Líbilo se vám na Světě knihy?
Alexandra: Moc! Jsme tu už potřetí a pokaždé jsme okouzleni tím, kolik lidí na Svět knihy chodí a kolik knih se tu kupuje. Češi jsou zjevně velcí čtenáři. Podobně jako Švédi.

Jak se v kůži Alexe Ahndorila po půl roce cítíte, přinesla vám nová značka i novou energii? A nestýská se vám po Larsi Keplerovi?
Alexandra: Ne. Energii nám to opravdu přineslo. Hledali jsme něco trochu jiného a našli whodunit – stejný žánr, nicméně lehčí. Příběh, pro nějž je typické, že čtenář má k dispozici prakticky stejné indicie jako detektiv - v našem případě Julia Stark, a může se teoreticky vzato dobrat rozuzlení sám. Díky tomu, že může sledovat, jak se postavy chovají, co říkají a jaké jsou. Série Klíč je také lehčím čtením, není tak temná a krvavá jako příběhy s detektivem Joonou Linnem. I proto jsme zvolili nový pseudonym jako signál něčeho nového.

Alexander: Příběh se točí kolem Julie Stark, postavy, která si nás našla a jíž se chceme věnovat. Inspirovala nás žena s jizvou přes tvář, kterou jsme jednou potkali u jakéhosi bistra. Pozorovali  jsme ji a říkali si: co se jí asi stalo s tváří? Čím prošla? A jak to jako žena snáší? Vyprávíme zkrátka jiný příběh a jiným způsobem, je v něm více dialogů a je možná tradičnější - ostatně základy žánru whodunit postavila kdysi Agatha Christie. Neznamená to ale, že chceme s detektivem Linnou skončit. Máme ho rádi, nedávno jsme dokončili další knihu z této série. Ale potřebovali jsme to temno předchozích knih nějak vyvážit. I kvůli sobě.

Už jste se moc báli?
Alexander: Upřímně, někdy to tak bylo. Prostě jsme potřebovali změnu. A whodunitka nám přišla jako dobrý nápad. Jsou to teď takové dva světy existující nerušeně vedle sebe – jeden temný, druhý lehčí, bohatší o dedukci.

Jak to vzali vaši fanoušci? Nechybí jim právě to temno, které bylo pro vaše příběhy typické?
Alexandra: Někteří to přijali jako milou změnu. Ale to víte - ti, kteří vyhledávají jen drsné detektivky, ti budou asi zklamáni.

close Manželé Ahndorilovi alias Lars Kepler. info Zdroj: Deník / Martin Divíšek zoom_in Manželé Ahndorilovi alias Lars Kepler.

Proč jste situovali ve druhé knize děj do divadelního zákulisí? Inspirovala vás vaše vlastní zkušenost s divadlem nebo konkrétní hra? Kniha se točí kolem Macbetha.
Alexandra: Divadlo je veřejné místo. Líbilo se nám, že jako běžní diváci vnímáme jen to, co se odehrává na scéně, vidíme herce, ale do zákulisí nevidíme. Je záhadné, plné různých chodbiček, koutů a speciálních míst. Přitom nevíte, jak je velké, co všechno skrývá, jaké tam panují vztahy, když skončí představení. Svět uzavřený sám pro sebe, který má má vlastně dvě tváře.

Alexander: Oba máme s divadlem zkušenosti, Alex bývala herečkou, já píšu divadelní hry. Takže leccos o zákulisí víme. Macbeth se nám líbil jako temný příběh, který má leccos společného s hrdinkou, jež požádá Julii Stark, aby vypátrala jejího stalkera. Můžeme tu pracovat s komornějšími kulisami a menším počtem postav, je tu jedna mrtvola, jedno uzavřené místo. Místo dvaceti policajtů jediná vyšetřovatelka. Je to takové čistší, průhlednější.

Určitě nejsem první, kdo se na to ptá, ale píšete všechno společně? Nebo si rozdělujete úkoly?
Alexandra: Všechno společně.

Jak často se pohádáte?
Alexander: Budete se divit, ale neshodneme se jen výjimečně. Větší třenice jsme měli jen na samém začátku, když jsme startovali první knihy pod značkou Lars Kepler.

Co na vaše konflikty funguje? Jít na vzduch, dát si panáka nebo se z toho vyspat do druhého dne?
Alexandra: Mluvit o tom. Vysvětlit si argumenty, důvody, proč to každý z nás chce mít tak a ne jinak. Proč se daná postava má chovat zrovna takhle. A vždycky jsme došli k společnému pohledu na věc.

Ve vašich předchozích knihách jste pracovali s motivy jako strach, žárlivost, manipulace, sektářská obsese nebo trauma z dětství. V poslední knížce se dotýkáte mimo jiné sexuálního obtěžování. Do jaké míry se necháváte při psaní ovlivňovat proměnami ve společnosti?
Alexander: Myslím, že všechny naše knihy se určitým způsobem dotýkaly toho, co se dělo ve společnosti, co s ní hýbalo. A platí to i o trilogii Klíč, respektive o druhé knize a sexuálním obtěžování, na něž se ptáte.

Dění kolem Me Too spustilo sérii obvinění, v níž bohužel někdy chybí pádné důkazy. A i když se třeba nenajdou, obviněný má navždy zničenou kariéru. Teď nemluvím o jasných vinících typu Harveyho Weinsteina. Jak se na tenhle křehký moment v šoubyznysu díváte?
Alexandra: To je velice komplikované. Myslím, že je těžké někoho soudit nebo obžalovat. Vždycky je třeba mít pádné důkazy. Ale je důležité o tom mluvit a ukázat na toho, kdo vás zneužil. Řada žen se bála promluvit. Ta kampaň nastartovala významný posun k tomu, aby si muži dávali větší pozor na to, jak se k ženám chovají.

Zažila jste někdy podobnou situaci?
Alexandra: Ano! Právě v divadle. Zažila jsem to mnohokrát. V 80. letech se muži na divadelních scénách ve Švédsku chovali hodně sexisticky. Bylo to nepříjemné. Pro mě i spoustu mých kolegyň. Dnes je to lepší, ale určitě ne dokonalé. Ono často nejde jen o sex nebo nevhodné erotické chování, ale také o silnou aroganci, kterou muži vůči ženám vykazují.

| Video: Youtube

Vaše Julia Stark je zatížená traumatem z minulosti, které se týká létání. Proč zrovna tohle?
Alexandra: Julia zažila velkou katastrofu, která ji hluboce zasáhla. Ale zároveň ji přiměla prožívat určité věci s neobvyklou intenzitou, kdy se jako by na chvíli přenese do jiného světa, úplně se vzdálí tomu reálnému. Myslím, že to řada z nás zná, ty okamžiky, kdy jsou vaše smysly extrémně zjitřené – například při nějakém hlubokém citovém otřesu nebo při autonehodě. A kdy se zastaví čas. Julii se tenhle stav od katastrofy pravidelně vrací. A pokud jde o létání, no, je to téma, které mnozí z nás řeší. Já sama dost nerada létám a pokaždé se bojím, zvlášť když jsou turbulence. Tak jsme ho zakomponovali do příběhu, dává mu další znepokojivý rozměr.

První kniha se odehrávala na zámku, druhá v divadle. Kam umístíte Julii potřetí?
Alexandra: Na ostrov. Děj se bude točit kolem bohaté a zlé dívky. Ale víc prozrazovat nechceme, teprve knihu píšeme. Chceme se v každém případě věnovat tenké hranici mezi emocemi a rozumem.

Patříte k nejúspěšnějším autorům, prodeje vašich knih jdou do sta tisíců. Napadá vás, proč jste tak populární, čím si čtenáře získáváte?
Alexander: Asi je to naší posedlostí - v dobrém slova smyslu - thrillerem. Když píšeme, bývá mezi námi někdy až jiskřivé elektrické napětí, slyšíte cvakání klávesnice, jinak nic. Občas se do knihy tak ponoříme, že potřebujeme pauzu, musíme vstát, jít ven a zhluboka dýchat. Tak třeba se tahle atmosféra nějakým zázračným způsobem přenáší i na čtenáře.

Jak často vám zbývá čas na četbu jiných autorů?
Alexandra: Je ho málo. Ale snažíme se najít si čas každé odpoledne. Jsme náruživí čtenáři, čteme všechno! Ráno píšeme, pak jdeme na chvíli ven nebo čteme, pak zase píšeme. Ten čas vyhrazený na čtení miluju z celého dne nejvíc.

Máte dvě děti. Jak jste je stihli při tom zápřahu u počítače vychovat?
V pohodě. Prostě houpete nohou postýlku a do toho píšete. Nebo jsme se střídali. Všechno jde, když je ve vás vášeň.

Hypnotizér je zfilmován. Nechystá se nějaká další adaptace vašich děl?
Alexandra: Chystá. Musím to zaklepat, aktuální trilogii Klíč chce natočit Netflix a o Joonu Linna má zájem Apple TV+. Bude v tom hrát Tom Hardy! Držte nám palce, ať to klapne.