„Jako přeživší židovské tragédie (šoa) – nebo snad právě kvůli tomu – mĕl rád lidi a věřil v život, ve spravedlnost, kamarádství, odvahu a lidskou důstojnost,“ říká jeho dcera Eva Lustigová. Bývalá pracovnice OSN, ale také filmová režisérka a nově editorka knihy Vlny štěstí Arnošta Lustiga… aneb My jsme chtěli jiný svět spravuje od loňského roku spolu s bratrem Josefem, zvaným Pepim, nadační fond věnovaný otcově odkazu.

Arnošt Lustig psal o holocaustu, aby nezůstalo zapomenuto, jaká zvěrstva se za nacismu děla. Co ale zjistil on sám, když dokončil Ditu Saxovou a Modlitbu pro Kateřinu Horovitzovou? Pomohly mu tyto novely vypořádat se s jeho vlastním traumatem?
Také jsem se Arnošta ptala, jestli mu psaní pomáhá vyrovnat se s minulostí. Asi si nemyslel, že by pro něj bylo očistné, přestože mrtvé ve svých příbězích oživoval tak, jak uměl. V jednom rozhovoru řekl: „Píšu o židovské katastrofě a čím déle o tom přemýšlím, tím méně o tom vím. Čím víc se s tím někomu chci svěřit, tím je to nesrozumitelnější. Je to doslova sebevražedný úkol, který si člověk sám dal. Byl jsem určen lágrem. V lágru jsme chtěli přežít. Jeden z hlavních důvodů, iluze, proč někdo chtěl přežít, byl ten, aby podal svědectví, jak nemožné věci se mohou dít s člověkem. Jsem jeden z těch, kdo zjišťuje, že je to nesdělitelné. A to je zoufalství.“

A co tedy zjistil? Na co přišel? Jde o poznání, co je v životě důležité. Nás jako čtenáře může inspirovat a povzbudit jeho snaha být lepší a spravedlivější, kdekoliv a kdykoliv, ale hlavně tady a teď. Ústy hrdinů, mužů i žen, silných i slabých, šťastných i nešťastných, nám Arnošt odpověděl, že nejdůležitější je „být slušný, chovat se k lidem solidně, nebýt zbabělec, snažit se držet slovo, nezaprodat se, nelhat. Je to těžké: všichni vyhráváme i prohráváme, často nás nikdo z ničeho neobviňuje, protože se asi těžko najde soudce na zbabělost, ale neutečeme, jsme s tím sami, sami v posteli, a spíme bud’ dobře, nebo špatně.“

Image vašeho otce, jeho frajerství a bonvivánství, to byla jistě do určité míry maska. Zažila jste ho i jinak, niterněji a vážněji? Jaký byl, když se svým dětem pokoušel sdělit něco zásadního – něco, co chtěl, abyste si vzali k srdci?
Arnošt byl „vážně veselý“. Nazvala jsem to Lustigův paradox. Arnošt, v němčině Ernst, znamená „vážný“ a „lustig“ je veselý. Nebyla v něm přetvářka, věděl, kdo je. Netrpěl nějakým konfliktem nebo nepochopením své totožnosti. Byl autentický ve dne v noci: s námi, s lidmi na veřejnosti, v tramvaji i s prezidenty. Jako otec byl přímočarý, věděli jsme, co chce a o co mu jde. Nemuseli jsme si „překládat“, co měl na mysli. Když psal, byl nejvážnější na světě. Ve společnosti byl charismatickým bavičem a vypravěčem vtipů či příběhů, někdy veselých, někdy vážných. Vždycky s hlubším smyslem. Arnošt byl v jádru filozof, který hledal naše místo na Zemi ve hvězdách. A v té souvislosti říkal, že se člověk nesmí brát moc vážně. „Jednak je naše pozemská dráha velice směšná. Narodíme se, žijeme pár let a odejdeme. Stane se z nás částečka ve vesmíru – ani ne popel. Bud’ se na to díváš, jak je to směšné, anebo smutné. Zadruhé, když se člověk nebere moc vážně, tak se ještě vyvíjí. Jakmile se začne brát vážně, stane se živou mrtvolou.“

Líbí se mi, jak Arnošt Lustig a Ota Pavel – dva největší přátelé – navzájem uvažovali o svém psaní. Ota Pavel přistupoval ke každé nové povídce s obavami, jestli na to vůbec má. Psaní ho vysloveně bolelo. Vašemu otci se psalo lehce, nebo i on s textem a příběhem zápasil?
Myslím, že ho psaní nabíjelo smyslem a energií. Ale byl to také boj – když ne duševní, tak s časem, protože psal v každém volném okamžiku. A když nepsal, přemýšlel o tom, co napíše, až si sedne ke stroji a začne do něj bušit. Věděl, že všechno, co by chtěl napsat, už nestihne. A to mu dávalo ještě větší náboj. „Lidé jsou schopni vnímat literaturu, což je pouhý papír a slova,“ říkával, „nikoli zázraky, jako kdyby byla z masa a krve. Spisovatel ji tak ale vnímat musí. Příběh musí mít duši, vlastní duši. Lidskou duši. Asi mají i slova duši.“ A jestli při psaní cítil bolest? O bolesti nemluvil, myslím ale, že jí tam bylo nevyčerpatelně mnoho. Mluvil o horečce. Někdy o obrovské radosti, podobné pocitu matky, která přivedla na svět prvorozeného syna. Výstižně to popsal v jednom z rozhlasových interview, které jsem použila v knížce Vlny štěstí Arnošta Lustiga … aneb my jsme chtěli jiný svět: „Nu a jednou jsem napsal román. Přišlo to znenadání, vrátil jsem se z práce v redakci rozhlasu a začal jsem psát a místo dovolené jsem pořád jenom psal. Měl jsem horečku, nikoho jsem neviděl, a když jsem dopsal, bylo mi do pláče.“

Arnošt Lustig byl rovněž pověstný tím, že své knihy – i ty nejslavnější – do poslední chvíle upravoval. Poslední vydání jsou jiná než ta první. Existovalo pro něj vůbec něco jako uzavřené dílo?
Mnoho textů přepracovával, dodělával, skoro donekonečna – kromě Modlitby pro Kateřinu Horovitzovou, kde nezměnil skoro ani řádku. Jeho hrdinové k němu v noci mluvili ve snech. Když příběh dostal k svému stropu, jak to nazýval, tehdy pro něj kniha byla dopsána. Lidé se ptali, nakladatelé si zoufali a on vždycky tvrdil: „Tolstoj přepisoval Annu Kareninu šestadevadesátkrát. Hemingway Sbohem, armádo napsal šestašedesátkrát. Soudce českého původu v Americe Brandeis říkal, že neexistuje snadné psaní. Existuje jenom těžké přepisování.“

Váš táta byl Libeňák. Nejednou vyprávěl o klukovských válečných výpravách na Žižkov, o dětství stráveném ve stínu libeňského plynojemu nebo o návštěvách legendárního kina Svět. Ve své tvorbě se však těmto místům věnoval jen málo. Rozhodně z nich nevytěžil to, co Bohumil Hrabal.
Máte pravdu. Asi pro něj nebyla tak důležitým těžištěm, i když na ně určitě nezapomínal. Vždyť právě dětství strávené v Libni ho připravilo na to, co ho čekalo za války. Odjel odtud v roce 1942, jako patnáctiletý, a zbytek dospívání strávil na „cestách“ nejhroznějším obdobím minulého století. „Každý člověk asi má svůj program,“ prohlásil už v roce 1966. „Tento program je určován do značné míry tím, co prožil. Když chce popsat takový život, a domnívá-li se, že to, co on, prožívali podobně i jeho druhové, popisuje právě to, co bylo a co je pro tento obraz nejpodstatnější. A nejpodstatnější byla pro moji generaci válka. Neříkám, že to bylo to jediné, náš život je naštěstí delší, než byla válka, a také to, co bylo předtím a potom, nejsou jen přestupní stanice, ale uzlové body. Budeme-li žít déle, napíšeme všechno, ne-li, pak je třeba napsat nejdříve to nejdůležitější. Píšu to, co je pro mne nejnaléhavější a co bych měl rád napsané pro případ, že bych zítra umřel.“

Ale zpátky k Libni. Arnoštova rodná čtvrť se objevuje v prvních kapitolách románu Dům vrácené ozvěny, kde můj otec vykresluje své dětství v předválečném období a pokračuje až do odjezdu celé rodiny transportem do koncentračního tábora Terezín. Možná se moc neví, že za jiných okolností se z Arnošta mohl stát rošťák v Šanghaji. Kdyby tenkrát na přelomu let 1940 a 1941 mohl jeho otec Emil zaplatit víza pro celou rodinu… Jako zkrachovalý, i když vynalézavý podnikatel měl prostředky jen na vízum pro jednoho ze čtyř, a tak rodina zůstala pohromadě v Praze. To je v románu také.

Závěrem se zastavme u Nadačního fondu Arnošta Lustiga, který jste vloni založili s bratrem Pepim. Proč vlastně vznikl až teď?
Ještě jednou budu otce citovat: „Svět je nebezpečný ještě jinak než nemocemi duše. Neměli bychom podceňovat nemoci společnosti jako rasismus, nacionalismus, fanatismus, protože stále visí ve vzduchu.“ Myšlenka založit Nadační fond Arnošta Lustiga se mi zdá stejně přirozená jako ponechat si dívčí jméno a mluvit s dětmi česky, přestože se narodily v cizině a jejich tatínek je Ind. Vnímám to tak, že to máme dané. Já i Pepi – každý jinak, ale synergicky – se věnujeme odkazu našeho otce téměř od jeho odchodu na onen svět. Formální status nám umožní efektivněji s tímto dědictvím pracovat a rozvíjet ho, systematicky a celistvě, doma i v zahraničí s ohledem na Arnoštův mimořádný přínos svĕtové kultuře. Posláním fondu je kultivovat duši a intelekt. Chceme oslovovat nakladatele, filmové a divadelní producenty, vzdělávací instituce, knihovny, festivaly, zástupce lidskoprávních organizací, ale i čtenáře, diváky, učitele a žáky. A vyzývat je, aby s Arnoštovými myšlenkami polemizovali.