Kliknutím zvětšíte„Vždycky jsem věděl, že napsat knížku je něco, co jednou v životě udělám, nebo se o to aspoň pokusím. Samotný příběh jsem už nějakou dobu nosil v hlavě. No, a jednoho dne se stalo, zrovna jsem byl v Bratislavě na nádraží, že mi v telefonu pípla esemeska od Markéty Bidlasové, odpovědné redaktorky z Albatrosu, která se mnou chtěla prostřednictvím mého kamaráda-herce Filipa Kaňkovského navázat spolupráci. Všechno se krásně propojilo, protože v tu chvíli jsem na totéž myslel i já. Nasedl jsem do toho vlaku a už během cesty domů jsem si začal ťukat do klávesnice nějaké věci. Nejdřív jsem pár lidem rozeslal první dvě kapitoly a čekal na reakce, teprve pak jsem začal psát,“ vypráví Jiří Mádl.
Měl jste ten příběh promyšlený od A do Z, nebo vám při psaní občas i sám ukazoval cestu?
Většinou je to tak, že mám námět, základní zápletku a konec. Potom nastupuje fáze hledání, jak z toho konce – a samozřejmě prostředku - udělat co nejhodnotnější věc. Dá se říct, že příběh Martina a Veroniky jsem měl poměrně jasně daný, dokonce i zčásti napsaný. Pak jsem si ho ale nějakou blbou náhodou smazal, takže jsem musel začít psát znovu. Bylo to už ale něco jiného, protože jsem směřoval do předem daného a promyšleného cíle. Jen jsem se snažil některé situace trošku víc zašmodrchat, aby příběh nebyl tak jednoduchý. V porovnání s první verzí je ale až na pár drobností stejný.
Nakolik je vám vlastně blízký virtuální svět, ve kterém se vaši hrdinové potkávají?
Moc ne, ale zároveň mě fascinuje svou jinakostí. Nevím, jestli v historii navazování lidských vztahů snese něco srovnání s chováním na sociálních sítích. Možná to, když se budovaly infrastruktury a lidé začali být nezávislí na sousedech ze své vesnice. Od té doby jsme se strašně posunuli, možnost setkávání se ve virtuálním prostředí proměnila náš svět. Není dnes žádná novinka navazovat vztahy právě tam. Pro mě osobně z toho ale nikdy nic nevzešlo. Vlastně jsem se o to ani nepokoušel.
Myslíte, že se takové chování vlivem covidu ještě znásobilo?
Asi jo, asi jsme se trošku víc ztratili na internetu, ale není to podle mě nic fatálního. Víc se bojím o mladou generaci, která měla být ve fázi, kdy se člověk prvně socializuje a učí se návykům, ale covid jim v tomto směru ztížil situaci. My starší, kteří jsme si ty návyky vypěstovali už dřív, se zase vrátíme k normálu. Chceme se přece potkávat, chceme na sebe mluvit z očí do očí, dát si pivo, jít do kina… O to se ani moc nebojím.
Mimochodem - existuje možnost, že by podle vaší knížky vznikl film?
Dřív jsem měl zato, že ne, dokonce jsem si na to zakazoval myslet, teď už jsem ale opačného názoru. Spíš by tedy šlo o televizní minisérii, protože samotný příběh je docela obsáhlý. Ale nerad bych předbíhal. Uvidíme.
V nejbližší době vás čeká práce na vysněném projektu, filmu Vlny, který má být jakousi oslavou rozhlasu. Jak jste k tomu příběhu přišel?
Na vysoké škole jsem dostal knížku – soubornou historii Československého rozhlasu, v níž byla kapitola o Redakci mezinárodního života. Zdála se mi jako skvělý základ pro filmovou synopsi, byl jsem z ní nadšený, prostě dárek. Vlny jsou příběhem Tomáše, který je za zvláštních okolností přijat jako technik do redakce Československého rozhlasu. Politika ho nezajímá, chce se jen postarat o mladšího bráchu, kterého po smrti rodičů dostal do péče. Ve chvílích, kdy se do země valí tanky okupantů, bude jeho role větší než očekával… Byl jsem překvapený, že si tohoto příběhu z let 1967 a 1968 jiní filmaři nevšimli. Oslavný snímek o rozhlase u nás ještě nevznikl. K jeho vytvoření použijeme speciální postup, kdy natočené záběry propojíme s černobílým archivním materiálem, který okolorujeme. Momentálně jsme ve fázi, kdy obsazujeme jednotlivé role a už se rozjíždíme do lokací. Začátek natáčení plánuju na únor.
6
Kondice
Dům a zahrada
Kafe
iReceptář
TN.cz
