Vaše kniha má zajímavou strukturu a téměř hudební rytmus. Měla jste tenhle záměr od začátku, anebo si o něj řekl až sám příběh během psaní?
Něco jsem věděla od začátku, na většinu jsem si ale přicházela až postupně. Třeba prolog vím, že jsem měla napsaný ze všeho nejdříve, a ten zůstal prakticky bez zásahu stejný i v knize.

Věděla jsem, že to bude odvyprávěno achronologicky a že chci, aby to plynulo jako ta jízda vlakem, ze kterého hrdinka vše „pozoruje“ a vypráví. Takže se všemi odbočkami a výhybkami, tunely, z kopce, do kopce, pomalu, rychle… ale jak se toho pokusím docílit a jak to vybalancovat, aby psaní nepůsobilo jako manýra, na to jsem přicházela postupně.

Smrtholka je kromě jiného o smrti a o jejím „vynášení“. Jak se vy sama díváte na tenhle finální moment v našem životě? Věnujeme jí u nás dost prostoru?
Myslím, že jí věnujeme prostoru málo, protože jsme národ ateistů, nezáleží nám tolik na tradicích a ritualizaci jako některým jiným národům. Podle mě je pro nevěřícího obecně těžší nějak pojmout téma smrti, ztráty, zármutku, vlastního umírání. Nejsme schopní se o tom bavit ani s dětmi…

A tím se samozřejmě také umocňuje strach. Na druhé straně já nevím, co je ta pravá míra. Jak moc se má člověk a společnost smrtí zabývat, aby to nebylo zas na úkor života. Jak moc se bránit strachu, když je to zároveň i snad přirozené. Já si při psaní spíš víc otázek kladu, než zodpovídám, takže vám na to asi jasné stanovisko nepovím.

Magnesii Literu nakonec vyhrál ve vaší kategorii Daniel Hradecký, uspěla jste ale na Evropských cenách. Znamená pro vás něco zásadního, třeba posun kariéry, nebo je to jen soška na poličce? A jaký je to pocit dopsat poslední stranu?
Na poličce ji nemám ani nevím, jestli je to nějaká hmotná soška…

K ceremoniálu, kde nám ceny předají, dojde až v listopadu v Bruselu. Možná je předčasné hodnotit, jak zásadní v posunu kariéry cena může být, je to opravdu čerstvé. Rozhodně má ale moje agentka Maria Sileny teď se mnou víc práce, protože to vzbudilo zájem zahraničních nakladatelů. Domlouvá s nimi podmínky vydání.

Pro mě osobně je to radost. Něco, čeho si vážím, příjemný bonus, ale není to důvod, proč píšu… Psaní mi jednoduše přináší uspokojení. Je to můj svobodný prostor a je mi to přirozené už od doby, co jsem se naučila psát a číst. Pocit té poslední strany je zvláštní.

V obou případech to bylo jako v potu, slzách a krvi konečně dojít na konec cesty a zároveň jako se loučit s někým blízkým.