„Román Netrpělivost srdce je mým oblíbeným. Trošku mě mrzí, že jsem se k němu nedostal dřív, než jsme jej začali v roce 2018 zkoušet s Danielem Špinarem. Na jeho doporučení jsem se do četby toho příběhu ponořil a zamiloval se do něj, potažmo i do našeho představení. Že jsem jej teď mohl namluvit jako audioknihu, je další splněný sen. Díky tomu jsem si znovu podrobněji osvěžil jednotlivé situace, které se v knížce dějí, protože do naší divadelní dramatizace se všechny jednotlivosti tohoto nádherného románu nevejdou,“ říká Radúz Mácha.

To, že jste měl dílo pod kůží, vám muselo ve studiu hodně pomoct.
Určitě. Vím, že jsou zkušení spíkři, kteří si knihu přečtou jednou, a pak jdou rovnou do studia, nebo ji dokonce čtou poprvé až tam a jsou přitom skvělí, což vůbec nechápu. Já měl knihu přečtenou nejméně třikrát a navíc mám za sebou odehraná představení na jevišti. Takže myslím, že příběh a motivace jednotlivých postav mám zaryty pod kůží. Ve studiu jsme strávili osm dní, vždycky čtyři hodiny, a výsledná délka četby je patnáct a půl hodiny. Natáčení pro mě bylo oproti divadlu intimní, více osobní a navíc i zvláštně magické. Například tím, že jsme měli nevidomého pana zvukaře, který je zároveň i fyzioterapeut a já jeden den přišel s migrénou, odblokoval mě a mohli jsme pokračovat. Takhle velkou audiověc (kniha má čtyři sta stran) jsem dělal úplně poprvé, takže to pro mě byla obrovská zkušenost. Supraphonu jsem vděčný za důvěru. Nesmírně jsem si to užil.

David Ondříček s herci nového Krále Šumavy. Zleva Gabriela Helcová, Judit Bárdos a Oskar Hes
David Ondříček natočí Krále Šumavy. Jako kluk jsem si na něj hrál, říká režisér

Co je pro vás největším tématem toho příběhu?
Je to příběh o mladém poručíkovi, který cítí falešný soucit ke zmrzačené dívce z bohaté rodiny a postupně se zaplétá do soucitných gest k ní. Není schopen říkat ne, je lehce ovlivnitelný, nechává se vysávat okolím, ztrácí půdu pod nohama, chce být se všemi zadobře a každému se zavděčit, ztrácí sám sebe. Beru si z něj i to, že je důležité vědět, koho si k sobě pustím a jak blízko. Projevovat svůj vlastní úsudek, ale hlavně být svobodný člověk. A tím pádem i šťastnější a autentičtější. Možná je někdy těžké – z finančního i existenciálního hlediska - říkat věci na rovinu. Ale když si za nimi člověk dokáže stát, je to obrovský hrdina. Anton Hofmiller bohužel takový není, je to spíš antihrdina.

Jak jste na něj šel?
Hledám vždy nějaké společné rysy. Jsem z menšího města a vždycky jsem toužil dostat se do velkého divadla, do Prahy. Režisér mi často říkal, když jsme se o roli Antona bavili, že jsem do tohoto drsného prostředí – ať už divadelního, tak pražského - hrozně hodný kluk bez ostrých loktů, což je Anton vlastně taky. Chce vyhovět, nebýt konfliktní. Tohle s ním mám určitě společné. Ale jemu se to krutě vymstí, nechá to zajít příliš daleko a zjistí, že najednou není úniku. A přitom stačilo jen říct „ne, tohle už nechci“. Ale někdy je to, sakra, těžké, sám se to učím. Proto si myslím, že pro dospívajícího člověka je tahle knížka obrovsky poučná, všem ji doporučuju a srdečně zvu na představení.

Netrpělivost srdce teď budete hrát v bloku - 22., 23., 25. a 31. března. Je to pro vás lepší?
Když jde o tak velkou a těžkou roli, tak hrát brzy po sobě čtyři reprízy je pro mne výhoda především v tom, že můžu lépe a dříve zapracovat na případných chybách a hned je napravit, nebo naopak rozvíjet dál náhodně vzniklé situace, které fungují. Jsem do toho intenzivněji ponořen, nemusím měsíc čekat na další reprízu a znovu „startovat z nuly“. Po fyzické a psychické stránce je to samozřejmě zápřah, opravdu neslezu ty dvě hodiny z jeviště a propotím všechno, co mám na sobě. Po představení vypadám, jako kdybych skočil do bazénu. Na podzim se mi sešlo, že jsem měl hned za sebou bloky „Netrpělivosti“ a Erbenovy Kytice, kde jsem sice jen půlhodinky, ale lítám tam jako o závod, takže těch intenzivních deset dní bylo jako hrát každý večer hokejový zápas.

Herečka Kateřina Winterová
Herečka Kateřina Winterová: Major Langerová je prostě šéfka každým coulem

Teď vás čeká zkoušení Shakespearovy komedie Mnoho povyku pro nic, půjde o poslední inscenaci Daniela Špinara v Národním divadle. Bude vám chybět?
Určitě bude. Myslím si, že ze mě při představeních, která se mnou dělal, dokázal dostat maximum. Něco, co jsem vůbec sám nevěděl, že ve mně je. Takže mu moc fandím, ať je dál v životě spokojený a šťastný. Na kluky ze SKUTRu, kteří se v září po Danově odchodu postaví do čela činohry Národního divadla, se ale taky moc těším. Už jsem s nimi pracoval na zmiňované Kytici, v létě na Bouři v rámci Letních shakespearovských slavností. Mám je lidsky moc rád. Zkoušení s nimi není oproti Danovi tak striktní, jsou to prostě dva absolutně jiné přístupy a jsem vděčný, že jsem si je mohl oba vyzkoušet.

A jak se cítíte ve vojenském seriálu 1. MISE, který uvádí televize Prima?
Jsem rád, že jsem měl opět půl roku možnost skloubit natáčení před kamerou, divadlo a do toho ještě nahrávání audioknihy. Všechno tohle propojovat byl vždy můj sen. Na 1. MISI jsem se potkal se spoustou mladých herců. U nás v divadle patřím mezi ty nejmladší a tady jsem byl najednou někdy i o generaci starší. To pro mě byla úplně nová zkušenost. Takže jsem nasával názory, energii a učil se někdy být trochu jako oni, čili se tak neprožívat a brát vše víc s nadhledem.