Bočkovy spisovatelské začátky rozhodně nenaznačovaly, že se stane autorem úspěšné série o Aristokratce. „Deníku kastelána, který jsem vydal pod pseudonymem Jan Bittner, se prodalo asi patnáct set kusů. Na základě toho jsem zjistil, že temné tóny nefungují. Pak jsem se dlouho a velmi nepravidelně zabýval Aristokratkou. Než jsem našel formu deníkových záznamů, to také trvalo. A k mému nezměrnému úžasu to funguje,“ říká spisovatel.

V knize Aristokratka pod palbou lásky musí Marie Kostková z Kostky řešit vztahová dilemata. Volí mezi dvěma muži. Není ale sama, kdo je pod palbou lásky, těch milostných příběhů je tam víc. Udržíte při tvorbě všechny ty propletence v hlavě?
Já si nepamatuju, co jsem měl dnes k obědu, ale tyto věci naštěstí v hlavě udržím. Když jsem psal jeden díl, už jsem měl naplánováno, co bude v dalším. A také jsem věděl, že šestý díl bude poslední. Aristokratkou pod palbou lásky končím. Jsem tím předávkovaný a nechtěl bych, aby se tím předávkovali čtenáři. Ale píšu nultý díl, nechci říkat prequell. Bude v něm Kostka a děj se bude odehrávat v první polovině osmdesátých let, a to je všechno, co vám k tomu řeknu. Ještě vám řeknu, že tam vysvětlím, proč se návštěvníkům hradů a zámků říká mufloni. Nejdřív se ale musí prodat šestý díl, teprve pak se můžeme bavit o další knize.

Opravdu měl šestý díl původně končit tím, že Marie jde na operaci opuštěna nápadníky?
Jasně. Chtěl jsem, aby to skončilo tím, že jde na operaci a neví, jestli se probudí. Ale čtenářky – moje žena, dcery, doktorka Neduchalová – mi řekly, že takhle to nemůže skončit. Hlavně manželka na mne tlačila. Už ve třetím dílu se ptala, jak dopadne milostný vztah Marie s Maxem. A když jsem řekl, že nijak, tak mi vynadala. Takže v šestém dílu jsem ustoupil a napsal happy end. A zatím všechny čtenářky, se kterými jsem mluvil, jsou s tím spokojené. Jsou rády, že to tak dopadlo.

Téměř v každé větě máte nějaký vtip, vtipné přirovnání, nadsázku, ironii… Musíte nad tím dlouho přemýšlet, nebo to z vás padá samo?
Nejsem borec, který by to sypal z rukávu. Já to musím vysedět. Je to vydřené. Vím, co chci napsat, ale musím hodně dlouho přemýšlet nad tím, jak to napsat. Mám rád, když je text nadupaný. Abych na třech stránkách popisoval krajinu, tak to já nemám.

close Kniha Aristokratka pod palbou lásky info Zdroj: Nakladatelství Druhé město zoom_in Kniha Aristokratka pod palbou lásky Kastelána děláte už 30 let. Nejste z toho už unavený?
Nevím, jestli z toho. Já už jsem celkově unavený. Ale máte pravdu, že na konci sezony jsem unavený hlavně psychicky. Nedávno jsme slavnostně zavřeli. Ale to jenom přestali chodit návštěvníci. Teď nás na zámku čekají nějaké stavební práce a navíc zámecký park je otevřený celoročně, akorát se neprovází. Zámek bude příští rok zavřený i v dubnu, protože se tu bude natáčet druhý díl Aristokratky.

A co o něm víte?
Nic. Oni mi nic neřekli. Dělá to zase Jiří Vejdělek, který píše i scénář, ale opravdu nic víc nevím. Zatím to probíhá v přísném utajení jako projekt Manhattan na výrobu atomové bomby. Příběh snad bude vycházet z mých knížek, ale scénář jsem neviděl. Oni asi věděli, že se mě na to budou ptát novináři, a tak mi schválně nic neřekli. Jediné, co mi prozradili, je, že oproti prvnímu filmu přibudou nějaké postavy, ale nevím jaké.

Z rozhovorů s vámi jsem usoudil, že se straníte společnosti. Je to tak?
Je. Když už se s někým potkám, snažím se být příjemný, ale že bych vyhledával společnost, to ne. Čím jsem starší, tím víc se mi nechce mezi lidi. Na zámku si za sedm měsíců sezony užijeme lidí dost. Radši mám ticho, klid a jsem sám.

close Poslední aristokratka info Zdroj: Česká televize zoom_in Poslední aristokratka

Než jste se stal kastelánem na zámku, učil jste na základní škole. Co a koho?
Učil jsem páťáky a šesťáky češtinu a dějepis. Ale už od vysoké školy jsem chtěl dělat kastelána. Chodil jsem se ptát na tehdejší Krajské středisko památkové péče, jestli by někde nebylo místo. Nebylo, a tak jsem šel učit. Pak se naskytla možnost dělat kastelána v Miloticích, odkud je shodou okolností moje manželka. Přihlásil jsem se na konkurz a jakýmsi záhadným způsobem jsem to vyhrál. Radši jsem se ani neptal, proč vybrali zrovna mne.

Věděl jste, že chcete dělat kastelána. Věděl jste také, že chcete psát knihy?
To jsem tedy nevěděl. Nebyla to nějaká moje vnitřní touha, že bych v pěti letech napsal svou první povídku. To ne. Na gymplu jsem psal písňové texty, které se také objevují v mých knížkách, o písku v ledvinách a podobně. Ale já jsem byl spíš veliký čtenář už od druhé třídy, kdy jsem se naučil číst.

Jaké knihy máte rád jako čtenář?
Důležité je, aby to bylo pozitivní. Mám pocit, že teď se vydávají samé depresivní knihy. Stačí mi, abych si přečetl záložku nějaké detektivky a už se mi dělá zle z toho, jak je to brutální. Z detektivek čtu jedině Phila Marlowa od Chandlera, protože je to samá hláška. Bohužel v poslední době jsem u nás nezaregistroval nějakou vyloženě humoristickou knížku. Je jich strašně málo. Já to zase tak nesleduju, ale prostě potřebuju pozitivní texty. Když je mi zle, tak si přečtu třeba Babičku od Boženy Němcové, nebo Jana Cimburu od Jindřicha Šimona Baara. Obecně mám rád 19. století. Vyjma Karoliny Světlé. Je to sice bezvadně napsané, ale je to „depresárna“…

Troufnu si říct, že to, co jsem měl přečíst, už mám přečtené, takže si vybírám. Vezmu si třeba Tři muže ve člunu od Jeroma Klapky Jeroma a najdu si tam pasáž, jak se hlavní hrdinové ztratí v bludišti v Hampton Courtu. U toho se směju pořád. Ale kdo mě naprosto okouzlil je Zdeněk Galuška a jeho Slovácko sa súdí aj nesúdí, u toho jsem řval a stále řvu smíchy a znám ho v podstatě nazpamět. A co mě v poslední době vyloženě nadchlo, je kniha německého autora Timura Vermese Už je tady zas, která vychází z toho, že Adolf Hitler nezemřel a probudil se v Berlíně v roce 2011. Každý rok si z ní čtu své oblíbené pasáže, třeba tu, kde si Hitler vybírá mailovou adresu.

A ještě by mě zajímalo, jestli je postava kastelána Josefa v Aristokratce aspoň trochu autobiografická?
Úplně… Ne, já návštěvníky miluju! Ale platonicky. Bezkontaktně.