Hned na začátku bych si chtěl ujasnit, kdy mám mluvit o hoaxu, kdy o městské legendě a kdy o obyčejné fámě.
Hoax je uměle vytvořená, záměrně nepravdivá informace, šířená jako pravdivá ve veřejném prostoru, dnes hlavně na internetu a elektronických sociálních sítích. Může to být poplašný řetězový e-mail, falešné video nebo něco podobného. Cílem jeho šíření je zmást jeho příjemce, šířit nějakou propagandu nebo ideologii, popřípadě, což je možná nejčastější, získat na sociálních sítích velké množství diváků, „lajků“ a sdílení.

Městské legendy a fámy jsou něco trochu jiného, to je moderní městský folklor. Mohou sice být občas také šířeny jako hoaxy, ale nejčastěji vznikají spontánně ústním podáním, stejně jako vtipy a anekdoty. Jde tedy o kolektivní společenský produkt, který lidé sdílejí nejčastěji proto, že mu skutečně věří.

Ministr zahraničí Jan Lipavský
Ministr Jan Lipavský: Bezletová zóna je vstupenka do třetí světové války

Fámu můžeme definovat jako neověřenou, neoficiální informaci o události veřejného zájmu, která nemá jasný původ. Městská legenda je pak moderní variantou tradiční pověsti: jedná se o příběh, který se stane v určitém místě a čase konkrétnímu člověku, nejčastěji „kamarádovi našeho kamaráda“. Fámy a městské legendy vznikají a jsou nejčastěji lidmi nevědomky šířeny jako informace o údajně skutečné události, která může být ve výjimečných případech dokonce i pravdivá.

U hoaxu (původní význam toho slova je něco jako veřejná mystifikace či podvod) je daleko větší podíl lidí, kteří ho šíří čistě účelově kvůli ideologii či penězům, nebo kvůli obojímu. Hoax je tedy spíš forma šíření nějaké neověřené informace ve veřejném prostoru než něco radikálně odlišného od fám a městských legend.

Pojďme k aktuálním událostem. S válkou do lidí vždycky vjede šílená iracionalita. Náhle jsou mnohem náchylnější k víře v pomluvy, lži a konspirace. Bylo to tak v dějinách pokaždé, za všech vyhrocených situací?
Starověké přísloví říká, že ve válce mlčí múzy. Probouzí se ale jiná mytická bytost, starými Římany nazývaná Fama (tak vzniklo české slovo „fáma“). Antická Fama byla popisována jako nestvůra s obrovským množstvím očí, uší a hlavně mluvících jazyků, kterými překrucovala vše, co si lidé i bohové povídali. Jednalo se o posledního žijícího Titána, který vnášel do našeho světa chaos, a to především během válek.

O fámě hovoří už homérský epos Illias, pojednávající o trojské válce, stejně jako množství starověkých pramenů, třeba z peloponéské války – a všech dalších válek v lidských dějinách. Není náhoda, že vědecký výzkum fámy začal za první světové války a rozvinul se během té druhé. Tehdy začali zkoumat typy neověřených textů psychologové, sociologové, ale i etnologové, jako jsem já.

Dá se říct, že války jsou pro podobná vyprávění ideální živnou půdou. A nejen ony, ale veškeré nestandardní situace, jako jsou živelné katastrofy, sociální neklid nebo pandemie. Z nedávných českých dějin připomeňme povodně v letech 1997 a 2013, evropskou migrační krizi v roce 2015 a pandemii covidu-19 v posledních dvou letech.

Jako modelový příklad „válečné“ fámy se uvádí historka o limonádě Fanta. Můžete ji přiblížit? A začínají se podobné mýty objevovat i v konfliktu Ruska s Ukrajinou?
Máte zřejmě na mysli historku o tom, že Fanta byla vytvořena v nacistickém Německu jako konkurenční odpověď na Coca-Colu. Tato historka má mnoho variant, ale drtivá většina z nich se nezakládá na pravdě.

Ve skutečnosti bylo totiž nacistické Německo jedinou zemí na světě kromě USA, kde byla Coca-Cola před válkou velmi úspěšný a populární nápoj. Byla zde vyráběna ve více než čtyřiceti továrnách a měla tu přes 600 distributorů. Když ale vypukly boje, bylo těžké ve Spojených státech získat potřebné ingredience. Aby vedení firmy udrželo své provozy v chodu, vytvořilo jakýsi náhražkový nápoj z lokálních surovin – a tak vznikla dnešní Fanta. Název byl mimochodem odvozen od slova „fantazie“. S nacisty ani s jeho výrobci ale tahle limonáda nikdy neměla nic společného. Jakmile válka skončila, německé provozy výrobu Coca-Coly okamžitě obnovily.

Václav Marhoul
Režisér Václav Marhoul: Na Ukrajině se bojuje za svět 22. století

Stejně tak nemá s nacisty nic společného ani současná Ukrajina. V posledních dnech se o ukrajinském prezidentovi Volodymyru Zelenském například šíří fámy, že během svých televizních vystoupení nosí na svetru svastiku či nacistický železný kříž. Ve skutečnosti jde o zfalšovaná videa nebo hoaxy. Zmiňovaný symbol je znak ukrajinských ozbrojených sil v podobě kříže s trojzubcem Vladimíra I., který se oficiálně používá od roku 2009.

Není náhodou, že tyto dezinformace často šíří ruská propaganda, která údajným spojením vlády Ukrajiny s nacistickou a extrémně nacionalistickou ideologií odůvodňuje aktuální vojenský konflikt.

Nacionalismus a xenofobní podtext je průvodním jevem spousty hoaxů, zvláště těch spojených s uprchlickou vlnou. Překvapilo mě, že ani tohle nebylo v antickém Římě neznámé.
Tohle je zřejmě antropologická univerzálie, tedy fenomén sdílený po celém světě všemi lidskými kulturami a společnostmi.

Ve starověkém Římě se ctihodní občané báli prvních křesťanů, podivné sekty scházející se v katakombách, která údajně unášela děti a pojídala jejich maso a krev. To byl asi dezinformační výklad obřadu přijímání těla a krve Krista, jenž tehdejší politici v dobách krizí schválně rozdmýchávali, aby odvrátili pozornost lidí od skutečných problémů. Křesťanská civilizace pak tyto xenofobní pověry přenesla na Židy. Vzpomeňme na Canterburské povídky Geoffreyho Chaucera, které tento mýtus zpopularizovaly. Z novější doby známe Dreyfusovu aféru a hilsneriádu, ale i antisemitské lidové písně z doby protektorátu.

Nedávno se xenofobie masivně objevila v hoaxech a fámách o uprchlících v době evropské migrační krize či v ještě novějších konspiračních teoriích. Nedůvěra v těm druhým – cizincům, nejrůznějším menšinám – je bohužel konstantou těchto vyprávění.

Když vidíme, kolika dezinformacím jsme vystaveni, je jasné, že se moderní válka vede zejména v informační rovině. Totalitní systémy ohlupují své občany a zároveň lžou zbytku světa. Historicky vzato, jaký je podíl fám vypuštěných „shora“ a těch, které se zrodily mezi obyčejnými lidmi?
Ovlivňovat veřejné mínění pomocí dezinformací je odvěkým snem všech represivních režimů. Zkoušel to už v 17. století Oliver Cromwell při svém tažení do Irska, kdy pomocí ústního podání šířil zvěsti o síle své armády, aby tím demoralizoval protivníka.

K prvnímu masovějšímu odbornému využití dezinformací došlo během první světové války. Ale zjistilo se, že to moc nefunguje. Nacistická třetí říše zrušila svou psychologickou divizi pro šíření fám ještě před začátkem druhé světové, protože její práce nebyla moc efektivní. Spíše se spoléhala – ostatně jako celé 20. století – na účinnější přímou propagandu, šířenou masovými komunikačními médii v čele s novinami, rozhlasem, filmem a později i televizí.

Dneska jsme v trochu jiné situaci kvůli internetu a zvláště kvůli elektronickým sociálním sítím, které umožňují daleko rychlejší šíření dezinformací. Navíc nám tato nová média umožňují v přímém přenosu sledovat, že dezinformace samovolně šíří i obyčejní lidé.

Obecně se zdá, že daleko více fám vzniká spontánně, mezi lidmi, a ty vypouštěné „shora“ většinou jen reagují na existující trendy a nálady ve společnosti. Přesná statistika ale zatím neexistuje, ani měření jejich účinnosti.

Dá se najít příklad pozitivní fámy?
Určitě. Fáma totiž není ze své podstaty nepravdivá. Je to jen neověřená informace. Chybí u ní jasný informační zdroj. Z historie známe celou řadu příkladů, kdy fámy šířené ústním podáním byly pravdivější než oficiální údaje. Třeba během náhlých událostí, jako jsou živelné katastrofy, kdy obyčejní lidé reagují rychleji než těžkopádné úřady a média. Já to zažil osobně během velkých povodní v Praze roku 2002. Tenkrát jsem slyšel lidi na ulici mluvit o tom, že metro zaplavuje voda z Vltavy. A televize v tu chvíli ještě opožděně tvrdila, že je metro absolutně bezpečné a žádný průnik vody do něj nehrozí.

Dalším typem pozitivních fám jsou ty, které se šíří v represivních režimech typu nacistického Německa či komunistického Československa. Lidé žijící v těchto režimech nevěřili oficiálním informacím – ty byly často jen hlásnou troubou lživé propagandy. Kdežto ty neoficiální, šířené šeptandou, v sobě měly paradoxně často víc pravdy než zprávy v novinách a rozhlase. S takovou nedůvěrou by se to ale nemělo přehánět. Podobné fámy se mohou překlopit do iracionálních konspiračních teorií, což zažíváme dnes.

Posledním příkladem pozitivních fám jsou ty, jež se šíří ve snaze pozvednout morálku obyvatelstva – jak to sledujeme na Ukrajině, která se brání početně daleko silnějšímu nepříteli. Ne všichni takovým fámám věří, ale mnozí jim věřit chtějí.

Ukrajinský konflikt zdánlivě trvá jen pár týdnů, ve skutečnosti se však rozhoříval dlouhá léta. Dá se v něm vypozorovat vznik nových mýtů, nebo se historie do puntíku opakuje?
V tomto případě se z velké části jedná o aktualizaci či oživení některých tradičních témat. Zdá se, že většina aktuálních mýtů ukrajinského konfliktu má své historické předobrazy. Například na ruské straně se nedávno zřejmě znovuoživil mýtus o Bílých punčochách – údajné elitní jednotce ženských odstřelovaček původem z pobaltských států, ale i Ukrajiny. Má jít o členky biatlonového týmu, který nenávidí Rusy a strašlivým způsobem je masakruje. O těchto protiruských amazonkách se vypráví v souvislosti s téměř každou novodobou ruskou válkou, od války v Afghánistánu v osmdesátých letech 20. století přes obě války v Čečensku v devadesátých letech a prvním desetiletí 21. století až po konflikt v Gruzii v roce 2008 a na východní Ukrajině v roce 2014.

Co je na ukrajinském konfliktu možná nového, to je masovější využívání videí pořízených pomocí mobilních telefonů a sdílených na internetu a sociálních sítích. Mnohé z nich pak fungují jako hoaxy. Zatímco o válce v Zálivu v roce 1991 se říká, že to byla první válka přenášená televizí v přímém přenosu, o té aktuální bychom s trochou nadsázky mohli tvrdit, že jde o první válku sdílenou na Twitteru. Není to tak úplně pravda, ale skutečností zůstává, že tento konflikt probíhá v době, kdy za posledních deset let výrazně narostl počet a význam neověřených informací ve veřejném prostoru – právě kvůli sociálním sítím a internetu obecně.

Zvláštní velvyslanec ČR pro energetickou bezpečnost Václav Bartuška
Putinova válka Evropu naučí realismu, říká Václav Bartuška

Někteří z nás jsou vůči dezinformacím přece jen odolnější než jiní. A to i ve chvíli, kdy jim za oknem zuří boje. Kdo je tedy typickým příjemcem hoaxů a kdo má šanci, že i v tak nepřehledné situaci rozezná černou od bílé?
Ve „žhavé“ fázi, v níž se ukrajinský konflikt zrovna nachází, šíří dezinformace a propagandu prakticky všechny strany konfliktu. Rozeznat pravdu od nepravdy je za takových okolností obtížné i pro odborníky. A co se týká typického příjemce hoaxů, ten asi neexistuje. Spíše než inteligence, vzdělání, socioekonomické postavení nebo mediální gramotnost tady hraje zásadní roli víra v určitý světonázor a určitou ideologii, kombinovaná s pozitivní či negativní zkušeností s určitými médii, elitami, experty nebo se státem. Některým typům dezinformací tak podlehnou spíše starší a méně vzdělaní, některým zase spíše mladší a vzdělanější. Měli bychom se snažit neuzavírat se ve svém vidění světa a naslouchat i druhé straně, případně se ji snažit pochopit. Což je ale v situaci, kdy ta druhá strana hovoří výhradně jazykem propagandy, poměrně obtížné.

Živnou půdou pro konspirační teorie je jistě tajemný znak Z na ruských tancích. Už jste posbíral nějaká „zaručeně pravdivá“ vysvětlení? A našli bychom analogie z dřívějška?
Zdá se, že ve skutečnosti tento znak znamená příslušnost daného vozidla k východnímu vojenskému okruhu armády Ruské federace (ruská armáda používá i další znaky, třeba V a O pro obrněnou techniku z jiné oblasti).

Na toto téma se zatím vyskytly spíše spekulace – a propaganda v Rusku i některých dalších zemích začala tento znak využívat jako symbol podpory ruské invaze, popřípadě vlastenecký symbol. Ruské ministerstvo obrany a následně i další ruské státní úřady ho pak začaly vysvětlovat jako zkratku pro sousloví „Za pobedu“ („Za vítězství“), případně „Sila v pravde“ („Naší silou je pravda“), ale i „Za mir“ („Za mír“). Tentýž znak se teď maluje na rakety v Bajkonuru, nosí se na oděvu a podobně. Několik dalších zemí, včetně naší, jeho použití zakázaly. Každopádně je to symbol otevřený mnoha výkladům.

Podobně to bylo za druhé světové války se symbolem V, který začali šířit Spojenci v okupovaných zemích jako symbol víry v jejich vítězství („Victory“). Češi jej malovali všude po domech a ulicích, až ho nacistická a protektorátní propaganda musela převzít a uznat za vlastní. Rozjela akci Viktoria, obrátila to celé na hlavu a začala tvrdit, že jde o symbol víry ve vítězství nacistů, spjatý s antickou bohyní vítězství.

Český folklorní humor na přemíru falešných znaků V ve veřejném prostoru reagoval adekvátně. Objevil se lidový výklad, že V znamená: „Vy Volové Věříte Ve Vítězství Velkoněmecka.“

Biskup Tomáš Holub.
Když vám chtějí znásilnit dívku, musíte ji bránit, říká biskup Holub

V současné válce – podobně jako v městských legendách, které jste shromáždil v sérii svých knih o černé sanitce – je velký prostor pro historky o ztracených lidech, dětech, záměně mrtvých a tak dál. Zaregistroval jste v poslední době nárůst takových zavádějících zpráv?
Na toto téma je zatím možná ještě brzy. Nešíří se totiž během „horkých“ válečných konfliktů, ale spíše až po jejich skončení, kdy je snaha napravovat křivdy a vysvětlovat válečné krutosti. Známe to ze všech válek v bývalé Jugoslávii, z obou válek v Čečensku i z izraelsko-palestinského konfliktu.

Další příčinou, proč se takovéto legendy zatím neobjevují, je fakt, že je většinou šíří ta slabší a dlouhodobě prohrávající strana, která čelí silnějšímu nepříteli – v Jugoslávii třeba Albánci či Bosňáci, v Čečensku Čečenci, v Izraeli Palestinci. Fáma je totiž odjakživa zbraní těch nominálně a technologicky slabších.

Na Ukrajině zatím není příliš jasné, kdo tím slabším vlastně je. Ale něco takového určitě přijde, protože legendy o únosech lidí mají ve východní Evropě hlubokou tradici, sahající až do třicátých let 20. století. Koneckonců i ta slavná česká černá sanitka k nám přišla za normalizace právě z bývalého Sovětského svazu, kde se vyprávělo o černém automobilu značky Volha, unášejícím lidi.

Co prvky magie a pohádky? V minulých staletích se spousta ústně předávaných příběhů točila kolem čar a kouzel. Nyní máme 21. století. Má v něm ještě nadpřirozeno své místo?
Moderní mytologie, k níž patří právě městské legendy a fámy, má dvě hlavní vlastnosti: aktuálnost (to znamená, že vypráví o soudobých událostech veřejného a mediálního zájmu) a realističnost. Magie a kouzel je tam jen velmi málo, protože čáry nemají v moderní evropské společnosti tak výrazný prostor, stejně jako náboženství. Místo strašidel se zde vyskytují spíše vrazi, maniaci a jiné reálnější postavy, které ale celou řadu rysů těch tradičních strašidel přebírají.

Co trochu přežívá, to jsou duchové mrtvých, především ve vyprávěních o znameních vztahujících se k smrti příbuzných. Dědeček umřel a na zdi se zastavily hodiny… A ještě možná UFO a mimozemšťané. Se stoupajícím vlivem New Age a ezoterického myšlení se tato témata v posledních letech čím dál častěji objevují i v moderní mytologii. Nejvýrazněji to vidíme na současných konspiračních teoriích, které přebírají mnoho myšlenek z ezo- a alternativní scény. S ní totiž sdílejí nedůvěru k moderní vědě, životnímu stylu většinové populace a mainstreamovým masmédiím.

Česká novinářka a podnikatelka Terezie Kaslová
Bránit se zlu má vždycky smysl, říká ostřílená novinářka Terezie Kaslová

Srovnáte-li Čechy, Rusy a Ukrajince, liší se způsob, jakým novodobé mýty přijímají? Země Nikoly Šuhaje, kterému díky kouzlu čarodějnice neublížila žádná kulka, by ke světu bájí měla mít jiný vztah než my, věční pochybovači.
Země Nikoly Šuhaje je spíš takový český romantický mýtus, vzniklý v době, kdy byla část dnešní Zakarpatské oblasti pod názvem Podkarpatská Rus součástí Československa – jako taková naše kolonie. Místní lidé to většinou viděli a vidí jinak, Nikola Šuhaj existuje hlavně pro nás, pro mnoho lidí ze Zakarpatí to byl prostě jen nevýznamný lokální bandita.

Velké rozdíly mezi národy bych tady nedělal, to trochu zavání nějakou středoevropskou nadřazeností. I když na druhé straně je pravda, že ve východní Evropě, zvláště v Rusku, trochu víc kvete pověrčivost a celá řada tradičních společenských zvyklostí – například nutnost darovat ženě lichý počet květů – u nás už vymizela. V některých částech Ukrajiny zase stále přežívají tradiční pověsti o strašidlech a démonech.

Ale co se týká moderních mýtů, rozdíly tu moc nejsou. Mezi Čechy, Rusy i Ukrajinci najdeme jak skeptiky, tak lidi, kteří hoaxům a dezinformacím podléhají. Navíc, dneska jsou všichni na internetu a sociálních sítích. Jediný rozdíl je v tom, že někdo je na Facebooku a jiný na VKontakte.

Novodobá mytologie je obecně mezinárodní až globální. Národní rozdíly v ní nehrají velkou roli. Stejné či podobné texty najdeme i v Severní a Jižní Americe, Austrálii, Asii nebo Africe.

Nejen starověké, ale i moderní mýty mají své hrdiny. Vy jste se zabýval postavou Péráka – odvážného fantoma, který u nás „zatápěl“ nacistům za druhé světové války. Objevují se takoví Péráci i teď?
Samozřejmě, a velice často. Můžeme zmínit údajné ukrajinské letecké eso, nazývané Kyjevský přízrak nebo Duch Kyjeva. Ve svém Migu-29 prý tento borec sestřelil přes deset nepřátelských stíhaček. Legenda o Kyjevském přízraku má předobrazy v podobných hrdinech válečných konfliktů, jako byl právě i vámi zmiňovaný první český superhrdina Pérák. Ten za druhé světové války údajně bojoval proti nacistům a jejich přisluhovačům. Koncem druhé světové se zase v Itálii vyprávělo o přízračném letadle, nazývaném Pippo.

Prvním moderním Pérákem byl elitní odstřelovač zvaný Juba, původně snad houslový virtuos, jehož legendu šířili islamisté bojující proti americkým jednotkám v Iráku v roce 2005. Jeho mýtus se šířil pomocí komiksů či videí, často prodávaných na tržištích na DVD. Pod jménem Mustafa se tato fiktivní postava objevila i ve filmu Clinta Eastwooda Americký sniper z roku 2014.

I ukrajinský konflikt už má svého Jubu: je jím legendární sniper, přezdívaný Kyjevský žnec. V prvních dnech konfliktu údajně zlikvidoval desítky ruských vojáků.

Překladatel a hudebník Milan Dvořák
Překladatel Milan Dvořák: Válku nelze vysvětlit jedním pomatencem

Svým způsobem se stal legendou také příběh neohroženého ukrajinského prezidenta Volodymyra Zelenského. A jistě přijde doba, kdy bude i tuto legendu nutno zpětně odmytizovat. Ty dvě vlny se neustále střídají, že? Teď žijeme heroickou fází, po ní přijde fáze deziluze…
Příběh Volodymyra Zelenského ukázkově následuje scénář a témata kolektivní mytologie. Nejdříve byl podceňován jako „pouhý“ komik a postava ze showbyznysu. Poté obstál ve velmi vážné situaci, zůstal se svým ohroženým národem v Kyjevě a stal se inspirativním válečným vůdcem.

Hrdinové pohádek a pověstí jsou také většinou zprvu podceňováni. Na začátku jsou to často outsideři – vzpomeňme na hloupého Honzu nebo Popelku. Ale v kritické chvíli zmobilizují své síly, obstojí a zabijí draka či získají ruku prince. I Zelenskyj nakonec našel ve své torně příslovečnou maršálskou hůl.

A ano, určitě přijde doba, kdy heroická fáze pomine a nastane deziluze. To se ostatně s železnou pravidelností dělo všem legendárním hrdinům starověku, jako byl Oidipus, Theseus či dokonce sám Herakles. To ovšem neznamená, že by po nich nic nezůstalo. Dílčí součásti jejich legendy možná ztratily svůj lesk, ale jejich sláva a jméno zůstává. Někdy i navěky.

Petr Janeček
Narozen 17. října 1978. Vystudoval etnologii na Filozofické fakultě a humanitní studia na Fakultě humanitních studií Univerzity Karlovy v Praze. V letech 2008 až 2013 vedl Etnografické oddělení Historického muzea Národního muzea. Nyní je zástupcem ředitele Ústavu etnologie FF UK. Roku 2006 publikoval první českou komentovanou sbírku současných pověstí Černá sanitka a jiné děsivé příběhy, na kterou navazují další dva díly. V roce 2017 vydal knihu Mýtus o Pérákovi.