Ke knihám, které Jiří Lábus načetl, ať už samostatně nebo s hereckými kolegy, patří například Dědečkův velký útěk od autora Davida Walliamse, Tracyho tygr od Williama Saroyana, Harry Potter a Kámen Mudrců od Joanne Rowlingové, Bajky a Nebajky Rudyarda Kiplinga, Strašidlo cantervillské Oscara Wildea, Studie v šarlatové Arthura Conana Doylea či Muž se psem Zdeňka Jirotky.

„Točit audioknihy beru za velkou výzvu. Je to pro mě rovnocenný úkol jako hrát divadelní představení nebo natáčet film či televizi. Už jako malý kluk jsem chtěl být rozhlasový herec. Rádio jsme doma hodně poslouchali, televizi jsem si pořídil až v dospělém věku, ale dodneška mi vlastně nic moc neříká. Takže moje dětské přání se mi nakonec vyplnilo,“ uvedl herec.

Například tyto prvotisky z druhé poloviny patnáctého století zdigitalizují zástupci Moravské zemské knihovny, Muzea umění Olomouc a Knihovny Akademie věd ČR. Foto: Deník/Barbora Peštálová
Odborníci zpřístupní vzácné knihy: Digitalizují i prvotisky z 15. století

Váš záběr, co se audioknih týká, je hodně široký. Čtete častěji dětem, nebo dospělým?
Je to půl na půl. Hlavní je, aby mi knížka, kterou dostanu do ruky, imponovala. Kvalita textu je vždycky rozhodující. Z autorů pro děti se mi hodně líbí například David Walliams, od něhož jsem naposled načetl vtipnou knížku Něfo o malé Myrtě, která na rodiče vyrukuje s přáním mít „něfo“, nikdo ale neví, co to je… Kromě toho, že je Walliams skvělý britský spisovatel, je i vynikající herec – některé z jeho kreací jsem měl možnost vidět v televizi. Tím pádem má smysl pro dialog, dokáže krásně popsat jednotlivé postavy, a tím dá člověku návod, jak by měly mluvit. Walliamsův jazyk i humor obsažený v jeho knihách je mně blízký. Jeho příběhy mají zvláštní hravost.

Jak vlastně vaše příprava na čtení knih vypadá?
Je docela náročná. Každý text si napřed musím důkladně rozebrat. Potřebuju jej mít vytištěný na papíru, abych si v něm mohl dělat různé poznámky, a barevnými tužkami si vyznačuju, která z postav má mluvit. V knihách je to jak známo tak, že se až za přímou řečí píše, kdo ji pronesl. Ale já to musím vědět dopředu, abych věděl, jakou hlasovou polohu pro tu kterou postavu zvolit. Když v tom mám jasno, dokážu snadno přecházet z jedné figury do druhé. Samotné čtení už pak jde rychle. Je to otázka tří čtyř sezení před mikrofonem ve studiu.

Vaše práce s textem i hlasem je pověstná. Dočetla jsem se, že váš talent obdivovali i v Anglii poté, co jste se famózně popasoval se všemi postavami z příběhu o Harrym Potterovi.
Slyšel jsem o tom. Je zajímavé, že audioknihu Harry Potter a Kámen mudrců jsem namlouval dřív, než byl tento dobrodružný příběh kouzelnického školáka zfilmován. Pamatuju si, že jsem na té nahrávce špatně vyslovoval jméno Weasley, což jsem pak musel zpětně přetočit, aby to bylo správně. Bylo to šílené. Jinak šlo o krásnou práci s kolegy Janem Jiráněm coby režisérem a Zdeňkem Zdeňkem, který obstaral pestrý hudební doprovod.

Stejně skvěle jste si poradil například i s Marge ze Simpsonových. V originálu má prý její hlas chraplavý tón…
Je to tak. Já jsem si ji ale chtěl zkusit úplně jinak, po svém. Líbí se mi, že si seriál pořád drží vysokou laťku – má v sobě moudrost, humor, spád. A jednotlivé díly mají nakonec pozitivní vyznění. Takže je pro mě pocta, že můžu jednu z postaviček dabovat.

Ve filmové verzi Vražd v ulici Morgue si zahrál král hororových snímků Béla Lugosi. My ho známe spíš jako Drákulu.
První detektivka na světě? Vraždil opičák

Simpsonovi slaví třicet let, ještě o deset let víc mají Jů a Hele ze Studia Kamarád. Napadlo vás při jejich zrodu, že to dotáhnou do takového věku?
Vůbec ne. Nejde to předvídat u žádného seriálu. Postava Jůa mi byla od začátku blízká, jeho i Heleho výtvarné pojetí skvělým Stanislavem Holým se mi okamžitě zamlouvalo. Mimochodem hlas Jůa se mi podařilo najít docela lehce. Když si teď uvědomím, že na Jůovi a Helem vyrostly generace malých diváků, tak mě to těší obzvlášť.

Spousta dětí si oblíbila i večerníčkovské postavičky, které jste namluvil. Pracujete teď na nějaké nové?
Ano, je jí kamarádský Jezevec Chrujda, kterého stvořil Petr Stančík. Zažívá s kamarády mnohá dobrodružství. Hezké písničky k večerníčku složil Ondřej Brzobohatý.

Pokud zůstaneme u dětí – vaší nejslavnější rolí je Rumburak z Arabely. Vnímáte to tak?
Určitě. Rumburaka navíc znají i v zahraničí – za bolševika se ten seriál prodal do mnoha zemí, takže to byl úspěch. Dodnes mi chodí několik dopisů týdně s prosbou o podpis přiložené fotografie. Některé ty dopisy jsou třeba až z Francie či Anglie, ale nejvíc z Německa… Pisatelům poctivě odpovídám a podepisuju se jim, považuju to za jakousi součást mé práce.

Podobný vykuk jako Rumburak je například i váš královský rádce Lorenc z pohádky Tajemství staré bambitky. Zrovna vzniká její pokračování – Lorenc a jeho kámoš Ferenc v podání Miroslava Vladyky se v něm objeví také?
Objeví. A zase budou za největší lotry. Na konci prvního příběhu byli sice odsouzeni k veřejně prospěšným pracím, ale v jeho pokračování se ukáže, že našli způsob, jak se z trestu vyvléct. A tak budou zase kout pikle a zase skončí bledě, jak jinak. V pohádkách obvykle ztvárňuju příšerné prevíty a jsem za to moc rád, protože se vždycky hrají dobře. Prince jsem hrál jen jednou, a to ještě debilního.

Michael Žantovský
Michael Žantovský: Překladatel není sám. Občas mu knížka odmlouvá

Kromě toho natáčíte i Vánoční příběh s režisérkou Irenou Pavláskovou…
Jde o film, který se odehrává během Štědrého dne – dá se říct, že je jakousi parafrází na oblíbenou komedii Láska nebeská. Je také složený z několika příběhů, které se na konci protnou. V komediální poloze se v něm setkávám s Oldou Kaiserem. Naše postavy se potkají zcela náhodou a prožijí – zpočátku nedobrovolně – neuvěřitelnou vánoční jízdu.

S Oldřichem Kaiserem se potkáváte i na jevišti. Věříte, že začnete hrát už koncem května, jak si to pod žižkovskou věží naplánovalo Divadlo Kalich?
Moc ne, jsem pesimista. Má to ale tu výhodu, že když nakonec budeme moct v oznámeném termínu hrát, budu příjemně překvapený. Spíš bych to ale s divadlem viděl až na období prázdnin. S Oldou bychom se měli na zmíněné scéně Kalichu objevit několikrát během léta, a to v představeních Don Quijote, Žena za pultem 2: Pult osobnosti a Jak Kubrt se Sněhurkou jeli vlakem, které vychází z našich dřívějších scének pro televizní pořady Možná přijde i kouzelník a Ruská ruleta. Už jsme si to spolu pod žižkovskou věží, kde vyrostla moderní komfortní scéna, vyzkoušeli loni. A moc se nám tam líbilo.

S Oldou bychom chtěli taky pokračovat v natáčení rozhlasového seriálu o Tlučhořových, tak uvidíme, jestli k tomu dostaneme příležitost. Ve hře je i to, že by jejich historky, kterých je dohromady víc než tisíc, vyšly souhrnně na albu. Z toho bychom měli velkou radost.