S fotografem Janem Jindrou putuje ve šlépějích ikonického tvůrce po Čechách, Německu, Itálii i jiných místech Evropy. Na výstavách a v knížce S Kafkou na cestách nám ho ukazuje úplně jinak, než jak jsme se o něm učili ve škole. Nudný úředník, co si doma po nocích vymýšlí strašidelné příběhy, plné úzkosti a smutku? Bývávalo! Sto let po smrti autora Proměny, Procesu a Zámku už takhle Kafku skoro nikdo nevnímá. Nebo ano?

Pamatuju si, jak jsem před lety díky vám poprvé narazil na snímek usmívajícího se Franze Kafky na pláži u moře. A jak mě to překvapilo. Pohled na tohoto zdánlivě chmurného a ponurého génia se za poslední léta dost změnil, že?
My se jeho osobností zabýváme jedenadvacet let. Během té doby se mu samozřejmě věnovala i spousta jiných badatelů. Leccos objevili, vyvrátili, opravili. Přesto se mi zdá, že určité zažité názory se mění jen pomalu. Konkrétně vnímání Kafky tady v Česku je konzervativnější než kdekoli jinde ve světě.

S projektem Cesty Franze Kafky, který zahrnuje putovní výstavy, přednášky i novou knihu S Kafkou na cestách, jsme fotograf Jan Jindra a já navštívili velký kus Evropy. Ale i Argentinu, kde měl tento autor velkého propagátora v osobě Jorge Luise Borgese. A všude, kam jsme přijeli, převládalo u návštěvníků nadšení, touha dozvědět se něco víc. Kdežto u nás se pořád setkáváme s otázkou: Co se dá na Kafkovi ještě najít nového?

Ano, slýcháme, že je Kafka nesrozumitelný, že to musel být hrozně smutný člověk, kterého nebavila práce. Možná byl i trochu blázen… Co na to odpovědět?
Já vždycky říkám: Jestli si chcete přečíst něco, co vás hned vtáhne, můžete začít právě Kafkovými deníky z cest. Přes život se dostanete k tvorbě.

Znáte tu historku, jak před Franzem jeho přítelkyně vytáhla fotoaparát? Zaškaredil se a povídá: „Vy fotografujete? To je příšerné!“ Dělal si legraci, nebo se bál zachycení okamžiku?
Určitě si dělal legraci. Víme, že se Kafka s přáteli na cestách fotil ochotně a často. Spousta záběrů naneštěstí záhadně zmizela. Ve Výmaru, kam se Franz vypravil po stopách Johanna Wolfganga Goetha, aby ho nakonec mnohem víc upoutala jedna pěkná slečna, Kafka nejenže rád pózoval, ale navíc se o proces fotografování živě zajímal. To ostatně souvisí s tím, že ho zajímaly všechny technické novinky.

On to měl i v popisu práce. Vezměte si, že hlavní náplní jeho zaměstnání v Dělnické úrazové pojišťovně bylo ověřování žádostí rozličných továrníků, kteří se snažili získat pojistku v co nejnižším tarifu. Vypracovali soupis strojů a jiného zařízení ve svém závodě a uvedli, že jde o nejmodernější, nejbezpečnější vybavení. Jenže realita byla mnohdy jiná. Sem tam nějaká mašina uřízla dělníkovi ruku nebo nohu.

Kafka tedy jezdil kontrolovat bezpečnost práce a skutečný stav těch podniků. Což znamená, že v nich rozhodně nebyl vítaným hostem. Dohadovat se s majiteli továren pro něj muselo být nepříjemné, a tak není divu, že se v rámci svých neveselých povinností snažil co nejvíc poučit o všemožných technologiích. Po večerech docházel na přednášky o mechanice, četl o ní knížky. Potřeboval přece něčím argumentovat.

close Fotografie usmívajícího se Franze Kafky. info Zdroj: se svolením Staatsbibliothek zu Berlin / Verlagsarchiv Klaus Wagenbach zoom_in Fotografie usmívajícího se Franze Kafky.

Měl rád i aeroplány. Viz jeho překvapivá reportáž z leteckých dnů.
To se vztahuje k dovolené v Itálii, na kterou Franz vyrazil v roce 1909 s přítelem Maxem Brodem a jeho bratrem Ottem. Pánové strávili pár dní v městečku Riva del Garda na břehu Gardského jezera a v místních novinách si přečetli, že za vodou v městě Brescia bude úžasná aviatická show.

Už když se tam Kafka jel podívat, říkal si, že by to byl výborný námět na reportáž, protože Pražané tehdy žádné aeroplány běžně vídat nemohli. Z jeho článku je jasně patrné, že rozuměl jak technické stránce, tak italštině. Cituje tu útržky hovorů užaslých diváků a speciálně pro čtenářky popisuje nejnovější módní výstřelky. Věčná škoda, že víc reportáží od něj nemáme.

Čím dál skloňovanějším tématem v souvislosti s Kafkovým životem jsou ženy. On to s nimi uměl. Byl pohledný, věděl, jak zapůsobit. Oslňoval svou inteligencí. Arnošt Lustig vyprávěl, jak se kdysi uklidnil, když mu Max Brod osobně potvrdil, že byl Franz Kafka na holky.
Brod ve vydání Kafkových deníků cenzuroval pasáže, které se týkaly jejich společných návštěv nevěstinců. I to, že se oba báli zdravotních následků. Ale Franz byl i bez toho pro ženy bezesporu zajímavý. Představitel nového filmu Die Herrlichkeit des Lebens o vztahu Kafky s Dorou Diamantovou je podle mě velmi dobře vybrán. Má v sobě poťouchlost, hravost i tajemství. Rozhodně to není zasmušilý typ, co sedí někde v ústraní a píše depresivní novely.

Svědectví pamětníků se diametrálně liší. Někomu Kafka připadal jako rozpačitý, plachý  člověk. Někdo se zmiňuje o jeho udiveném pohledu. Pak je tam ten věčný úsměv, který je dobře vidět i na dochovaných snímcích. Jedni tvrdí, že byl hrozně vtipný, druzí, že ve společnosti spíš mlčel. Dá se z těchto střípků udělat jeho psychologický profil?
Já si myslím, že to byl především neuvěřitelně zvídavý pozorovatel. Uměl velice trefně popsat, co kolem sebe vidí. Jestli se od něj můžeme něčemu přiučit, pak je to schopnost na chvíli se zastavit a sledovat věci, lidi, děje, kterých si běžně nevšímáme. A co víc – když s vámi Kafka mluvil, v duchu už rozehrával nejrůznější etudy. Třeba spatřil ve vlaku průvodčího. Nic o něm nevěděl, ale hned si k němu přimyslel celý příběh. To mě na něm ohromně baví.

Když jsme se vydali v Kafkových stopách, mnohokrát se nám stalo, že záznam v jeho deníku dokonale vystihoval realitu. V jedné botanické zahradě si například poznamenal, že kmen stromu vypadá jako vydělaná zvířecí kůže, natažená na slunci na kovovém rámu. Pak na to místo přijdete a žasnete, jak je to přirovnání přesné.

Dobře, takže Franze Kafku charakterizovala nekonečná zvídavost. Co dál?
Přesvědčení, že když něco dělám, musím to dělat naplno. Jinak to nemá smysl. Což je samozřejmě pozitivní vlastnost, ale u něj hraničila s urputností. Když se stal vegetariánem (další oblíbené téma novodobých kafkologů), po nějaké době to začal vehementně vnucovat všem okolo.

Sestře Gabriele, zvané Elli, zase pořád opakoval, že by měla svého osmiletého syna Felixe poslat do jedné z těch alternativních škol v Drážďanech. Přičemž to činil s intenzitou, která už má blízko k nátlaku. „Když ho necháš chodit do normální školy, kde bude jen dřepět v lavici, zkazíš mu život.“

Stejně to přeháněl i se svým vztahem k židovství. V jeho rodině se náboženství bralo s nadhledem: párkrát do roka zajít do synagogy, ale jinak nic striktního. Když se Franz setkal se svou pozdní láskou, adeptkou herectví Dorou Diamantovou, nejvíc se mu na ní líbilo, že pocházela z polské ortodoxní židovské rodiny, která těmi tradicemi – na rozdíl od rodiny Kafkových – doopravdy žila.

close Kafka a jeho sestra Ottla v Siřemi na Lounsku v roce 1917. info Zdroj: se svolením Staatsbibliothek zu Berlin / Verlagsarchiv Klaus Wagenbach zoom_in Kafka a jeho sestra Ottla v Siřemi na Lounsku v roce 1917.

Nakolik bylo reálné, že by Franz Kafka – tak, jak v posledních letech před smrtí prohlašoval – mohl začít nový život v Palestině?
Nebýt jeho onemocnění, bylo by to velice reálné. Doru sionismus hluboce zajímal. A konečně i Kafkův přítel Max Brod později v otázce sionistického hnutí radil T. G. Masarykovi.

Franz by tu byl schopen nechat všechny příbuzné?
Proč ne? Vzhledem k tomu, že první, co udělal, když se s Dorou seznámil, bylo jejich společné rozhodnutí, že budou žít v Berlíně… V novém filmu o Kafkovi je krásně zachyceno, jak ti dva počítají každou minutu. Jsou strašně rádi, že se našli – a je k vzteku, že tak pozdě.

On se ji ze začátku, jak bylo jeho zvykem, snažil od vztahu s ním odradit. Ne kvůli jeho posedlosti psaním, ale zkrátka proto, že byl nemocný. Dora Diamantová, která za sebou nechala svou polskou minulost a měla nakročeno k slibné kariéře, po setkání s Kafkou svůj život doslova zastavila. Jako by se v nich potkaly dva světy, které na sebe dlouho čekaly.

Kafka v Berlíně, to je také pozoruhodná záležitost. My máme tendenci představovat si ho na malém okruhu mezi Staroměstským náměstím, Celetnou a Pařížskou ulicí v Praze. A on byl zatím ochoten přesadit se do jiného prostředí, konkrétně do berlínské čtvrti Steglitz, kde tohoto zdánlivého podivína bavilo motat se mezi lidmi na trhu a povídat si s nimi.
Ještě pozoruhodnější je skutečnost, že ani Kafkova rodina, ani sám Max Brod dlouho nevěděli, kdo vůbec ta Dora je. Pro Franzovy blízké byla celá tato etapa velmi zvláštní. Přirozeně se o něj báli, protože tou dobou už měl tuberkulózu hrtanu v pokročilém stádiu. A teď – když to zjednoduším – všeho nechá a odstěhuje se do jiné země s cizí ženskou, o které nikdo z nich nikdy neslyšel.

Podobné rozhořčení ostatně zavládlo i po jeho odjezdu do západočeské Siřemi. Když se Kafka v roce 1917 dozvěděl, že má TBC, logické by bylo, aby se jel léčit do sanatoria. Ale ne – on si vybere vesnici, kde se pěstuje chmel a nedaleko je kaolinový důl, takže zdejší ovzduší může jeho stav jen zhoršit. Tentokrát nebyla důvodem láska k milence, ale k jeho sestře Ottle, které chtěl být nablízku. Otilie neboli Ottla tím, že v Siřemi na Lounsku pracovala na zemědělském statku svého švagra Karla Hermanna, de facto zachránila rodinné hospodářství.

Já Franze Kafku při všech jeho handicapech vnímám jako svobodomyslného sebevědomého muže, který si dělal, co chtěl. Vzhledem k tomu, že tušil, že nebude dlouho na světě, na to asi měl právo.
Ona i ta představa, že byl neduživý chudák, je hodně vzdálená pravdě. Uvědomme si, co všechno dělal: vesloval, plaval, chodil na mnohakilometrové procházky za město, dokonce se jednu dobu dal „do učení“ k nějakému zahradníkovi v Nuslích. Oproti Maxovi, který byl spíše salonní typ, měl Franz docela slušnou fyzičku. Rozhodně ho nebavilo věčně sedět v kanceláři. Ani bychom si neměli představovat, že byl pořád zalezlý doma a psal.

On psal nárazově, že? Mě vlastně nejde do hlavy, jak to dělal. Na jedné straně víme, že část svých děl napsal po nocích. Jeho přátelé dosvědčili, že byl schopen pracovat od večera do rána a nezamhouřit oči, dokud povídku nedokončil. Na druhé straně existují vzpomínky typu: pan doktor Kafka byl nemocný, a proto chodil brzy spát.
Ve známé kafkovské trilogii Reinera Stacha najdeme obrázek půdorysu prostorného bytu rodiny Kafkových, který se nacházel v domě na rohu Pařížské ulice a Dvořákova nábřeží. (Dnes tu stojí hotel Intercontinental.) Podle Stacha je právě do tohoto bytu situována povídka Proměna. Sama jsem v podobném bytě vyrůstala, a tak je mi jasné, že Franz se sice mohl zavřít ve svém pokoji, ale tím se nezbavil neustálého hluku domácnosti, který utichl až v noci. Kuchařka, chůva, poslíčkové z firmy… Choroba zřejmě jeho senzitivitu ještě zvyšovala.

Proto se Franzovi ulevilo, když si Ottla pronajala domeček ve Zlaté uličce na Pražském hradě a on se tam občas mohl zašít, aniž by mu někdo vrazil do dveří a zavolal ho k večeři. Z toho domku se vracíval domů v nočních hodinách. To byl tedy opravdu jediný čas, kdy měl relativní klid.

I když se v našem povídání úspěšně zbavujeme stereotypní domněnky, že se Kafka celý život trápil, byl by zase z opačné stránky velký omyl představovat si ho jen jako nějakého rozesmátého chlapce. Jasně, že měl propady, obavy, strach a splín…
To ale nebyly nereálné vize, co by se mohlo stát. Ve svém nejbližším okolí viděl, jak může vypadat nešťastné manželství. Byl svědkem špatných konců, nelogičnosti lidského chování, neúměrného očekávání… A projektoval si to do sebe: Co se ode mě chce? Jak já tohle zvládnu? Kdo mi porozumí? Franz byl v rodině jediný syn, dva jeho bratři brzy po narození zemřeli.

O to větší tlak pociťoval. Když potom Kafkovi koupili na Žižkově továrnu na azbest, jistě se mu ulevilo. Udělali ho podílníkem, chod podniku nemusel osobně zajišťovat a mohl psát. Co víc by si mohl přát? Jenže přišla válka, ostatní podílníci narukovali. Kafka ke svému zděšení přestal být tichým společníkem a musel do továrny chodit kontrolovat, jestli zaměstnanci řádně pracují, z čehož byl úplně na nervy.

close Vlevo Kafkova sestra Valli, uprostřed sestra Elli, vpravo Franz Kafka (rok 1893). info Zdroj: se svolením Staatsbibliothek zu Berlin / Verlagsarchiv Klaus Wagenbach zoom_in Vlevo Kafkova sestra Valli, uprostřed sestra Elli, vpravo Franz Kafka (rok 1893).

Mně připadá jako dobrý nápad i jeho plán, že by si s Dorou v Berlíně otevřel restauraci.
Jenže, jak jistě víte, Franz jedním dechem dodává, že by byl hrozně pomalý číšník. Místo aby se věnoval roznášení jídel, neustále by hosty pozoroval a studoval.

Kafkova hravost stojí v ostrém kontrastu k jeho přísnosti. Nešetřil sebe ani druhé. Je známo, že jeho souputník, spisovatel Franz Werfel, od něj odcházel zničený a Kafka za ním ještě volal: „Nechápu, jak jsi mohl napsat něco tak strašného!“
Ve vztahu k němu samému šlo až o jakési sebemrskačství. A ta přísnost k druhým… Řekněme, že sociální empatie nebyla jeho silnou stránkou. Jenže abychom byli spravedliví, přes to všechno se na něj obracela jako na autoritu spousta kolegů i téměř cizích lidí. Vážili si jeho názoru, evidentně si uměl získat respekt. Horší bylo, když je začal přesvědčovat, že jeho řešení je jediné správné. O to víc ho popouzelo, když dotyčný neposlechl a rozhodl se jinak.

Zmínili jsme Kafkovu znalost italského jazyka. Jaký měl vztah k češtině?
Česky rozuměl, v rodině měli služebnou, která byla Češka. Ne že by psal v našem jazyce povídky, ale rozhodně v něm byl schopen komunikovat, byť s chybami. Italsky se začal učit při svém prvním zaměstnání v pojišťovně Generali. Říkal si: Když půjde všechno dobře, vyšlou mě na ředitelství do Terstu. Záhy se ukázalo, že ho práce v této firmě těžce nebaví. Ale asi tu řeč ovládal na velmi slušné úrovni.

Údajně chodil na české divadelní hry.
To je pravda. A jedna slečna mu darovala Babičku Boženy Němcové. Jeho mateřskou řečí ovšem byla němčina, v té uvažoval a tvořil. Až později se začal učit hebrejsky – to když v kavárně Savoy ve Vězeňské ulici zhlédl představení v jidiš.

A kdybych si k němu v Savoyi přisedl, mohli bychom si spolu česky poklábosit?
Z toho, co jsem pochopila, myslím, že by normálně odpovídal. V Siřemi také konverzoval s českými děvečkami a čeledíny. Asi by to nebylo na nějaký dlouhý hovor, ale základní fráze by zvládl.

Málo se mluví o Kafkových politických názorech, což je možná dobře. Česko-německo-izraelský židovský filosof Samuel Hugo Bergman vzpomínal, že zamlada s Franzem inklinovali k německému nacionalismu. Posléze Kafka ostentativně nosil rudý karafiát na znamení, že je socialista. Na to jsme raději zapomněli.
Tak jako nám nedochází, že v Kafkově korespondenci ani v denících není skoro žádná zmínka o první světové válce. Jen když jde o ryze praktické problémy spojené s továrnou či s příbuznými v Siřemi, kteří museli narukovat. Jinak tento motiv, který se ho tolik let osobně dotýkal, pro mě dost nepochopitelně pomíjí.

Co tedy ovlivnilo svět Kafkových příběhů, když ne úzkost z války? Byl to strach z přetechnizování, odcizení člověka v moderním světě?
Dobře to popisuje Stefan Zweig v knize Svět včerejška. Tam je vykreslena generace otců lidí, jako byli Max Brod a Franz Kafka. Zakladatelé velkých firem, kteří se vypracovali za cenu vlastního úsilí a od generace svých synů očekávají, že dál ponesou jejich odkaz.

Teď je to na vás! A ne že si tu budete debatovat po kavárnách! Obzvlášť silně to museli pociťovat příslušníci židovských rodin, kteří byli dlouhá léta limitováni tím, že směli studovat pouze určité obory a podnikat jen v nějakých oblastech.

Tady je třeba hledat podstatu uvažování Kafkova otce, který si zkrátka říkal, že když jeho syn konečně může něco dokázat, nesmí se mu dovolit, aby flámoval a spisoval fantastické pohádky. Z toho pak také vychází Kafkův pocit viny, pocit nedostatečnosti a hrůza, že zabloudí v úřednických labyrintech.

Judita Matyášová

close Publicistka Judita Matyášová je spolu s fotografem Janem Jindrou podepsána pod knihou S Kafkou na cestách. info Zdroj: se svolením Judity Matyášové zoom_in Publicistka Judita Matyášová je spolu s fotografem Janem Jindrou podepsána pod knihou S Kafkou na cestách Novinářka a spisovatelka. Vystudovala Literární akademii Josefa Škvoreckého a Soudobé dějiny na Fakultě humanitních studií Univerzity Karlovy. Od roku 2000 pracuje jako nezávislá kulturní manažerka, především v oblasti fotografie, literatury a výtvarného umění.

V letech 2003–2006 publikovala v Lidových novinách. Poté dva roky pracovala v tiskovém oddělení Ústředí Českých center, která prezentují českou kulturu v zahraničí. Psala i do časopisů Reportér, Vlasta a Glanc. Ve svých článcích se zaměřuje na historii a cestování. Věnuje se osudům z doby druhé světové války, natáčí rozhovory s českými emigranty včetně takzvaných Wintonových dětí.

Od roku 2010 jezdí pravidelně do Dánska, kde objevila příběh osmdesáti českých židovských dětí, které se zachránily díky péči dánských pěstounů. Jejich vyprávění publikovala roku 2013 v knize Přátelství navzdory Hitlerovi.

Od roku 2004 se podílí na fotografickém projektu Jana Jindry Cesty Franze Kafky. Je autorkou doprovodných textů k jednotlivým snímkům. V rámci tohoto projektu organizuje putovní výstavy, tematické přednášky a literární čtení v Čechách i zahraničí.

Do dnešního dne navštívila kafkovská výstava Berlín, Drážďany, Brusel, Buenos Aires a jiná světová velkoměsta. V roce 2009 vznikl knižní průvodce Na cestách s Franzem Kafkou. Letos vyšla nová, rozšířená verze této publikace – kniha S Kafkou na cestách.