Facebookový blog Zápisník alkoholičky začala psát jako určitou formu vlastní terapie. Její otevřené osobní svědectví o ženském alkoholismu pak vyšlo jako kniha, za kterou Michaela Duffková získala cenu Magnesia Litera, nedávno se dočkalo stejnojmenné filmové adaptace v režii Dana Svátka.
Před třemi lety na téma boje se závislostí na alkoholu navázala Duffková Zápisníkem abstinentky a nyní, v Zápisníku nealkoholičky s podtitulem Pět let na suchu, vypráví o tom, jakých bylo pět let jejího života plného odhodlání se závislostí bojovat. Nejen o knihách mluví v rozhovoru pro Deník.
Příběh alkoholičky se začal psát ještě před vaším sňatkem. Jak to bylo?
Otěhotněla jsem a ze školy šla rovnou na mateřskou bydlet do domu rodičů partnera Ondry za Prahu. Neměli jsme peníze, tudíž jsme neměli na výběr. Naše vzájemné vztahy skřípaly od samotného začátku. Chybělo mi soukromí, které pro sebe nezbytně potřebuji, je pro mne důležité.
Po narození Isabelky jsem začala hledat únik, jak z této bezvýchodné situace ven. Nekojila jsem dlouho, tedy mi vlastně nic nebránilo začít tři čtyři měsíce po porodu pít. Začalo to nenápadně – jedna dvě skleničky večer.
Kdy vám došlo, že pití začíná být problém?
Pamatuji si na moment, kdy přišel Ondra z práce. Měla jsem nalitou skleničku, a on mi řekl: Ty piješ sama? Od té chvíle jsem začala alkohol schovávat. A to byla cesta do pekel. Pila jsem vždycky až večer. Až když byl čas. Přes den jsem se starala o malou. V jejích devíti měsících jsem nastoupila do práce, jezdila domů odpoledne, pohrála si s ní, dala spát a zase večer byl čas na napití se. Byla jsem schopná vypít za hodinu litr vína.
Nikdo si toho nevšiml?
Tchyně s tchánem na to upozornili jako první. Začali to řešit dřív než můj muž. Měli jsme jakési rodinné sezení. Seděla jsem na jedné straně stolu a zbytek rodiny na druhé. Strašná situace. Cítila jsem se jako na pranýři. Všichni stojí proti vám. Navíc tahle forma nátlaku na mne vůbec nefunguje, naopak. Od začátku našeho soužití jsme neměli dobré vztahy. Měla jsem pocit, že mi chtějí spíš ještě ublížit, že litují, že si mě jejich syn vzal za ženu, protože pro něj nejsem dost dobrá.
Dneska vím, že chtěli chránit syna, stejně jako bych chtěla chránit já toho svého. Ještě v době, kdy jsem pila, mě vyhodili. A manžel šel se mnou. Bydleli jsme nejdříve kousek od nich. Pak jsme odešli do bytu do Prahy. A až když jsem byla podruhé těhotná se synem Šimonem, přestěhovali jsme se do Řevnic.
Kdy přišlo rozhodnutí, že se chcete léčit?
Ještě uplynula nějaká doba. Po rozhovorech s mojí mamkou a Ondrou jsem se pro léčbu rozhodla. Důležitou roli hrál můj vlastní faktor velkého strachu, že mě to zabije, když budu takhle dál pít. A také děs z abstinenčních stavů.
Pak jste se s Ondřejem rozešli…
Ano, jsme ale znovu spolu, i když jsme rozvedení. Rozešli jsme se vlastně dvakrát. Těsně po léčbě, kdy jsme to prostě neustáli, pak jsme se k sobě vrátili.
A poté v březnu 2022, kdy jsme to dotáhli ke zdárnému rozvodu. Každý jsme měli někoho jiného.
Ale máte tři děti…
Moje třetí dítě, Stellu, mám s partnerem, se kterým jsem rok a půl žila. V tu dobu jsme s Ondrou podstupovali soudně nařízenou párovou terapii, abychom spolu byli vůbec schopni komunikovat, samozřejmě primárně kvůli dětem. Díky ní se mezi námi spousta věcí nasbíraných za celou dobu našeho soužití vyčistila.
Fakticky jsme se k sobě vrátili chvíli po narození Stelly. Pravdou je, že poslední měsíce těhotenství mi hodně pomáhal, žili jsme v jakémsi čistě rodičovském vztahu. Pak jsme vyhodnotili, že stejně nikoho lepšího, než je ten druhý, ani jeden z nás nenajde, takže jsme znovu spolu. Stelu vychováváme jako naši vlastní. I když se o ni její tatínek stará, jak může, Ondra ji přijal za svoji.
Jak vlastně přišel nápad natočit podle vašeho Zápisníku alkoholičky film?
Pamatuji si den, kdy jsem se potkala s režisérem Danem Svátkem. Bylo to na Smíchově v Kobe. Propojila nás paní, kterou jsme znali oba. Dan mi tenkrát řekl, že by chtěl můj příběh natočit jako film. A to ještě tenkrát ani knihu nečetl, vycházel pouze z blogu. V tu dobu jsem totiž teprve do nakladatelství odevzdávala její rukopis. Byl jeden z prvních, kdo ho dostal do rukou, aby si ho mohl přečíst.
V tu dobu jsem dostala ještě nabídku od jiného filmaře, ale nějak jsem cítila, že s Danem je to ta správná cesta.
Snímek teď sklízí v kinech úspěchy. Byla jste u jeho vzniku?
Ano, od první chvíle jsme si s Danem řekli, že budu u psaní scénáře. Byla jsem pak i u samotného natáčení - ne, že bych neměla důvěru v tvůrce, ale chtěla jsem vidět, jak to vypadá. Do výběru hlavní hrdinky jsem neměla ambice zasahovat, protože je to věc režiséra a producenta, což je Dan v jedné osobě. Že padlo rozhodnutí na Terezu, byla podle mě trefa do černého. V tomto slova smyslu to dopadlo nejlíp, jak mohlo. Myslím, že je to její životní role.
Jak složité vlastně bylo jít s vaším problém ven?
Velmi, už i vzhledem k tomu, že mám urputnou povahu, nejraději si všechno dělám sama, ráda o sobě sama rozhoduju. Byl to určitě jeden z mých nejtěžších životních kroků. Když se teď ohlédnu, celé to byla taková vlastní autoterapie. Bylo pro mě důležité sdílet vlastní zkušenosti a zážitky, aby je kdokoliv, kdo bude na internetu hledat, našel a neměl pocit jako já, že je jediný na světě, kdo pije.
Při křtu Zápisníku nealkoholičky jste řekla, že pro vás byla tahle kniha nejtěžší. V jakém slova smyslu?
V tom, že jsem ji psala v období, kdy se mi narodilo třetí dítě. Do toho řídím centrum Alkos v Černošicích, v němž s týmem složeným z psychologů, adiktologů, psychiatrů, internistů, ale i hospodyně, která se stará o běžný chod zařízení a vaří, pomáháme lidem se stejnými problémy, jakými jsem si prošla. Navíc jsem měla úzkosti, takže pro mě bylo těžké se na knihu soustředit. Teď jsem ráda, že je na světě. Z těch tří si jí vážím opravdu nejvíc. Svůj příběh tím nepovažuju za uzavřený, protože pořád jsem tady. Ale do budoucna se zaměřím spíš na psaní pohádky.
