Povídky psané zralou rukou čerstvého padesátníka, tak zní podtitul vaší knihy Řeka zázraků. Odpusťte mi, že vás chytám za slovo, ale znamená to tedy, že už jste zralý člověk?
Někdy si přijdu jako kluk v květu, jindy jako nahnilá bluma. Tu houpačku zná asi každý člověk. Ale k jádru otázky. S padesátkou jsem se osmělil. Chovám k literatuře úctu a vím, že v mládí člověk může psát divoce, nádherně, dravě, ale může se minout s realitou, hloubkou a životní zkušeností. Ke stáru se to může obrátit. Člověk chrlí moudra, u nichž se dobře usíná. Řekl jsem si: Láďo, počkej, až přijde správná chvíle. Slova a příběhy si cestu najdou. Jako pramen. V padesáti se můj vnitřní svět začal klubat ven.

V doslovu knihy píšete o důvodech, které vás vedly k jejímu napsání, i o tom, že jste dlouho hledal odvahu se do ní pustit. Co bylo tou poslední kapkou, která vás přesvědčila, že do toho půjdete?
Smlouva s nakladatelem, kde byl termín. To je nadsázka, je to samozřejmě hlubší. Možná mi rozhodující sílu dala má žena – šachistka, která vidí na několik tahů dopředu. Možná děti, kterým leccos dlužím. Možná rodiče, prarodiče, bráška… A možná nazrál čas sám od sebe. Kolem nás je hodně nesmiřitelného a mocného chtění a pachtění. A já cítím potřebu říct, že naše bytí má ještě jinou mnohem krásnější podstatu.

Váš kamarád Maroš Kramár v předmluvě píše, že příliš nevěřil vašim spisovatelským schopnostem, když jste mu oznámil, že napíšete knihu. Překvapil jste ho… Jak reagovalo okolí na váš literární počin? Koho ještě jste překvapil?
Překvapení je slovo, které s hodnocením Řeky zázraků teď slyším každý den. Naposledy před pěti minutami to slovo napsal někdo v komentáři na Facebooku či Instagramu. Maroš mi před časem napsal: „..čtu tu tvou knihu a jsem nadšený. Už jsem plakal, smál se i poučil a romanticky si zavzpomínal. Těším se na další kapitolu.“ Dcera Majda – první čtenářka i hrdinka – se také smála i plakala a maminka, která přečetla snad celou teplickou knihovnu, mi napsala, že je to dobrá kniha plná příběhů, ke které se budou čtenáři rádi vracet a budou nacházet nové souvislosti. Lidé píší, že je knížka baví a cítí s ní. I první kritiky dobré – 88 %. To je super. Manželka ji ale stále ještě nečetla, anžto se bojí.

close Obálka knižní novinky Řeka zázraků. info Zdroj: se svolením nakladatelství Kazda zoom_in Obálka knižní novinky Řeka zázraků. Otevřeně píšete o životě, práci, rodině, vztahu k přírodě… Přimyslel jste si něco, nebo je to čistá autobiografie?
Je to literatura, nikoli deník. Příběhy jsou stylizované, zbytečnosti potlačené, časová linka upravená tak, abych udržel spád, peřeje i klidné snění. Ze života čerpám mnohé, ale pravda bývá někde nad námi. Jsem uvnitř příběhu, uvnitř pokoje s jeskyní a sleduji odlesky. A ty nemusí vždy být pravdivé, ale mohou okouzlit.

Popisujete také dosti neuvěřitelné zážitky z dob svého starostování v Říčanech. Opravdu jste se z této funkce zhroutil, jak píšete v povídce Řeka zázraků?
Ano, v roce 2013 jsem měl období, kdy jsem proti své vůli vypnul a několik týdnů spal a spal. Trochu jsem se přepnul a únava mě přemohla. Městem jsem žil a nezbyl čas na rodinu, společné plány a na můj odpočinek byly čtyři hodinky spánku. Ta doba mě naučila dát si dvacet po obědě. To pomáhá. A procházky přírodou samozřejmě také.

Vaše kniha se klidně mohla jmenovat Jak jsem potkal ryby. Je cítit, že jako rybář máte k těmto tvorům hodně blízko. Co vám ryby daly a jak jim to oplácíte?
Honza Smigmator na křtu pronesl, že jsem pro něj takový Ota Pavel nového století. To zahřálo. Jenže svět mého oblíbeného spisovatele se proměnil. Zemřel v roce, kdy já se narodil. Řeky mého života už jsou jiné. Spoutané, se spoustou bariér a tah jeho zlatých úhořů závisí na lidech a penězích. Malé úhoříky přivážejí sportovní rybáři letecky a dospělí bojují s turbínami elektráren. Je to mnohdy smutný pohled. Lososi patřili k nejobyčejnějším rybám, které nikdo nechtěl jíst. Piskoře a „jiný mřenky“ lidé za první republiky kupovali jako smažené grundle po statisících. Karasi byli v každém návesním rybníku či tůni. Teď jsou to kriticky ohrožené druhy, které zápasí o přežití. Pomáhám třeba s projektem Zachraň karase, s dětmi chováme slunky a karásky ve škole a snažíme se je vracet přírodě.

S politikou jste sekl a předpokládám, že už se k ní nevrátíte. Po letech jste se ale vrátil k dělání dětí. Máte dvě dospělé dcery, teenagera Václava a tříletého Vladimíra. Chtěli jste dalšího potomka, nebo vznikl neplánovaně?
Početí a narození dítěte je největší zázrak, u kterého můžeme být. Vladimírka jsme si moc přáli a vyšlo to. Jsme neskutečně vděční. A do rodiny přinesl novou energii. Manželka teď pod jeho vlivem nabrala i šachové síly a po třiceti letech udělala zářez na mistrovství ČR v šachu. Vybojovala stříbro a trochu poškádlila mladší ročníky. Teď pojede na reprezentační soustředění a s dětmi budeme držet palce.

Pořad Zázraky přírody se vysílá už od roku 2009. Čím to, že vás za těch patnáct let, co se natáčí, ještě neomrzelo vrhat se do nebezpečí, abyste pobavil diváky?
Být součástí podobného projektu je čest. Jsme skvělá parta, kde si nehrajeme na slávu. Děláme si ze sebe srandu, smějeme se, prolínáme se. Ať jde o režiséra Adama Rezka, dramaturgyni Elišku Faeklovou, produkční tým, kameramany nebo architekta a skvělého malíře Jaroslava Svobodu. Všichni do sebe tak nějak zapadáme. A Maroš? To je kapitola sama o sobě. Člověk, který souzní.

| Video: Youtube

Děti jste zplodil, stromy zasadil, dům postavil, padesátky se dožil, knihu napsal… Co máte před sebou?
Uvidíme. To nikdo neví, kam vítr foukne. Chtěl bych se na chvíli zastavit, posedět u řeky, povídat si s tátou, mamčou nebo bráchou. Naučit děti dobře se dívat a souznít. A chovám naději, že se znovu řekám vrátí jejich ostrůvky z oblázků, které jsou porodnicemi říčních ryb.