechno naopak –, zahrajeme komunistického Havla. Byla to taková zvláštní ironie a vlastně z naší strany docela i odvaha, protože ta hra byla strašná, neotesaná. I lampasáci museli poznat, že si z nich Havel dělá srandu.

Jak napadne čtrnáctileté kluky založit divadlo? Myslím, že v tom věku člověk kolikrát ještě zdaleka neví, co se sebou….
Jednoduše jsme se chtěli předvést někde na kredenci a zarecitovat děvčatům nějakou poezii, kterou, což je překvapivé, recitujeme dodneška. Vlastně se za ni vůbec nestydíme a někdy mi přijde úplně srovnatelná s tím, co jsme psali později. Možná je to až podezřelé, že se člověk za padesát let nijak nevyvinul… Zásadní vliv na vznik našeho divadlo mělo shromáždění ve škole, kde se sešlo tak osm set žáků, prostě celá ZDŠ.

Herec Jiří Lábus získá ocenění za mimořádný přínos v oblasti mluveného slova
Jiří Lábus: Knížka, kterou dostanu do ruky, mi musí imponovat

Během projevu ředitele jsme se najednou s Milanem Šteindlerem přihlásili a oznámili jsme, že chceme něco říct. Vylezli jsme na stůl, u kterého ten ředitel seděl, a zarecitovali báseň: „Plný krajáč mléka, po bradě mi stéká. Když ho utřu, stéká zas, kéž by ho vzal ďas.“ Ani nevím proč. V tu chvíli jsme cítili odezvu všech těch lidí. Byl to čistě spontánní vjem, který nás přinutil vylézt na další stoly a kredence… Považuju to za ohromné požehnání okamžiku, který změnil či nasměroval naše životy.

Mrzí vás, že zatím ještě hrát nemůžete, nebo si naopak „nehraní“ užíváte?
Protože jsem měl zdravotní problémy – ochrnul jsem, přestal jsem hrát už rok předtím, než přišla pandemie koronaviru. Popravdě se mi ulevilo, že můj zápisník teď není zaplněný daty o přednáškách a představeních. Tento čas mi dává velikou svobodu, na architektonickou nebo výtvarnou práci se dokážu daleko víc soustředit, protože nejsem každý večer vytrhávaný tím, že musím někam běžet. V budoucnu mi bude stačit, když si za měsíc zahraju dvě tři vzpomínková představení a absolvuju jednu přednášku. Člověk už opravdu nemusí mít tolik cestování, protože je to neúměrně vynaložená energie. Přijet někam, třeba na jedno představení na jižní Moravu, a někdy ve tři ráno se vrátit domů. To můžou dělat mladí, ale my už ne. Těch padesát let se projeví.

V Mlýnech se ale určitě rádi sejdete, ne?
To ano. Mlýny jsou celovečerní představení, v němž se musí sejít všichni, co v něm hrají. U těch ostatních her už to nutné není, protože se víceméně jedná kabarety, v nichž střídá scénka písničku. Takže když není kouzelník, přijde provazochodkyně, řečeno s nadsázkou… I Sklep se za padesát let proměnil, všichni jeho členové si prošli určitými obdobími, jejich „odlivy a přílivy“ byly docela normální. Organismus souboru ale zůstává zvláštním způsobem silný. Je to určitě i tím, že se většina „Sklepáků“ neživí hraním, všichni mají jiné profese.

Pověstné Besídky budou?
To každopádně, nějaké formy Besídek určitě zachováme.

Sám jste to nakousl – onemocněl jste boreliózou, kvůli níž jste částečně ochrnul. Už je vám lépe?
Ano, ochrnul jsem po borelióze a vůbec nevím, jestli mě nebodlo nějaké klíště zrovna na Novém Zélandu, protože to klíště nemá státní příslušnost. Jinak díky za optání, už se cítím dobře. I když nějaká paměť organismu určitě je. Třeba mi pořád trochu padá oční víčko.

Například tyto prvotisky z druhé poloviny patnáctého století zdigitalizují zástupci Moravské zemské knihovny, Muzea umění Olomouc a Knihovny Akademie věd ČR. Foto: Deník/Barbora Peštálová
Odborníci zpřístupní vzácné knihy: Digitalizují i prvotisky z 15. století

To ale víte jen vy, jinak se mi zdáte pozitivně naladěn. Dáte radu, jak si v této době zachovat duševní zdraví?
Hlavně musíte žít v souladu s možností, jakou máte, a užívat si omezeného prostoru. Tím pádem máte najednou radost z jakéhokoli neměnného postupu a žití v rámci jednoho bytu, jednoho pokoje. Vždycky se najde nějaká činnost, kterou se může člověk zabavit. Uznávám, ne všichni asi mají radost z omezeného prostoru, ale osobně si dokážu něco zahrát na jakémkoli hřišťátku.

A co vás teď zaměstnává z pohledu výtvarné či architektonické činnosti?
Architektonické projekty běží kontinuálně. Je zvláštní, že právě tato doba oživila některé zapomenuté projekty, které určitým způsobem utrpěly nekulturností českého politického života. Ta tkví v tom, že jedna „radniční“ parta, která se po volbách chopí svých funkcí, projekt schválí, a ta druhá, která ji za čtyři roky vystřídá, jej smete ze stolu. Architektura ale není disciplína na jedno volební období. A možná také tím, že se musí šetřit nejen financemi, ale i energií, protože na prosazení projektu je potřeba velká energie, začínají „ztracené“ projekty oživovat. Najednou je tak na stole třeba přeměna kotelny na divadlo na Jižním městě v Praze. Jak to dopadne, uvidíme.