Na otázku, proč se stále angažujete ve veřejném životě, odpovídáte slovy, že cítíte spoluzodpovědnost za vývoj této země. Na druhé straně jste přeložil knihu Josepha Hellera Gold za všechny peníze, která je – stručně řečeno – o tom, že stát řídí blázni. Vy sám jste této skepsi nikdy nepropadal?
Pochopitelně, že ano. Absurdita politického života a světa vůbec je všudypřítomná. U někoho může vést k rezignaci a naprostému nihilismu. Ale já mám naopak pocit, že oč je svět absurdnější, o to větší zodpovědnost musíme mít. Jednou jsem se přesně na tohle zeptal Václava Havla: „Jak můžeš hledat smysl ve světě, který je ve tvých hrách a esejích poznamenán takovou dávkou absurdity?“ Řekl mi, že teprve na jejím pozadí se vyjevuje skutečný smysl. Já se na to dívám podobně.

Havel také žádal, abychom netvrdili, že je politika špinavá. Špinaví mohou být jen lidé, kteří do ní vstupují, a proto by do ní měli vstupovat hlavně ti slušní. Myslíte si jako vystudovaný psycholog, že politika přitahuje větší procento narušených osob?
Říkat, že politika je špinavá, je totéž jako říkat, že je fotbal surový. Najdete bezpočet důkazů, že se ve sportu objevují surovosti, ale to ještě neznamená, že ho děláme proto, abychom si mohli ubližovat. V politice je to stejné. Člověk tam potká obdivuhodné charaktery i spoustu psychopatů. Politika jako disciplína, ve které se hraje o moc, přitahuje hraniční osobnosti. Je asi logické, že se zde takoví lidé objevují častěji než, co já vím, mezi pekaři.

Neměl jste během své politické a diplomatické kariéry nutkání pozorovat okolí z hlediska své původní profese?
Tak jako u každého, kdo strávil řadu let v odborném výzkumu, i moje vnímání světa a společnosti je tím určitě poznamenané. Někdy to může být výhoda. Když na své oponenty aplikujete to, čemu se v medicíně říká klinický přístup, přestanete je vidět jako nepřátele, kteří vám všechno dělají naschvál, a méně se pak rozčilujete.

Pomohlo vám vaše zaměření a vzdělání, když jste se stal diplomatem?
Diplomacie je řemeslo jako každé jiné. Má svá pravidla, která se musíte naučit. K nim patří určitý způsob působení na druhé, umění vyjednávat, analyzovat postoje druhé strany, hledat cesty, jak přiblížit její vidění svému vlastnímu… O tom bylo napsáno mnoho knih. Ale jako u všeho, čím jsem se kdy zabýval, i u tohoto povolání je kromě řemesla důležitý prvek osobní motivace a snad i určitého talentu. Myslet si, že jsem diplomat, protože mě zrovna někdo někam poslal a umím to s lidmi, to je velký omyl.

Kdysi jste v psychiatrickém centru v pražských Bohnicích zkoumal vrozené predispozice člověka. Zjistil jste při té příležitosti i něco o sobě?
To, co jsem skutečně studoval, bych na naši debatu neaplikoval. Ale samozřejmě, že u sebe i u jiných postřehnete nějaké pravidelnosti nebo vlohy, případně jejich absenci. Já například nemám vlohy k zacházení s předměty, jejich ručnímu zpracování, zkrátka nejsem nejšikovnější. Také jsem pochopil, že mým osudem není zbohatnout. Byznys holt musím nechat na jiných. Zato jsem objevil, že všechno, co dělám, nějak souvisí s mezilidskou komunikací. V psychologii se někdy používá dělení osob na „objects oriented“ (ty, kteří jsou orientováni na věci) a „people oriented“ (ty, kteří se orientují na lidi). Já jsem zcela jasně druhý případ.

A přitom překládání je hrozně osamělé řemeslo. Sám jsem přeložil osm knih a přestal jsem s tím, protože jsem se cítil izolovaný. Vy máte za sebou asi padesát knížek! Vyrovnáváte tím své ostatní činnosti, při nichž se musíte prezentovat a ukazovat na veřejnosti?
To jste popsal velmi hezky. Já mám skutečně potřebu vídat se s lidmi – a tahle má touha je bohatě naplněna. Potkávám spoustu zajímavých osobností, a pokaždé to ve mně po čase vyvolá zcela protichůdnou potřebu někam si zalézt a být sám. Překládání mi to umožňuje, i když také nejde o úplné poustevnictví. Když člověk překládá, ve skutečnosti není sám. Pořád je s knížkou a nepřímo i s jejím autorem. Dokonce bych neřekl, že kniha nikdy neodmlouvá. Občas jo. Ale je to velmi klidná společnost a máme dost času si to spolu vyjasnit.

Vaše matka Hana Žantovská patřila k nejlepším českým překladatelkám. Klobouk dolů před jejími překlady sonetů Elizabeth Browningové nebo výborem z Roberta Frosta Na sever od Bostonu.
Když jsem začínal překládat, maminka mě upozorňovala, že nejdůležitější na téhle práci je těžký zadek. U složitějších překladů – zvláště u poezie – nezbývá než text doslova vysedět. Taky mi řekla tu zásadní poučku, kterou si leckdo neuvědomuje. Spousta lidí si myslí, že nejdůležitější je znát jazyk, z něhož překládáte. Nikoliv. Především musíte umět řeč, do které se text převádí. Čili svou vlastní.

Vraťme se ke vztahu psychologie a diplomacie. Znáte ten pocit, když se ocitnete tváří v tvář člověku, jehož persona vás přimrazí? V takovou chvíli zapomenete, co jste chtěl, i jak se jmenujete. Osobně se mi to stalo třeba s rockerem Lou Reedem. Angličtina má pro to termín „starstruck“.
Nebudu tvrdit, že jsem to nikdy nezažil. Někteří lidé na vás zapůsobí velmi mocně. I když konkrétně mé první setkání s Lou Reedem bylo spíše legrační. Přiletěl do Prahy udělat rozsáhlé interview s Václavem Havlem pro časopis Rolling Stone. Já jsem měl jako prezidentův mluvčí celou záležitost na starosti. Byla to velká věc, dlouho jsme o ní předem jednali. Vyhradili jsme na ni spoustu času, který Havel vůbec neměl, ale přesto se na zakladatele skupiny Velvet Underground velmi těšil. Reed přišel, měl připravenou řadu důmyslných otázek, asi hodinu s Havlem vedl rozhovor – a když skončil, ukázalo se, že si zapomněl zapnout magnetofon. Chudák se cítil tak provinile, že se dal celkem snadno přesvědčit, aby ten večer vystoupil v klubu na Národní třídě, čímž nám to samozřejmě vykompenzoval. Ale zpátky k vaší otázce: zase je to věc řemesla. Já jsem dlouhá léta nejen překládal, ale i tlumočil – třeba při setkání s americkými prezidenty. Tam musíte odhlédnout od toho, komu a co tlumočíte, jinak byste se zbláznil. Zpětně si můžete říct: „Vau, to byl zážitek!“ Ale ve chvíli, kdy mítink probíhá, takhle nepřemýšlíte. Jen děláte svou práci.

Václav Havel měl zvláštní metodu, řekl bych až trik. Kdykoli v zahraničí přednášel významný projev, začal od něčeho osobního, od svých vnitřních pochyb. A než se přítomní stačili rozkoukat, předestřel jim zásadní, ožehavé téma, které se týkalo celého světa a o němž by se jiní báli mluvit.
Máte pravdu, ale žádný trik to nebyl. Já myslím, že v tom tkví samo jádro Havlova kouzla. Vy můžete mluvit sebekrásněji a není vám to nic platné, pokud vám ostatní nevěří, že jste autentický. Václav Havel měl úžasnou schopnost sebereflexe, analýzy vlastních vnitřních stavů. A z toho vycházel i při psaní svých textů. Vezměte si Dopisy Olze, to je přece výjimečný pohled do lidského nitra. Jeho projevy proto nikdy nepůsobily vykalkulovaně, nebyly manipulativní, neobsahovaly profesionální fráze. Když bývalý disident Havel mluví z pozice prezidenta o pokušení moci a řekne „začal jsem být sám sobě podezřelý“, dokážou se s ním druzí identifikovat. Není to nic, co by vyčetl v politických příručkách.

Václav Havel se nevyhýbal složitým otázkám. Totéž se dá říci o vás a vašem angažmá v Izraeli, kde jste působil v roli velvyslance mezi lety 2003 až 2009. Je vůbec možné, aby se Evropan zorientoval v tak zapeklitém sporu, sahajícím do biblických dob? Nedávno v Izraeli proběhly parlamentní volby, nezdá se však, že by tamní situaci zjednodušily.
Já jsem měl svým způsobem štěstí, že jsem velvyslancoval nejen v zajímavých zemích, ale i v zajímavých obdobích. Ať už ve Spojených státech počátkem devadesátých let, ve Velké Británii před šesti lety, nebo v Izraeli začátkem třetího tisíciletí. Na mapě je Izrael maličká země, o to významnější úlohu však hraje na diplomatickém globusu. Probíhá zde jeden z největších a nejstarších konfliktů na zeměkouli – a tím se přece diplomaté zabývají. Kromě historického rozměru je tu problém náboženský, geopolitický, etnický… Pokud se o Izrael začnete zajímat, úplně vás to vstřebá. Já jsem jím byl přitahován dlouhodobě, mám tohle téma načtené, studoval jsem ho opravdu do hloubky. Takže když jsem v roce 2003 dostal od tehdejšího ministra zahraničí na vybranou, zda bych chtěl na velvyslanectví do Kanady, země mně také docela blízké, nebo do Izraele, přemýšlel jsem o tom – nelžu – asi deset minut.

Zmínil jste Kanadu, kde jste studoval v roce 1968. V Montrealu jste chodil na McGillovu univerzitu, jejímž nejslavnějším žákem byl písničkář Leonard Cohen. Celá tamní kultura musela stát za to, básníci jako Kenneth Patchen či Louis Dudek. Dýchla tam na vás umělecká atmosféra?
Trochu ano. Do Kanady jsem přibyl za dramatických okolností po sovětské invazi. Asi tři neděle poté, co do Prahy přijely tanky, jsme s celým ročníkem psychologie odcestovali nejdříve do nizozemského Groningenu. A pak jsem pokračoval do Montrealu, kde jsem měl příbuzné. Získal jsem stipendium, ale to už byl Cohen dávno v Nashvillu, New Yorku nebo kde. Je pravda, že tenkrát jsem si ho jednou provždy zamiloval. Nikdy jsem se s ním však nesetkal. Neviděl jsem ani Joni Mitchellovou a jiné kanadské písničkáře a básníky. Nicméně tu velmi silnou intelektuální vlnu jsem samozřejmě vnímal. McGillova univerzita byla současně i dějištěm silných nacionalistických střetů mezi početně převažujícím frankofonním živlem a anglofonními Kanaďany. Do toho ten duch osmašedesátnické vzpoury… V Montrealu jsem poprvé spatřil velký počítač, a tím myslím přes celou místnost. Studenti jiné univerzity ho vyhazovali z okna ve čtvrtém patře. To mi přišlo dost líto.

Kdy jste objevil Woodyho Allena? Má generace si ho oblíbila díky knížce povídek Vedlejší příznaky, kterou jste překládal. Ale co vy?
Taky, jen o něco dřív. Matka pracovala v nakladatelství Mladá fronta v anglosaské redakci, kam chodily nabídky knih, které jinak nebyly dostupné. Tak jsem se dostal i k Vedlejším příznakům, v originále Side Effects. Přišly mi strašlivě legrační. Přemluvil jsem přátele v Odeonu, aby knihu vydali, že ji přeložím. Ale neviděl jsem žádný z Allenových filmů, neměl jsem ani tušení, co je zač. Knížečka měla velký úspěch a stalo se něco, co jsem neplánoval – byl jsem pasován role allenovského odborníka. Postupně jsem si posháněl jeho snímky, které se sem pašovaly na těch šíleně nekvalitních videokazetách. Nakonec mě Filmový ústav požádal, abych o něm napsal knihu.

Teď jste se k Woodymu Allenovi vrátil. Přeložil jste jeho ostře sledované memoáry, nazvané Mimochodem. Díváte se na tohoto tvůrce ve světle jeho aktuální kauzy jinak než předtím? (Slavný komik a režisér je podezříván ze sexuálního zneužívání své adoptivní dcery Dylan – pozn. aut.)
Allenův život a to, co píše nebo točí, jsou dvě různé věci. A nemůžu říct, že by případ, který se ostatně táhne už od roku 1992, tedy skoro třicet let, můj názor na něj nějak zásadně změnil. Ale jako z každé knížky, kterou jsem překládal, i z této jsem se leccos dozvěděl. Například je celkem jasné, že má Allen špatné mínění o světě, o sobě i jiných lidech, že se v podstatě stydí za své hraní na klarinet, nepovažuje se za dobrého herce, myslí si, že je ledabylý režisér. Za své opravdové poslání považuje psaní, vymýšlení příběhů. Ale za jednu věc se neomlouvá. Je mu je úplně jedno, co si kdo myslí o jeho humoru. Ani nad tím nepřemýšlí, on prostě vším, co říká, dává najevo: Mně se nemůže stát, že bych se jednou ráno probudil a nebyl vtipný. A to té knížce dává lehkost – s výjimkou pasáží, v nichž Allen komentuje obvinění ze zneužívání sedmileté dcery. Tam cítíte, jak mu to najednou ztěžkne. K některým argumentům se zbytečně vrací, opakuje se. Při překládání jsem si říkal: Nemohlo by to být o něco kratší? Ale ona nutkavost je zřejmě odrazem toho, jak na něj celá situace doléhá a jak se ho dotýká.

Michael Žantovský
Překladatel, tlumočník, textař, politik a diplomat. Narodil se 3. ledna 1949 v Praze. Vystudoval psychologii na FF UK, v letech 1973–1980 pracoval ve Výzkumném ústavu psychiatrickém při bohnické léčebně. Patřil k zakládajícím členům Občanského fóra, roku 1990 se stal tiskovým mluvčím a poradcem prezidenta Václava Havla. V roce 1996 vstoupil do Občanské demokratické aliance, kde byl později předsedou. Na podzim roku 1996 byl za ODA zvolen do Senátu Parlamentu ČR. V letech 1992–1997 působil jako velvyslanec v USA. Mezi lety 2003 a 2009 byl velvyslancem v Izraeli. V období 2009 až 2015 působil jako velvyslanec ve Velké Británii. Od září 2015 je ředitelem Knihovny Václava Havla.