Kliknutím zvětšíteKde vznikl první impuls ke knize? Oslovilo vás místo nebo setkání s konkrétní hrdinkou?
Do Bílé Vody jsem už jela s cílem trochu si téma ohledat. První impuls mi daly příběhy politických vězeňkyň 50. let, mezi kterými mě zaujaly především kauzy řeholnic. Přišlo mi otřesné, jak se při jejich vyšetřování a věznění útočilo na jejich ženství. Zdálo se mi nefér, že se o tom skoro neví – na rozdíl od případů vězněných duchovních, jejichž příběhy jsou v obecném povědomí.
Přečetla jste množství materiálu, zaskočilo vás během toho něco, o čem jste nevěděla?
Nejvíc asi kauzy novicek odtržených od řádu a nasazených do továren v pohraničí. Tam se staly terčem zájmu mladíků, kteří byli motivováni k tomu, aby je takzvaně "svlékli z roucha", to znamená přivedli do jiného stavu. Tím by jim totiž znemožnili vrátit se k řádu. Prý docházelo i ke znásilněním, což mě skutečně šokovalo – o něčem takovém jsem do té doby neměla ani tušení.
Jak na vás působila Bílá Voda?
Mimořádně. Je to zvláštní místo - mezi klášterem a psychiatrickou léčebnou leží hřbitov, kde je pohřbeno asi 750 řeholnic, které zde pobývaly v internaci. Přičemž na každém hrobě kvetou růže, různé barvy a odrůdy, podle toho, k jakému řádu řeholnice patřily. Navíc tam zpívají ptáci a bzučí hmyz, takže to místo připomíná rajskou zahradu. Na člověka to tam působí, jako by po tom všem, čím si ty ženy prošly, přece jen zvítězily. Komunisté jim způsobili velká příkoří, ale nepodařilo se jim zničit jejich víru a přesvědčení.
V románu vystupuje Lena, světská hrdinka, která se dívá na klášter zkraje nedůvěřivě, de facto pohledem příchozího zvenku. Má nějaký reálný předobraz?
Ne, Lena je smyšlená. Potřebovala jsem do příběhu postavu, která bude na všechna zjištění nahlížet s odstupem své profese, ateismu i duševního rozpoložení. Nemá s řeholnicemi nic společného, jen střechu nad hlavou. Tu poskytují románové obyvatelky bělovodského kláštera ženám zavrženým společností anebo těm, které se ocitly v bezvýchodné situaci a hledají u nich úkryt. Tak se do kláštera dostane i Lena, která tam nachází azyl před svým svědomím a minulostí. Díky této postavě jsem mohla v rámci vyprávění skloubit všechny dějové linky.
Finální kniha je až třetí verzí. Nebyla jste v pokušení projekt úplně vzdát?
Ne, to nebyla. Materiálu jsem totiž shromáždila tolik, že by to bylo škoda. Ale krizové momenty samozřejmě byly. Napsala jsem dvě verze, které jsem zahodila - v prvním případě jsem zvolila špatnou perspektivu vyprávění, v druhém se mi zase nepodařilo splést všechny příběhové linky do závěrečné pointy. Je pravda, že to byla zatím nejtěžší kniha, na které jsem pracovala. Nenapadlo mě, že se to téma bude tolik vzpírat.
Měla jste od začátku jasno, kam chcete příběh vést, nebo přišlo až během psaní?
Zdálo se mi podstatné upozornit na příběhy žen, které byly přehlédnuty, i na skutečnost, že v katolické církvi nemohou být svěceny na kněze. Ukazuje se totiž, že ženy v mezních situacích, k nimž dochází napříč dějinami i současností, potřebují s ohledem na ryze ženské záležitosti specifickou službu, již by se lépe zhostily svěcené kněžky. Navíc v jednadvacátém století je už těžko pochopitelné, proč by měly ženy zůstávat jen mlčícím davem, proč by se neměly podílet na službě u oltáře a na rozhodování o směřování církve. Všechna tato témata jsou v knize představena na osudu sestry Evaristy, která prošla spletitou cestou z internace do vězení, poté do podzemní církve a nakonec byla za své progresivní postoje exkomunikována. O vývoji tohoto ústředního příběhu jsem měla jasno hned od začátku, v knize se však objevují i postavy a momenty, které mě při psaní doslova překvapily.
Jak na tom naše katolická církev je, posunula se v tomhle směru aspoň trochu dopředu?
To není věc pouze katolické církve v Čechách, to je celosvětová otázka. Až teprve nedávno umožnil papež František přístup do vatikánských úřadů i ženám, což je pokrok. V otázce svěcení na kněze se ale nic nezměnilo, takže na rozhodování o budoucnosti katolické církve se nadále podílet nemohou.
Vy sama jste věřící?
Během deseti let, kdy jsem na knize pracovala, jsem si tuto otázku zkoušela zodpovědět. Pocházím z jižní Moravy, rodina mého biologického otce byli katolíci, já sama jsem křtěná. Poté, co se moji rodiče rozvedli, jsem ale s maminkou vyrůstala v ateistickém prostředí. Před několika lety jsem nicméně zvažovala, jestli bych se neměla pokusit o znovuvzkříšení své víry, na kterou jsem měla z dětských let hezké vzpomínky. Nakonec jsem však nedokázala přijmout fakt, že bych patřila do společenství, kterému tak málo záleží na důstojném postavení žen. V této souvislosti mě také znechutily kauzy sexuálního násilí, kterých se dopustili kněží a které u nás vyšší hierarchie zametá pod koberec. Místo, aby se obětem nabídla pomoc, popírá se nebo snižuje jejich utrpení. To mi od instituce, která sebe samu považuje za garanta morálky, připadá mimořádně pokrytecké.
Takže jste své hledání uzavřela? Patříte k těm, kteří víru cítí jen v sobě?
Víceméně. Přijímám, že existuje Bůh, v tom směru se považuji za věřící. Ale součástí církve být nechci, necítím se tam za těchto podmínek příjemně.
Je život s vírou snazší?
To je asi velmi individuální. Nicméně během práce na své knize jsem pochopila, že vězněným řeholnicím byla víra obrovskou oporou. Pomohla jim přenést se přes mnohá příkoří a přestát léta šikany. I když byly kupříkladu často v korekci v samovazbě, vycházely odtud nikoli poníženy, ale na rozdíl od ateistek posíleny. Trávily tenhle čas modlitbami.
Mluvila jste s některými během příprav osobně?
Ano. A byla jsem překvapená, že jsem od nich neslyšela žádné stížnosti, nesetkala jsem se ani s pocity křivdy. Při psaní každé knihy se snažím hovořit s pamětníky, abych od nich nasála emoční stránku věci a doplnila materiál načerpaný z dobových zdrojů. V tomto případě jsem se ovšem poprvé potkala s někým, kdo o svých bolavých zážitcích neměl potřebu mluvit - sestry svým trýznitelům totiž odpustily. Dozvěděla jsem se od nich méně, než jsem očekávala. Když už něco padlo, tak to byly spíše zábavné historky, převládal u nich vzpomínkový optimismus.
Takový přístup k utrpení člověku dost pootočí jeho vlastní optikou, ne?
Poznat takový nadhled je rozhodně obohacující a úlevné. Pokusila jsem se tedy takové pocity vtělit ústřední postavě Leny.
Žítkovské bohyně, Gerta Schnirch, Vitka, Hrdinky. Píšete vesměs o silných ženských hrdinkách. Je síla a kuráž to, co vás na nich přitahuje?
Nejvíc mě přitahuje skutečnost, že jejich příběh není společensky dostatečně doceněn. Ženám, o kterých píšu, chci především propůjčit hlas, protože samy o svých prožitcích nebyly schopny vyprávět anebo k tomu neměly příležitost.
Jedné z vašich řeholnic se přihodí cosi jako zjevení. Jste náchylná vzhledem k tématům, o nichž píšete, vnímat podobné věci, zažila jste někdy něco takového?
Mám spíš tendenci tyhle jevy vykládat jako shodu náhod, na to jsem příliš racionální. Ale je pravda, že při psaní Žítkovských bohyň se mi stalo něco zvláštního. Už jsem to v předchozích rozhovorech zmiňovala. Byla jsem v době práce na knize nemocná a časově se to překrývalo s psaním pasáží, v nichž bohyně provozovaly černou magii. Já o nich psala velmi konkrétně, používala jsem dokonce jejich reálná jména, nicméně pořád jsem si kladla otázku, jestli to můžu udělat. A teprve ve chvíli, kdy jsem se rozhodla vyměnit jejich jména za smyšlená, ulevilo se mi. Krátce nato mi byla stanovená přesná diagnóza a nemoc začala ustupovat. Samozřejmě mohlo jít o psychosomatiku, psychicky jsem byla v nepohodě a mohla jít nemoci naproti. Ale celkově mě to tehdy velmi zaskočilo.
Pouštíte si hodně své knižní příběhy do soukromí? Nebo jste se už naučila určitému odstupu?
Moc mi to nejde. U Bílé Vody jsem musela načíst opravdu mnoho materiálů a nemohla jsem si od nich dát větší pauzu, protože jsem všechny informace potřebovala mít aktivní, aby se mi dobře asociovalo. Nemohla jsem si dopřát ani dovolenou, počítač jsem vozila všude s sebou, až to můj muž úplně nesnášel. Sice jsem to prokládala krátkodobými projekty jako třeba knihou o hrdinkách naší minulosti, kterou jste zmiňovala, nebo divadelní hrou Vitka, ale jinak jsem byla myšlenkami stále v Bílé Vodě.
Každá vaše hrdinka má svou oporu – Vitka hudbu, bohyně magii, řeholnice víru. Co pomáhá v životě vám?
Moji blízcí. Bez pomoci mé maminky a manžela bych tak náročnou knihu nemohla napsat.
Poslední dva roky z vás udělaly dvojnásobnou matku. Jak vám mateřství změnilo život a pohled na něj?
Významně. Před tím jsem potřebovala třeba osm hodin denně a samotu, která je k psaní nutná. Odpojovala jsem se od normálního světa a nořila se do příběhů svých postav. Mateřství mi ukázalo, že to jde provozovat i jinak a také mě naučilo nahlížet příběhy z jiného úhlu. Někdy je život se dvěma malými dětmi dost omezený, jindy mi přivádí do cesty lidi, které bych za jiných okolností nepotkala. Díky svým malým dětem se také dozvídám víc o psychologii člověka a emocích. Je to pro mě nesmírně objevné, jako pro ženu i jako pro autorku.
4
Kafe
Dům a zahrada
iReceptář
Kondice
Celebrity
TN.cz
