Vážil si Chaplina, o sport nejevil zájem, na fotbalové zápasy chodil jen v době, kdy psal Muže v ofsajdu, protože ho zajímal fenomén fanouškovství. Technické vymoženosti mu byly zcela cizí. Tak na svého otce Karla Poláčka vzpomínala Jiřina Jelinowiczová.

Připomínala také jeho výrok, který jako by shrnul jeho pocity a zkušenosti, které nabyl v manželství: "Rodina je základem státu a otravy."

Spisovatel Leoš Kyša alias Franta Kotleta
Věřím, že červené tlačítko nezmáčknou, říká autor sci-fi, ve které válku věštil

"Otec byl zdravý jako řípa. Kromě nějakého občasného nachlazení, nepamutuju se, že by kdy stonal. K lékařům nechodil, nepotřeboval je. Mírně kouřil, kupoval si denně deset egyptek. Jeho zvyky byly naprosto pravidelné, chodil pomalu, nikdy nikam nepospíchal. Politicky se přidržoval Masaryka a Beneše. netoužil po změnách, na povstání a revoluce se díval skepticky. Nebyl ochoten obětovat své pohodlí nějaké ideologii. Nebyl nijak zvláště dobročinný, pomáhal jen svým bratrům, když byli v nouzi. Nebyl ochoten se dívat na cizí utrpění. Obtěžovalo ho to," vybavovala si Jiřina Jelinowiczová ještě řadu let po jeho smrti.

Nerad něco riskoval 

Jako jediná z rozvětvené rodiny unikla holocaustu a druhou světovou válku přežila v Anglii. Proč neodešel i její otec, bylo podle ní důsledkem rysů jeho povahy: "On nebyl muž činu, vždycky se snažil zařídit si to tak, aby se někdo jiný o jeho záležitosti postaral. Neměl rád změny. Nebyl odvážný, nerad něco riskoval."

Karel Poláček.Karel Poláček.Zdroj: archiv Josefa KrámaPo odchodu do Anglie ho už nikdy nespatřila, válka je navždy rozdělila.

"Do Terezína přišel se svou přítelkyní Dorou Vaňákovou, to byla velká láska. Odjížděl do Osvětimi stejným transportem jako můj otec 16. října 1944. Já jsem ho viděla těsně předtím, než nastoupil do transportu, byl tak zuboženej, když odjížděl, kost a kůže, byla to ruina. Už do Terezína nepřišel v nějaké velké kondici, nebyl nijak sportovně založený. Byl to člověk, který věčně seděl v kavárně nebo něco psal, nebyl sportovec. V Terezíně měl přednášky, na několika jsem byla, dokonce mně dvakrát poskytl lísteček, že můžu do sprch. Byl v Terezíně mezi Čechy jako spisovatel známý a oblíbený, ostatně tam byly světové kapacity a dělaly nejhorší práce," zavzpomínala na Poláčka Hana Dobešová, která v prosinci loňského roku oslavila už 101. narozeniny.

Osud Karla Poláčka se uzavřel v lednu 1945 v koncentračním táboře Gliwice.

Obviňovali ho z nactiutrhačství, dnes jej oslavují

Zatímco za jeho života mu nejeden Rychnovák nemohl přijít na jméno, dnes je toto město na svého slavného rodáka jaksepatří pyšné. Má tu svou bustu, náměstí, festival, turistickou trasu po stopách knihy Bylo nás pět a hrdinové tohoto díla tu mají dokonce své sousoší a ulice. Pojmenována po Poláčkovi byla také nová městská knihovna

Za svého života se však velkého vděku od místních nedočkal. V Okresním městě a jeho pokračování čerpal ze vzpomínek na Rychnov svého mládí. Čtenářům podal úsměvný pohled na kolorit života maloměsta. Podařilo se mu ho i s jeho protagonisty vykreslit tak věrně, že se v postavách knihy dotyční poznali a Poláček byl obviněn z nactiutrhačství a dlouhá léta se prý v Rychnově nesměl ukázat.

Božena Němcová na obraze Josefa Hellicha
Smutný konec Němcové: První výtisky Babičky ji rozplakaly, druhý den zemřela

Mnohá místa z Poláčkova mládí zmizela v nenávratnu. Staré gymnázium, z něhož byl vyloučen, vyhořelo, jeho rodný dům zbourali sovětští vojáci a nestojí ani dům jeho kamaráda, který popisuje v románu Bylo nás pět: "Do školy chodím každý den kolem jednopatrového domu, na kterém je štít s nápisem Martin Bejval. A pod tím jest tiskacím písmem napsáno: Povoznictví a obchod uhlím. Ten nápis je modře a červeně vymalovaný a po obou stranách jsou zkřížená kladívka, což se mi velice líbí. Ale ještě více se mně líbí koňská hlava, co je přidělaná mezi dvěma okny v prvním patře. Když jsem byl malý, tak se mně ta hlava nic, ale docela nic nelíbila, jelikož jsem se jí bál. Ona má porád otevřenou hubu a cení zuby."

Na místě domu vyrostla pětiposchoďová budova policie. Zachoval se však alespoň historický snímek. "Ani na té stařičké fotografii už koňská hlava nebyla a ani na tom domě nebylo jméno Martin Bejval, ale JOSEF LöWY a nápis HLAVNÍ SKLAD UHLÍ se skříženými kladívky po stranách. Ta koňská hlava pak léta letoucí byla v prvním poschodí na dvoře, kde sídlily kdysi Pozemní stavby na křižovatce ulic Zborovská a Javornická. Nu a tam jsem si ji vyfotil, kde teď stojí moderní rohový dům," vysvětluje autor Kněženskorychnovského průvodce Josef Krám.

Astrid Lindgrenová
Děti z Bullerbynu, Pipi i Ronja. Rošťáci Astrid Lindgrenové umějí žít a přežít

I chudobinec, domov Pepka Zilvara z románu Bylo nás pět, vzal čas. Nahradily ho rodinné domky.

"Na samém okraji města, uprostřed nahnilých chatrčí s rozčepýřenými střechami, stál obecní chudobinec. Byl vystavěn z odkazu místního dobrodince, který obezřele rozmnožoval své statky a cítě, že se blíží konec jeho života, chtěl si dobrým skutkem podmaniti Boha. Z jeho jmění vyrostla kamenná, zeleně omítnutá budova v podobě pevnosti. Její zdivo bylo zakončeno zubatým cimbuřím a v průčelí nesla ve švabachovém písmě nápis: Chudobinec Pivodův. Budova byla vystavěna v sedmdesátých letech minulého století a odpuzovala každého svým odmítavým, sveřepým vzhledem," píše Karel Poláček v Okresním městě.

Stojí koloniál i Chaloupky Ješíňáků

Některé stopy po životě Karla Poláčka tu však přece jen zůstaly. Třeba "Bajzův" koloniál, tedy koloniál a dům Poláčkova otce na Starém náměstí. V rohovém domě dnes sídlí banka a vchází se do ní vchodem na tomtéž místě, jako byly dveře bývalého obchodu. Na Poláčkově, dříve Novém náměstí můžete přivřít oči a představit si cirkus, který sem za velké slávy přijel a do nějž se tak Petr Bajza těšil (viz Bylo nás pět).

Nedaleko odsud pod zámkem pak stále najdete budovu školy, do jejíž lavic budoucí slavný spisovatel jako malý žáček usedal. Dochovala se i jedinečná ulice V Chaloupkách, kde bydleli zrzaví a pihovatí Ješiňáci, a zatoulat se můžete také na území Habrováků, podle Péti Bajzy největších nepřátel a nejhorších sprosťáků, kteří nosili do školy plné kapsy kamenů.

Těch "Poláčkových" míst určitě najdete v Rychnově víc, stačí se začíst do jeho knížek a trochu zapátrat.