Zapomeňte na praotce Čecha i na věštkyni, která založila Prahu. Náš první známý kronikář Kosmas by se nestačil divit, do jakých souvislostí zasazuje jím proslavená vyprávění moderní věda.

Pane profesore, tuším, že to byl Dušan Třeštík, kdo říkal, že každý národ musí sám sebe zas a znovu vymýšlet. Souhlasíte s tím?
Záleží na kvalitě zakladatelského mýtu. Pokud se takový mýtus v národě ujme, je schopen stát se osou a pilířem národního povědomí. Západní národy, to znamená Frankové, Britové, Španělé, to asi měly složitější, u nich byl zakladatelský mýtus zpravidla připjat k nejstaršímu a nejctihodnějšímu epickému podání, které mu předcházelo. Takže Frankové odvozovali své předky od dobyvatelů Tróje, Britové od Bruta, vraha Caesarova. Skotové mají dokonce na počátku Scotii, dceru egyptského faraona. Ale to jsou jen učenecké konstrukce.

Nesmírně zajímavé jsou z tohoto pohledu slovanské národy, speciálně Češi a Poláci. Češi mají svou nezávislou tradici o Čechovi, Krokovi a Libuši. Tady musím předeslat, že starší prameny u nás neexistují, s jednou výjimkou, a tou je Kristiánova legenda, kde se ovšem zmiňuje pouze bezejmenná panna hadačka, nikoli výslovně kněžna Libuše.

Polákům vytyčil jejich dějiny mnich Gallus Anonymus, který psal svou Kroniku a činy polských knížat a vládců zhruba ve stejné době jako Kosmas Kroniku Čechů. Gallus Anonymus (čili Anonymní Francouz) rozvíjí prapodivnou pověst o zlořečeném vládci Polanů Popielovi II., jenž podle legendy končí špatně…

Sežerou ho myši, před nimiž se schoval do dřevěné věže. Věž sežerou taky.
Což je výpůjčka z jakési rýnské legendy z 10. století. Ale pak se do polského mýtu vložil na přelomu 12. a 13. století mistr Wincenty Kadłubek, biskup krakovský a jeden z nejvzdělanějších Slovanů své doby.

V latinském spise Chronica seu originale regum et principum Poloniae uvádí jako zakladatele polského národa Kraka (římský Gracchus). Ten údajně přišel z Korutan, bůh suď proč – snad díky povědomí o jihu coby tradičním centru vyzařování kulturních impulsů.

Dále tu figurují Krakova nešťastná dcera Wanda, zahynuvší ve vlnách řeky Visly, a synové Lech a Krak II. Následuje příběh o zabití draka, bratrovraždě a založení města Gracchovia (Krakov). Zbytek jede přesně podle západního vzoru: Poláci bojují s Alexandrem Makedonským, zvítězí, pak bojují s Caesarem, toho také porazí.

Kadlubek mýtus o založení královského Polska hrozně přetížil, a tím znesnadnil jeho zakořenění v paměti národa. Na rozdíl od něj byl náš Kosmas vynikající novinář a scenárista. Věděl přesně, co musí napsat, aby se to ujalo. A ono se to opravdu chytilo!

Kosmovi ale zase komplikovala práci skutečnost, že je původ českého etnika tak nejasný. Od jeho dob až po dnešek, kdy si v souvislosti s nevídanou agresí Ruska na Ukrajině klademe otázku: Jsme, nebo nejsme jako oni? Odkud jsme přišli, jaké tradice reprezentujeme? Z vaší knížky jsem nabyl dojmu, že se v rámci evropského prostoru nikomu nepodobáme.
Ano, český genofond je v Evropě unikátní. Podle mé teorie k tomu došlo syntézou. My se vyznačujeme mimořádným talentem dávat to s druhými dohromady. Někdy v 5. století se v našich končinách usazují Langobardi, příslušníci germánských kmenů, původem z jižní Skandinávie. Roku 568 se odtud přesunují do severní Itálie. Má představa je taková, že neodešli všichni.

Někteří tu zůstali, a do jejich prostředí pak přibyli lidé přišlí z východu. Sklaveni, jak říkáme nejstarším slovanským skupinám. Jakým jazykem spolu hovořili, to je velice složitá otázka. Faktem zůstává, že měli Langobardi na našem území nejspíše vybudovanou jakousi základnu, do které tyto nově příchozí přijali – a co je hlavní, propůjčili jim svou identitu. Poskytli jim totožnost.

Víme, že v sestavě langobardských kmenů v Itálii působila i skupina, které se říkalo Bohemi. Velké kmenové svazy nikdy nejsou jednotné, obsahují celou řadu dalších dílčích obcí. A Bohemi byli zřejmě jednou z nich.

V historické paměti národa Langobardů se až do 8. století zachovalo povědomí o tom, že prošli zemí Bainai, což mají být Čechy. Píše o tom lombardský spisovatel, historik a kronikář Paulus Diaconus (Pavel Jáhen). Takže si skutečně pamatovali, že existovalo takovéto místo, které kdysi bylo jejich domovinou.

Teď vás zarazím, protože běžný čtenář právě ustrnul. Krátce řečeno, z vaší knihy vyplývá, že kmen Čechů, který podle pověsti dovedl praotec Čech do země mléka a strdí, lze nejspíše ztotožnit s kmenem Langobardů, putujícím koncem 4. století za účelem hledání nového životního prostoru přes Čechy, Moravu a snad i Slezsko. Langobardi měli původ v jihoskandinávském kmeni Winnilů. V knize navíc uvádíte, že jména Kazi (Kasi), Teta (Tati) a Krok (Krók), stojící u počátku českého mýtu, se dochovaly na severských runových kamenech.
Pro syntézu langobardských Bohemi s nově příchozími z východu hovoří jedna indicie. Západoevropské merovejské klenoty jsou od konce 5. století zdobeny krásnými velikými polodrahokamy červené barvy. Tyto kameny se původně vozily z Indie, ale kolem roku 600 se začaly vozit z Čech.

Aha, český granát neboli pyrop.
Přesně tak. Dnešní průzkumy ukazují, že jsou české pyropy ještě starší a na západ se dovážely už na přelomu 5. a 6. století. V dalších dekádách se už tato česká stopa objevuje pravidelně.

Sklaveni, kteří přišli úplně odjinud teprve krátce předtím a nemohli mít znalosti zdejších poměrů, by tento obchod ze začátku provozovali jen těžko. Proto soudím, že těžbu a vývoz pyropů organizovaly langobardské elity a někdy po roce 550 toto své know how předaly elitám novým.

Nálezů tohoto typu přibývá. Na našem území byl dlouho největším objeveným souborem šperků z cenných kovů a temně rudých drahokamů, zapadajících do takzvaného barvitého stylu, hrob významné osobnosti, snad kmenového náčelníka u Blučiny poblíž Židlochovic.

Nedávno jste však mohl v médiích zaregistrovat zprávu o dalším unikátním souboru nálezů na Rakovnicku. O barvitém slohu, datovaném od konce 5. do začátku 7. století, se nejnověji tvrdí, že jde o uniformy vysokých důstojníků římské armády neřímského původu.

Čechy v 7. a snad ještě i v 8. století byly společností mnoha jazyků a národů. Odráží se to i ve jménech nejstarších českých kmenů?
Toť otázka notoricky sporná. Vezměte si samotný název Češi. Zatím nikdo nepodal uspokojivou etymologii. Pak jsou tu Doudlebi a Lemúzi. U Doudlebů se uvažovalo o turkickém nebo germánském původu, Lemúzi měli být původu germánského či keltského. Dnes jsou z toho odborníci rozpačití, ale uvádí se, že oba názvy mají patrně germánský původ.

Oproti tomu máme název Charváti: zde se uznává středoperská, íránská etymologie. Dá se tedy předpokládat, že sem tato skupina skutečně přišla odkudsi z východu.

V 7. a 8. století pak na českém území probíhal proces slavinizace. Slované byli zřejmě populačně nejsilnější a jako usedlí zemědělci měli produktivní hospodářství. Starší společenské útvary se pozvolna poslovanštily, to znamená, že tady už lidé nehovořili germánskými ani východními jazyky, nicméně si zachovali skupinovou identitu.

Stát ještě nebyl. Pokud by zde v 7. či 8. století nějaký existoval, převezmou obyvatelé jeho pojmenování a nezůstanou u svých jmenných počátků. Do společného státu byl tento spolek, tvořený čtyřmi velkými mocenskými konfiguracemi (Češi uprostřed, Lemúzové na severozápadě, Doudlebové na jihu a Charváti na východě), sdružen teprve v 9. století.

Domnívám se, že „staré pověsti české“ jsou především památkou na onu první éru vytváření českého státu a utváření české identity, k němuž zřejmě došlo v průběhu 9. století.

Praotec Čech – pardon, Langobardi – ovšem nepřichází do prázdné krajiny. Kdo zde sídlil předtím?
Ono se to přesně neví. Markomané a Kvádové od nás odešli snad už někdy v 5. století. Načež se utvořilo mocenské vakuum – a je otázka, kdo ho vyplnil. Vhodnými kandidáty jsou Durynkové, dále se uvažuje o Sasech. Odchody z Čech během 5. století byly, zdá se, docela časté. Teď třeba existují náznaky, že část zdejší populace odešla na západ, do horního Podunají, Porýní a tak podobně.

Na každý pád tady vznikla nová, do jisté míry umělá nadpokrevní skupina, která archeologicky koreluje s tím, co nazýváme vinařickou skupinou. Ta byla nedávno dokumentována nesmírně zajímavým pohřebištěm v Praze-Zličíně. Nález zlatých šperků či porýnského skla jednoznačně dokládá dálkové kontakty. Jde přesně o dobu, kdy k nám z východu přitáhl Attila, král Hunů, v čele bohatě strukturované koalice nejrůznějších etnických pokrevních jednotek.

Domníváme se, že v důsledku tohoto pohybu vznikla na našem území velice pestrá pospolitost, která v návaznosti na hunské války, po odchodu těch velkých starých kmenů, vytvořila právě onu vinařickou skupinu. A tato skupina pak zase mezi sebe přijala nově příchozí Langobardy.

Pro mě je nejhůře pochopitelná ta druhá linie původu starých pověstí českých: kontakty obyvatel českého území s Avary, jimž Langobardi ve druhé polovině 6. století ustoupili. Rozumím tomu dobře, že nás Avaři výrazně ovlivnili?
Ovlivnila nás indoevropská kulturní tradice, jejímiž nositeli bezesporu byli. Avary přišlé z vnitřní Asie si opět představujeme jako amorfní spolek, oblak, etnicky velice různorodý. Avarský jazyk neznáme, ale u kočovných populací eurasijského stepního pásu je situace taková, že vesměs hovořily turkickými nebo íránskými jazyky. Výraz turkický se používá pro starší stupeň tureckého jazyka. U Avarů zřejmě platilo obojí.

Ale u těchto kočovných populací také velmi často narážíme na skutečnost, že jejich vyšší kulturní útvary bývaly íránského původu. V perské kultuře měly připraveny všechny potřebné vzory, státovědou počínaje. Klasickým příkladem jsou Osmani, kteří psali a mluvili persky.

Jak se Avaři domluvili se Slovany, aniž by se pomlátili?
V roce 2011 byla na Macquarie University v Austrálii obhájena doktorská práce s názvem Proč Sklaveni nikdy neuzavřeli spojenectví s Byzancí. Odpověď zní, že Sklaveni ho nepotřebovali, protože úlohu Byzantské říše pro ně plnil avarský kaganát.

Já to přeložím: avarský kmenový svaz.
Kočovníci nejsou energeticky soběstační. Tudíž jsou odkázáni na usedlé zemědělské populace, od kterých odčerpávají obilí a potraviny. Avaři byli ve vztahu k našemu území v úloze pánů a Sklaveni v roli poddaných, zároveň však obě strany věděly, že se navzájem potřebují. Slovani živili Avary a Avaři je ochraňovali před vnějším nepřítelem.

Během 8. století se však Avaři jakžto etnická identita začínají rozplývat, v tomto směru hovoří genetika jasně. V centru své východní říše si sice uchovali východoasijský genofond, ale v evropském prostředí se vytráceli. Zřejmě z toho byli dost nervózní a pokusili se o vytvoření nové vladařské ideologie za použití indoevropského božstva Mithry.

Odtud rozšíření slova „mir“ (což je středoperská výslovnost jména Mithra) ve slovanských jazycích včetně staroslověnštiny. A odtud český „mír“.
V staroindických védách je Mithra pánem smlouvy, daného slova. A to je přesně ideový základ, na němž stál i avarský kaganát. Svazky věrnosti, daného slova a přísahy. Dále je Mithra bohem spravedlnosti, neboť jde o slunečního boha – a slunce vidí všechno.

Nějaká souvislost s Dažbogem, bohem slunce starých Slovanů?
Dažbog někdy bývá ztotožňován se Svarožicem, synem Svaroga, kteréžto jméno je čistou výpůjčkou ze sanskrtu. Praslovanský solární symbol svarga ši svaržice (viz též slovo „svastika“) není nic jiného než Swarga, označení pro hinduistické nebeské světy na vrcholku mytické hory Méru. Tu to máme.

Teorie o přijetí mithrovské ideologie prvními českými knížaty mi připadá naprosto fascinující.
Myslím, že se Avarové pokusili jejím prostřednictvím udržet rozpadající se kaganát jakž takž při životě. Nepodařilo se jim to, už proto, že se roku 791 střetli s něčím, s čím nikdo nepočítal. Až do té doby žili v celkem přátelských vztazích s bavorskou provincií Franské říše. Když tu náhle přitáhl Karel Veliký, a rázem bylo všechno jinak. Karel zlikvidoval Bavorsko i Avary. A jeho syn Ludvík I. Pobožný se pak jistě chytal za hlavu a lamentoval, co to pan tatínek provedl.

Dokud měli Frankové na hranicích jeden jediný kaganát, veškeré spory se řešily mezi vůdcem Bavorů a vůdcem Avarů. Jenže teď museli jednat s dvaapadesáti malými slovanskými provinciemi. Proto snaha pokřtít je. To byla politická strategie: křtem z nich učiníme spojence a vzápětí nato poddané. Přesně to se odehrálo ve Slovinsku, zatímco na Velké Moravě druhá fáze selhala.

Kníže Rostislav asi velmi dobře věděl, o co kráčí, a řekl: křesťanství ano, ať jsme všichni bratři, ale spojenci už ne, to by skončilo poddanstvím. Do Čech v té době křesťanství ještě nedorazilo. První česká knížata tak zřejmě doopravdy převzala mithrovskou ideologii.

Formou obřadu na posvátném návrší v Praze, přibližně tam, kde dnes stojí katedrála sv. Víta. Božstvo Mithra má přebývat v kameni (hoře, skále), kde v bezčasí setrvává do skonání světa. Ve východním Turecku se dokonce zachoval prastarý skalní portál zvaný Mithrova brána.
Na Pražském hradě stály pravděpodobně dvě kamenné stély, z nichž tam později zůstala jen jedna. A právě tento kamenný trůn, v němž podle tradice sídlil Mithra, učinili první čeští vládci někdy v polovině 9. století atributem rané státnosti. Teprve usazení na tento trůn, to jest přijetí Mithry, činí z velmože, který k němu přichází, suverénního panovníka nad celou zemí.

Všimněte si mnohokrát doloženého symbolu vlády přemyslovských knížat, jímž je tajemný „mir svatého Václava“. Tak zní doslova formulka používaná na nejstarších přemyslovských pečetích. V Pegavských análech čteme senzační zprávu, že přemyslovský kníže Vratislav I. měl předka jménem Bougo, jenž byl íránského původu. Bougo je reálný turkický titul, od 9. století ve střední Asii takřka synonymní s Mithrou. Víte, jestli je to všechno pravda a jestli český kníže, usednuv na kamenný trůn na Pražském hradě, stal se Mithrou…

Pak to byl, jak rád říkáte, starověký Avatar. Jenže, jak také vždycky dodáváte, ono se to nerado slyší.

Prof. PhDr. PETR CHARVÁT, DrSc.

Archeolog a historik. Zabývá se dějinami Orientu a staršími českými dějinami. Narodil se 12. ledna 1949 v Praze. V letech 1968 až 1973 vystudoval na FF UK obor klínopis – archeologie. Roku 1974 se účastnil archeologického výzkumu v Egyptě (hrobka velmože Ptahšepsese v Abusíru u Sakkáry). O rok později mu byl udělen titul PhDr.

V letech 1975–1990 působil v Archeologickém ústavu ČSAV. Roku 1980 získal titul kandidáta historických věd. V letech 1990 až 2005 pracoval v Orientálním ústavu Akademie věd ČR v Praze. Specializuje se na klínopis a archeologie pravěké a starověké jihozápadní Asie, ale i na vznik přemyslovského státu v raně středověkých Čechách.

Vyučuje na Filozofické fakultě Západočeské univerzity v Plzni a na Pedagogické fakultě Univerzity Karlovy. V roce 2011 ho prezident Václav Klaus jmenoval profesorem.