Při psaní jste vycházela z reálných událostí. Jak k vám přicházejí? Je to prostě náhoda, „spisovatelské štěstí“, nebo jim nějak chodíte naproti?
Heřmánkové údolí byla naprostá náhoda. Ale došlo k ní už před dvaačtyřiceti lety. Přestěhovali jsme se do nového bytu a já se spřátelila se sousedkou, milou paní, která byla ve věku mých rodičů. Měla jsem malé dítě a druhé čekala, což ona okamžitě poznala (jak říkala – podle očí). V jejím bytě bylo neustále živo, měla velkou rodinu, střídaly se tam děti, vnoučata. Přibrala mě do houfu svých dcer a mně bylo v její mateřské péči moc dobře. Ale její vyprávění o těžkých poválečných časech mnou tehdy otřáslo. Byla jsem mladá a navíc těhotná.

Scéna, kdy se Anna jako malá holčička probudila vedle mrtvé maminky, byla dlouho mou noční můrou. Tehdy jsem Annin příběh nedokázala napsat. Byl pro mě nestravitelný. Třicet let mi ležel v hlavě a teprve pak jsem se odhodlala ho převést na papír. Přidala jsem k němu další epizody, které jsem znala z vyprávění rodičů a prarodičů. Dnes je mi líto, že jsem čekala moc dlouho, a ona se vydání knihy už nedožila. Ale vyhledaly mě její děti a vnoučata, dodnes jsme v kontaktu. Jsou skvělá rodina – jak jinak, vždyť je vychovala ona.  

Osudy dvou dalších, zcela rozdílných žen jste zpracovala v knize Hlas kukačky, která se odehrává taktéž v pohnutých dobách naší historie… Stejně tak pro své příběhy využíváte kulisy Francie 18. a 19. století (ad sága Pán hor). Co vás na ní přitahuje? A ve které z těch kulis se pohybujete raději?
Větší část Hlasu kukačky se odehrává těsně před válkou, v období Mnichova. O ženě, která odkládala děti jako kukačka do cizích hnízd, mi vyprávěla kamarádka, byla to její tchyně. A o vyhnání Čechů ze Sudet jsem poslouchala celé dětství od babičky a dědečka. Jsem od Litoměřic, to znamená přímo z kraje, kde se Hlas kukačky odehrává. Pamětníci vymírají a historické události se dnes interpretují zcela jinak, než jak nám to prarodiče vykládali. Cítila jsem to jako dluh, který bych jim měla splatit. Jinak mám nejraději devatenácté století, konkrétně první císařství a napoleonskou dobu vůbec.

Nosíte v hlavě nějaký další příběh, který byste ráda sepsala, nebo už na něm pracujete? A byla pro vás pandemie obdobím, kdy jste se třeba mohla psaní věnovat více? Nebo to nemělo na nic vliv?
Nosím v hlavě ještě dva romány. Mnoho desítek let, pochopitelně, protože pro mě čas nic neznamená. Když je stihnu napsat, dobře. Když ne, svět se nezboří. Jedním je životní příběh mého strýce, který dvakrát emigroval do Anglie, poprvé po zavření vysokých škol Hitlerem a podruhé v roce 48. Druhým pak zajímavý život mých prarodičů. Některé osudy jsou skutečně na román…

Doba pandemie mě ke psaní nedonutila, řešila jsem stavební i zdravotní resty a na psaní neměla čas. Dostávám se k němu až teď. Mám rozepsané dva historické romány, které jsem prostě na čas odložila, a teď je musím dokončit. Tímto děkuji svým nakladatelům, že se mnou mají trpělivost.