Proč jste se kdysi rozhodl pro povolání policisty?
Byla to v podstatě náhoda. Když mi táhlo na 18 let, přišel mi povolávací rozkaz. V té době se chodilo na vojnu na dva roky, vládla tam šikana a nebylo to příjemné místo pro život. Při odvodu se mě přítomný policista zeptal, jestli bych nechtěl nastoupit k policii a odsloužit si vojnu jen pět měsíců. Musel jsem se rozhodnout okamžitě. Uvědomil jsem si, že by to mohlo být docela zajímavé povolání, nehledě na to, že bych se vyhnul té nechtěné běžné vojenské docházce. Souhlasil jsem, a od té doby u policie sloužím již přes třicet let. Rozhodně tohoto impulzivního rozhodnutí nelituji.
Dnes pracujete u kriminálky. Co konkrétně je náplní vaší práce?
Když jsem po vojně nastoupil k policii, dělal jsem prvních šest let na místním oddělení v uniformě. Potom jsem na dva roky přešel k hospodářské kriminálce, kterou jsem na dlouhá léta vyměnil za oddělení pátrání, odkud jsem si na osm let odskočil k výjezdovce (o této práci David Urban píše ve sbírce povídek Výjezdovka – pozn. red.). Nyní jsem třetím rokem zpátky na oddělení pátrání, kde nejspíš dožiju důchodu.
U pátračů máme na starosti hledání osob. Buď se jedná o bezúhonné osoby, což jsou pohřešované děti nebo senioři, lidé, kteří chtějí spáchat sebevraždu a podobně. Druhou skupinou jsou podezřelé osoby a regulérní zločinci, které shání k výslechu nebo úkonu v trestním řízení jiné oddělení kriminálky, státní zástupce, soud, nebo je musíme dodat přímo do vězení.
Začal jste se o psaní zajímat ještě předtím, než jste byl zaměstnán u policie, nebo vás na dráhu spisovatele přivedly zkušenosti ze zaměstnání?
První pokusy psát povídky proběhly někdy na základní škole, ale potom jsem se odmlčel a znovu začal až před osmi lety. To už jsem pracoval u výjezdovky a měl jsem díky 24hodinovým službám a třem dnům volna spoustu času. Zkusil jsem účast v povídkových soutěžích – v žánru sci-fi a fantasy to tak slavné nebylo, i když pár úspěchů jsem okusil. V kategorii detektivek jsem uspěl podstatně lépe a pravidelně se probojovával do finále či vyhrával (z těchto povídek vznikla sbírka Tři opice – pozn. red.). Od té doby jsem věděl, že moje další psaní se bude ubírat cestou krimi příběhů ze současnosti, kde mohu využít svých znalostí, zkušeností a zážitků.
Pohybujete se běžně na místech, kde se stala vražda?
Jako pátrač už ne. Když jsem byl operativec u výjezdovky, k počátku vyšetřování několika vražd jsem se nachomýtl a pomáhal s prvotním šetřením a prací na místě činu. Nikdy jsem však nedělal u mordparty, takže jsem žádnou vraždu nevyšetřoval a nedostal jejího pachatele za mříže. Jako pátrači se mi v rámci hledání pohřešovaného seniora podařilo jednoho dvojnásobného vraha přímo na místě činu pár dní po vraždách zatknout. Zabil zmíněného seniora a jeho kamaráda.
Někde jste řekl, že máte radši krváky, než detektivky ve stylu Agathy Christie. Nemáte té krve dost v rámci zaměstnání u policie?
Kupodivu ne, po těch letech práce u policie jsem celkem odolný. Pohledů na krev a hrůzné mrtvoly ve všech stádiích rozkladu jsem si užil u výjezdovky, na oddělení pátrání je to v tomto smyslu klidnější. V knihách to není tak strašné a televizní filmy nebo seriály ty nejhorší scény, jaké jsem viděl v práci, neukazují. Pravdou je, že nemám moc rád poklidné detektivky nebo příběhy, kdy je vyšetřovatelem někdo jiný než policie (důchodkyně, reportér a tak dále). Baví mě realistické a drsné detektivky.
Je asi jasné, kde berete inspiraci pro své povídky a romány. Vzpomenete si, co vás inspirovalo k napsání vaší zatím poslední knihy Vražedná splátka?
Vražedná splátka je, jako všechny moje romány, kompletně vymyšlená, nicméně i do této knihy se promítly mé zážitky z práce. Je v ní nastíněn příběh, který jsem jednou vyslechl, akorát jsem ho dohnal do krajnosti jako takové varování – zkrátka je potřeba dát si pozor, s kým se zapletete a jak to může skončit…
close
info
Zdroj: se svolením nakladatelství Kalibr
zoom_in
Vražedná splátka. Zatím poslední detektivka Davida Urbana.
Ve Vražedné splátce vznikne mezi dvojicí kriminalistů Radimem Brázdou a Dianou Černou vztah. Asi se to může stát i ve skutečnosti. Je taková láska mezi kolegy u policie žádoucí?
Policisté jsou taky jenom lidé, takže stát se to může, a pokud jim to nepřekáží v práci, nejspíš to ničemu nevadí. U policie nejsou podobné vztahy zakázané, ale nakolik jsou žádoucí či nežádoucí, netuším. Je to stejné jako na jakémkoliv jiném pracovišti, dokud to klape, je to v pohodě, pokud se rozejdete ve zlém, musí být spolupráce značně obtížná, ne-li nemožná… Ne nadarmo vzniklo staré přísloví – Co je v domě, není pro mě.
Jak dlouho vám obvykle trvají rešerše, než začnete psát knihu?
Rešerše nedělám. Nepotřebuji je, píšu to, co znám, nic jiného. Finální verzi románu mám většinou hotovou za rok, ale zvládl bych ji i dřív. Jakmile promyslím zápletku, vyberu si pachatele, oběť, motiv a mám vymyšlený závěr, pustím se do psaní. Kapitoly s policejním vyšetřováním se mi píší skoro samy, protože veškerou činnost popisuji tak, jak bych ji sám s kolegy prováděl. Ve svých románech se co nejvíce držím reality, abych čtenářům ukázal, jak čeští policisté pracují či jak vypadá místo činu. Proto je můj popis míst činu občas hodně morbidní a odporný.
Může se tedy čtenář vašich knih spolehnout na to, že všechny kriminální případy, vyšetřovací metody a postupy jsou zakotveny v realitě, nebo si v tomto směru občas vymýšlíte i vy?
Kriminální případy v mých románech jsou kompletně vymyšlené, ale třeba povídky ve Výjezdovce jsou skoro true crime, neboť tam je vše od počátku oznámení až po vyšetřování realistické, pouze některé pointy jsou vymyšlené. Čtenáři se, ale vždy mohou spolehnout na to, že policejní vyšetřování, metody, taktika a postupy jsou popsané podle pravdy, stejně jako hrůzná místa činu. Něco pro účely příběhu urychlím a zjednoduším, ty nejtajnější policejní finty vynechávám, ale jinak je vše realistické. Do románů často jako drobné epizodky promítám i své zážitky.
Píšete každý den?
Psaní je můj koníček, takže píšu, když mám chuť a náladu, doma je klid a mám čas. V průměru se mi to podaří tak hodinu denně a pokaždé se snažím napsat aspoň kapitolu.
Představuji si, jak ráno vstanete a začnete přemýšlet o tom, jaký zločin by se ještě dal spáchat, jakými způsoby a koho byste ve svých knihách ještě mohl zabít. Myslíte na to během dne, nebo jsem úplně vedle?
Záleží, v jaké fázi psaní jsem. Pokud se chystám na nový příběh, samozřejmě e snažím vymyslet zajímavý případ, neobvyklé provedení a rozuzlení. Chci být originální a vždy psát něco, co by se mi líbilo a nikdy jsem nic podobného nečetl. Jakmile mám rozepsáno, pak si maximálně promýšlím jednotlivé kapitoly, občas přidávám zápletky a vedlejší linky, a snažím se prokousat k finálnímu, pokud možno překvapivému a nečekanému, rozuzlení.
close
info
Zdroj: se svolením Davida Urbana
zoom_in
David Urban se svými knihami.
Za své knihy jste získal řadu ocenění, mimo jiné i Cenu Jiřího Marka za nejlepší českou detektivku. Svazuje vás při psaní očekávání čtenářů, že vaše další kniha musí být zase hit?
Celou dobu se snažím psát, jak nejlépe umím a vždy doufám, že má kniha bude oceňována či bestsellerová. Rád si myslím, že se s každou knihou zlepšuji. Rozhodně pořád píšu svým vlastním stylem, abych byl na první pohled rozpoznatelný. Podle ohlasů v recenzích a komentářích na databázích knih mám dojem, že si mou tvorbu určitý okruh čtenářů oblíbil.
Jestli se nepletu, nepíšete romány jen o jednom kriminalistovi, ale vyšetřovatelem je pokaždé někdo jiný. Neláká vás napsat sérii s jedním hlavním hrdinou jako třeba Nesbø , Bryndza a mnozí další?
Ve svých románech mám v podstatě pořád stejné hrdiny, ale pravdou je, že zpočátku jich bylo víc a nebyli tak přehlední. Bylo potřeba je zredukovat, takže od Vražedné splátky budou hrdinové na čas ve stejné sestavě – Radim Brázda s Dianou Černou a jejich šéfem Honzou Kolouškem za mordpartu, a dále se tam mihnou staří známí z výjezdovky nebo od pátračů, jako třeba Eda Braun. Napsat příběh zasazený do českého prostředí současnosti s jedním detektivem v hlavní roli neplánuji, pro mě to prostě není realistické. Pokud se rozhodnu zkusit úplně jiný druh krimi, tak to nevylučuji.
Máte oblíbence, nebo dokonce vzor mezi spisovateli kriminálních románů?
Mám rád drsné detektivky, ať už české, americké nebo severské. Čtu většinu současných českých autorů, z nichž mám nejradši Martina Goffu, který se na počátku mého psaní stal mým vzorem a jeho tvorba je mi blízká, protože jako bývalý policista píše velice čtivé reálné detektivky ze současnosti. Ze zahraničních autorů se mi líbí knihy Chrise Cartera.
Co musí mít dobrá detektivka?
Dobrou zápletku, zajímavé a nečekané rozuzlení, zapamatovatelné hlavní hrdiny a záporáky.
Kriminálky jsou dnes velmi populární. Už se chystá filmová nebo televizní verze některé z vašich knih?
Kéž by! (smích) Rozhodně by se mi líbilo, kdyby na motivy některého mého románu vznikl celovečerní film, nebo podle Výjezdovky seriál.
