Kliknutím zvětšíteNalezení. Další případ ze série s detektivem Tomášem Volfem, další kniha s jednoslovným názvem. Myslíte, že jednoslovné názvy lépe fungují?
Nijak moc jsem o tom nepřemýšlel, vzniklo to víceméně samovolně. Ale je pravda, že to asi určitou pozornost vzbuzuje, lidé se mě na názvy knih často ptají. Nejsem si ale jistý, jak dlouho to v tomto stylu vydržím, aby tituly nebyly zaměnitelné.
Kde berete inspiraci pro kriminální případy, o kterých píšete?
Na ulici, v novinách, v historkách, z knížek. Většinou něco přečtu nebo zaslechnu a začnu to v duchu rozvíjet. Vzniká to ze zrnka informace, kterou jsem někde takto pochytil, a přes poznámky a dlouhé rozmýšlení z toho někdy vyleze ucelený příběh. Často ale uvíznu na slepé uličce, ne každý nápad je totiž dostatečně nosný.
Jak dlouho vám obvykle trvají rešerše, než začnete psát knihu?
Řádově asi měsíce. Někdy není úplně snadné dostat se k informacím, které potřebuji znát. Pokud se musím spolehnout na rady profesionálů, musím také počkat, až budou mít na mé zvídavé dotazy čas. Ale to čekání vždy stojí za to. Právě u knihy Nalezení mi genetička Milena Nováková vylepšila zápletku, bez jejích nápadů by byla o dost chudší. Sám bych na to nikdy nepřišel.
Nemáte rád a nepoužíváte detailní popisy násilí. Světoví autoři bestsellerů s nimi ovšem slaví úspěch. Čím to podle vás je?
Asi je to efekt plného náměstí při veřejných popravách. Lidi násilí odedávna přitahuje. Možná je to pocit uspokojení, že se ty hrůzy nedějí jim, ale někomu jinému? Nevím. Ale mám takový pocit, že to extrémní násilí a krev se do českých detektivek stejně moc nehodí. O těžkých tématech a temných stránkách lidství jde psát i bez těch explicitních popisů. Když je to dobře napsané, stačí pro vyvolání efektu místo dvou stránek jedna dvě přesné věty.
Kvůli tomu, že hlavní hrdina vašich knih poslouchá metal, musel jste si ho naposlouchat také. Je to váš šálek kávy?
Hudbu jsem měl vždycky rád, i tu tvrdou. Metal jsem si občas poslechl, ale jen okrajově, vždy jsem tíhnul spíše k elektronice. Když se mi vykrystalizovala postava mého knižního detektiva Tomáše Volfa, musel jsem tu jeho milovanou muziku začít naposlouchávat. Výsledek je asi zřejmý: sám jsem jí přišel na chuť.
Živíte se textováním webových stránek. Z jakých oborů bývají vaši klienti?
Za ty roky jsem psal texty pro různé obory, od televizorů přes koně až po krádeže aut. Teď už mám záběr užší, i kvůli tomu, abych měl čas na své psaní.
Dá se z práce copywritera něco využít při psaní detektivek?
Nejvíc asi svaly na prstech, vzniklé při neustálém ťukání do klávesnice. Ale vážně: i když jde o dost odlišné psaní, pořád je to psaní, takže si při něm člověk neustále procvičuje řemeslnou zručnost. Mám dojem, že mě to učí jít u svých detektivek k věci, nevykecávat se zbytečně a ukrajovat nadbytečné informace.
Co musí mít dobrá detektivka?
Dobrý příběh se vším, co to obnáší: uvěřitelné postavy, začátek a konec. Atmosféru, nejlépe s prvkem tajemství. A i když už čtenář detektivek nevěří na pohádky, měl by na konci cítit, že zlo dostalo co proto – alespoň v rámci možností.
Vaší další knihou by měla být fantasy pohádka. Proč jste se vrhl na tento žánr?
Kdysi se mi zdál kouzelný sen, objevila se v něm víla, stála na kraji lesa. Řekl jsem si, že napíšu o světě víl a strašidel pohádku. Je o holčičce, která v sobě najde dar víly probudit a mluvit s nimi, tančit za svitu úplňku. Ale ve světě kouzelných bytostí nejsou jen ty hodné, takže se tu objeví i bludičky, vodník nebo hejkal. Psaní pohádky je oproti detektivkám příjemná změna, člověk může upustit uzdu fantazii. Moc mě to baví, i když je to vlastně v některých ohledech těžší. Psaní pro děti je úplně jiná disciplína. Jsem moc zvědavý, jestli můj příběh malé čtenáře zaujme.
13
Kafe
Dům a zahrada
iReceptář
Kondice
Celebrity
TN.cz
