Název naznačuje spřízněnost se starší publikací Rychle než to zapomenu, která byla kdysi velmi populární. V letech 1982 až 1985 si Jan Burian pořizoval soukromé zápisky, jež pak vydal v samizdatu. S ohledem na skutečnost, že se text mohl dostat do ruky komukoliv, musel tehdy leccos vynechat, aby řadě lidí nezpůsobil problémy. Útlá knížka končila rozpadem oblíbené folkové dvojice Burian – Dědeček a oficiálně vyšla až roku 1990.

Po pětatřiceti letech se Burian k těmto vzpomínkám vrátil. Doplnil je a podstatně rozšířil, zejména o autentické zápisky z osmdesátých let, kdy se komunistický režim pomalu hroutil.

Aktuální kniha opisuje oblouk od písničkářova dospívání na Hradčanech v rodině avantgardního divadelníka přes hledání vlastní umělecké cesty v atmosféře husákovského Československa až po listopad 1989, kdy Janu Burianovi začala být role vypravěče za klavírem těsná.

Svou novinku jste nazval Co jsem nezapomněl. Jste typ člověka, který nezapomíná, a nebylo by občas jednodušší si nepamatovat?
Zapomínám. Snažím se nezapomínat aspoň na ty podstatnější věci. Minulost je pro mě velmi důležitá, hlásím se k ní. I z vlastních chyb se můžeme učit. Nemít minulost znamená, že člověk nežil. Obecně mě děsí, jak moc se u nás zapomíná. Vždyť my jsme země, která na zapomnění stojí. Prezident říká co chvíli něco jiného, předseda vlády má minulost temnou jak polární noc. Kdekdo se snaží přesvědčit své okolí, že se narodil právě teď – a lidé mu to často snad i věří.

Jako publicista a prozaik už máte na kontě téměř tři desítky titulů. Je pro vás psaní literatury faktu či fejetonů jiným druhem práce než skládání a hraní písniček?
Je to trochu jiná práce, ale s uměleckou tvorbou má mnoho společného. Písničky a básně vznikají z jakéhosi citového přetlaku, zatímco moje ostatní knížky spíš z přetlaku racionálního. Musím kvůli nim pokaždé přelouskat spoustu materiálu. I samo psaní je méně spontánní než poezie.

Do knihy jste zařadil fotografie ze společných vystoupení s Jiřím Suchým, Petrem Skoumalem a dalšími fajn lidmi. Když jste se svým archivem probíral, vrátily se vám nějaké zážitky, které by vám jinak už málem vypadly z hlavy?
Samozřejmě že se člověku při psaní vybavují různé polozapomenuté příhody a události. Já navíc v téhle knížce – i v jejím druhém dílu, který vyjde asi za rok – čerpám z deníků, které jsem si psal v době, kdy se ty události odehrávaly. Tak na ty staré zápisky občas zírám…

Mimochodem, v době pandemie jsem připravil ještě další tři knížky. Nebyla zkrátka jiná práce, něco jsem dělat musel. Takže teď jsou mé obzory do značné míry ohraničeny vydáním knihy o matce (Protančit život), druhého dílu memoárů Co jsem nezapomněl a konečně souborného vydání mých básní, jimž někdo říká písňové texty. Ty by měly vyjít na jaře pod názvem Zpívající kniha. Nechám se překvapit, jestli mě časem napadne něco dalšího. Psaní je velká zábava.