Leckdo si vybaví Košilelu, Veliké Lálulá, Trychtýře a jiné Morgensternovy básně. I přes nesmírnou popularitu těchto veršů je ale jejich tvůrce v Čechách vlastně pořád neznámý.
Jana Pokojová: Já si myslím, že je u nás Morgenstern oblíbený autor, což dokládá jak množství překladatelů, kteří s ním změřili síly, tak množství existujících překladů. A nezapomínejme na to, že zdomácněl i na české hudební scéně. Jeho texty zhudebnili The Plastic People Of The Universe, punkeři z Visacího zámku, Stromboli, popoví Chinaski i mladí alternativci z Nauzea Orchestra. Méně známá je druhá Morgensternova poloha, paradoxně ta, které si on sám vážil více. Za těžiště svého díla považoval lyrickou tvorbu, v níž zpracovává tématiku smrti. Zde se odráží jeho fascinace Friedrichem Nietzschem. Tato lyrika je zatížena patosem a nikdy se netěšila valnému čtenářskému ohlasu. Ještě méně se ví, že Morgenstern spolupracoval s některými kabarety a psal pro ně satirická mikrodramata. Téměř neznámá je i jeho činnost překladatelská. Byl dvorním překladatelem norského dramatika a básníka Henrika Ibsena do němčiny.

Michael Žantovský
Michael Žantovský: Překladatel není sám. Občas mu knížka odmlouvá

Kdybyste měli popsat, jestli je Morgensternova poezie spíše smutná, nebo veselá, co byste o ní řekli? Sám autor si přece ve svém poměrně krátkém žití bůhvíjak nepískal.
Jan Janula: Tou otázkou jste mě potěšil! Už za svého života čelil větám jako: „Tolik práce a skvělého řemesla jen kvůli anekdotě! Proč ne něco vznešenějšího?“ On ale není jen veselý. Odhaluje sice, že všechno je pouhý vtip, ale je tam i hrůza z toho, že vše je marnost. Za úsměvem se skrývá škleb, pod formou anarchie, pod vědomím nevědomí. Chápání světa jako jednoho velkého vtipu bylo možná zesíleno i tím, že Morgenstern měl – stejně jako jeho matka – tuberkulózu. Oba na ni zemřeli. Ale nejde jen o nemoc: Morgenstern se směje tak jako jeho mladší současníci Hašek a Kafka, kteří zažili děsivý humor první světové války, kdy se chaos vtělil do generálských uniforem a kulometů. Hloupý vtip naparujících se dutých hlav. Morgenstern zemřel pár měsíců před válkou, celou ji však popsal v básni Koleno. Někdo by řekl: hříčka. Ale nezapomeňme, že původním smyslem Šibeničních písní bylo pobavit přátele, se kterými chodil na pivo a s nimiž se rošťácky posmíval měšťákům.

Poznali jste při práci na knize 77 šibenic Christiana Morgensterna i jako člověka?
Jan Janula: Poznali. Snad vás nezklamu. Není to nic akademického. Objevil jsem přítele. Morgenstern jako člověk mě vlastně víc dojímá než baví.

Jana Pokojová: Pro mě je Morgenstern věčným pokušitelem. A říkám to v přítomném čase, protože nás pokouší dodnes. Byl to člověk, který chtěl „přeslovit všechna slova“, osvobodit je, zbořit stávající řád, přetvořit svět. Je mi sympatický jeho tvůrčí neklid, to klokotání myšlenek, kterému zasvětil svůj krátký život. S Honzou Janulou tento druh neklidu sdílíme, důkazem budiž, že chystáme vydání dalšího dílu šibeniční poezie. A zřejmě to nebude díl poslední.

Skvělá zpráva. A přesto: je v tak sevřené poezii vůbec možné ještě najít jiný způsob převodu, který by neopakoval to, co už bylo vytvořeno?
Jana Pokojová: Hezkým dokladem toho, že Morgensternovy šibeniční básně ještě nejsou vytěženým dolem, je knížka Morgenstern v Čechách, která obsahuje 21 básní ve 179 českých překladech od 36 autorů. Ukazuje to, kolik interpretací a verzí tato poezie nabízí a také, jak kreativní dokážou a musejí být jeho překladatelé. My jsme se snažili v našich převodech přinést něco nového, a možná se někdy i vymezit proti překladatelským postupům našich předchůdců. Šlo nám o zachování ideově estetické hodnoty jeho básní, nikoliv o doslovnost či úplnou formální přesnost.

I tak se nám občas stalo, že se nám nabídlo řešení, které už někdo z našich předchůdců použil. A časem jsme pochopili, že se tomu tu a tam nemusíme bránit. Nejde o vykrádání cizích překladů, ale o rýmové a lexikální možnosti češtiny. Navíc k tomu docházelo výjimečně. Myslím si, že dobrý překladatel poezie by měl umět být pokorný a připustit si, že nejlepší možné řešení už mohl použít někdo před ním. Nepoužít ho by znamenalo zpronevěřit se čtenáři, dílu i autorovi.

Jan Janula: Svítání, strom, padající list. O všem psalo už tolik lidí – a psát bude… Morgensterna snad bude i po nás překládat někdo další. Někomu se stačí dívat, někdo se raději jen dívá, někdo by se raději měl jen dívat. Snad to poslední neplatí pro nás, alespoň v některých překladech. Člověk vezme určité téma, napne síly a stane se součástí proudu tvoření. Je to způsob, jak se s věcí, emocí, básní potkat, jak být tvůrčí, jak se podívat nově a nabídnout ten nový pohled dalším, lidem tady a teď. Nás to hlavně těší, je to zábavná dřina, jejíž součástí je vtáhnout do podivuhodného Morgensternova světa nové lidi. A těm znalým ho nasvítit jinak, třeba i škádlivým popíchnutím, rouháním. V neposlední řadě jsou ty překlady i povídáním si s předchozími i následujícími překladateli.

Detektivní série z pensylvánského městečka, jež je čerstvě k vidění na HBO GO, je silným soupeřem vězeňského tria z Dannemore.
Seriálové tipy: Sexem k útěku, Kate Winslet s pistolí a vzpomínka na křehkou Amy

Když se rozhodnu Morgensterna překládat, v čem tkví největší úskalí? S čím se musím vypořádat a nad čím jsem třeba i donucen rezignovat?
Jana Pokojová: Šibeniční básně jsou z překladatelského hlediska obrovskou výzvou kladoucí na překladatele velké tvůrčí a jazykové nároky. Většina šibeničních básní má velmi propracovanou formu, s níž si Morgenstern dokázal umně vyhrát. Kromě koncového rýmu v nich užívá aliteraci nebo vnitřní rýmy, někdy dokonce spočívá jádro básně v její grafické podobě. Navíc jsou jeho šibeniční básně úzce spjaty s výrazovými možnostmi němčiny, pro které musí český překladatel najít vhodné domácí prostředky, aby zachoval jejich smysl.

Překládat Morgensterna nás baví, je to hra, výzva, zábava i posedlost. Někdy to vyžaduje delší proces přemýšlení, tvoření, přepracovávání, ale zatím jsme nemuseli rezignovat na překlad žádné básně, kterou jsme přeložit chtěli. Ve výboru máme 77 šibenic, ale v šuplíku čekajícím na druhý díl i několik básní, které doposud nikdo nepřeložil.

Jan Janula: Těžké je té hravosti nepodlehnout. Nenechat se příliš strhnout a nezválcovat autora. Ale zároveň je nutné se nebát a drze použít „české řešení“ – něco, co přirozeně vyplývá z češtiny a z toho, že žijeme o sto let později. A jsou chvíle, kdy člověk musí místo překladu i celou báseň udělat jako analogii, obdobu básně původní. Tedy nemusel by, ale doslovné řešení by vyžadovalo poznámkový aparát – a báseň s vysvětlivkami je protimluv. Netoužím být přesný, rád bych byl věrný. A raději někde zábavně selhat než jen prášit starý koberec. Takže jsem s chutí „překládal“ právě to nemožné, co jde přeložit jen špatně.