Jaká kniha vás v dětství nejvíc zasáhla?
Milovala jsem všechno od Kerouacka. V patnácti šestnácti jsem ho četla kolem dokola. Jezdívali jsme s partou a spacáky ven, spali na nádraží nebo u jezer, žili jsme jako on. Na cestě.

Teď už píšete vlastní příběhy. A jste úspěšná, naposledy s Vraním okem. Jaký prodej se dá považovat za úspěch?
Něco mezi třiceti a čtyřiceti tisíci výtisky, to je u nás dobré číslo. A jsem ráda, že se mým čtenářům líbí i jiný žánr, nejen detektivky. Přede dvěma lety mi vyšel román Prokletý kraj bez krimi zápletky. Je o událostech, které se staly po druhé světové válce v jihočeském pohraničí a o tom, jak dodnes ovlivňují život dvou mladých žen. Knížka se výborně prodává. Ale knihkupci ji stejně pořád šoupou do regálu detektivek. Tohle mě mrzí. Člověk se dostane do určité škatulky a je těžké se z ní vymanit. Snad to zlomím, až mi vyjde další nedetektivní román.

Vraní oko se odehrává v přírodě, důležitou roli tu mají ptáci a rostliny. Zajímáte se o tenhle svět?
Ano, ale jen jako amatér. Téma Vraního oka si mě našlo náhodou. Byli jsme s přítelem na jednom holandském ostrově a všimli si tam lidí v zeleném oděvu s dalekohledy. Byli to ornitologové, pozorovali na dunách a mezi jezírky ptáky. Dost nás to s přítelem tehdy chytlo, začali jsme si všímat ptáků i u nás, pak jsem přispěla do sbírky na rozšíření ptačího parku Kosteliska na jihu Moravy. Zjišťovala jsem si další informace o ptačím světě a pak jsem si uvědomila, že bych do něj mohla situovat svůj další krimi příběh. A to je Vraní oko.

Myslíme si, že demokracie je samozřejmost. Ale musíme být pořád bdělí, nabádá Volker Kutscher.
Dokud roboti nemají smysl pro humor, jsme tu pány my, říká spisovatel Kutscher

Co nosíte v hlavě teď? Jiný žánrový příběh, abyste nezůstala v té škatulce?
Ano, mám dokonce rozpracované dvě knihy naráz. Tu první víc – bude to rodinná vztahovka, babička, máma, dcera.

Uživí vás psaní?
Ano, velmi dobře. Ale až v poslední době, nebylo to tak pořád. Trvalo dlouho, než jsem se mohla knihami začít živit. Byla jsem naivka, myslela jsem, že to bude snadné od začátku. Jenže když mi přišlo třicet tisíc, které jsem měla na půl roku, spadla jsem nohama na zem.

A kdy jste je zase mohla zvednout?
Po deseti letech psaní. A i tak jsem se bála, člověk si není jistý, bojí se, že přijde o jistotu. Živila jsem se psaním pro různé časopisy a noviny na volné noze, ale měla jsem to spočítané. A pak jsem jednou seděla na jisté redakční poradě, kde panovala dost nepříjemná atmosféra, pár lidí tam vytvářelo takový umělý stres a já si najednou řekla: Holka, co ty tady vlastně děláš?

Tak jste odešla středem.
Ne hned. Ale byl to impuls, abych s tím něco dělala. Tak jsem zkusila první detektivku a začalo mě to bavit.

Nejvíc mě baví fáze rešerší. Odříznout se od světa a být jen se svou knihou, říká spisovatelkaNejvíc mě baví fáze rešerší. Odříznout se od světa a být jen se svou knihou, říká spisovatelkaZdroj: archiv Michaely Klevisové

Jmenovala se Kroky vraha. A rovnou jste za ni dostala Cenu Jiřího Marka pro nejlepší detektivku roku. To byl slušný start. Jak dlouho vám trvá příprava, než začnete psát?
Zhruba půl roku. Ale v době, kdy jsem ještě neměla odvahu skončit s novinařinou a živit se jen knihami, jsem tyhle rešerše musela šidit. Nebylo dost času. Takže bývaly pětkrát menší než dělám teď. Ale zas byla výhoda, že jsem na dohledávání informací byla zvyklá z novinářské branže, měla jsem kontakty, věděla jsem, kam a za kým jít.

Nechybí vám novinařina?
Trochu ano. Nejsem pavouk, který chce být zavřený mezi čtyřmi stěnami. Já byla zvyklá být mezi lidmi, kdykoli jsem chtěla, šla jsem do redakce. Když jsem definitivně zakotvila doma u knih, říkala jsem si: Panebože, já se asi zblázním. Byl to velký střih. Kompenzuju si to tím, že dělám tyhle důkladné rešerše, sháním informace, chodím do archivů a knihoven.

Proč jste se na začátku rozhodla právě pro detektivku? Co vás na tomhle žánru baví?
Že u toho musím přemýšlet. Hledat věrohodné zápletky, mít přesná fakta a odborné termíny. Hodně jsem je v tu dobu i četla. To ještě nebyly tolik v módě jako teď, jejich boom odstartoval Stieg Larsson se svou trilogií Milénium. Bavila mě P. D. Jamesová nebo Dick Francis, četla jsem, co bylo k sehnání, co nebylo přeložené, to jsem si dohledávala v originále. Takže když jsem začala uvažovat o psaní knížek, byla detektivka celkem jasná volba. Říkala jsem si, že když mě baví číst, bude mě bavit je i vymýšlet a psát.

Joanne K. Rowlingová
Galbraith, Kepler či Bolavá. Kdo se skrývá za pseudonymy bestsellerových autorů

Vždycky víte, jaký bude konec?
Ano. Mívám v záloze několik variant. A taky základní strukturu – typy postav, jejich charaktery, jestli se nesnášejí, nebo naopak mají rádi, plus dvě tři postavy, které by mohly být pachatelem. Když pak během psaní ožijí, dojde mi, u které to funguje a u které ne. Nejdřív rozehraju prostředí a postavy, takže si prvních padesáti stran mohu dovolit to, že zatím nevím, kdo pachatel bude.

Vaše příběhy nejsou příliš krvavé a drastické. Je to záměr?
Ano. Většina lidí si dnes myslí, že detektivka musí nutně být něco děsivého. Protože takové jsou ty severské, které se těší velké oblibě. Ale já to nepotřebuju, obejdu se i bez brutality. A evidentně to nevadí ani mým čtenářům. Jedna čtenářka mi po besedě řekla, že ji moje detektivky uklidňují.

Dá se to brát jako kompliment?
Určitě. Je to můj styl psaní a fabulování. Chci, aby čtenáři víc přemýšleli nad postavami a jejich pohnutkami. Jsem takový protipól Nesboa. Sama tyhle drsné knížky ani nečtu. Kolikrát je odložím, protože je na mě té krutosti a temnoty moc.

Laskavá detektivkářka. Řekla byste, že muži jsou drsnější autoři než ženy?
Nemyslím. Narazila jsem na spisovatelky, které psaly velmi drsné detektivky. Je to spíše věc osobnosti autora. Existují i muži, kteří se obejdou bez brutalit. Třeba můj oblíbenec, skotský autor Peter May. Ten píše tajemné příběhy, ale velmi klidným způsobem.

Spisovatelka Barbara Nesvadbová (na snímku vlevo) představila v knihkupectví Kanzelsberger na Václavském náměstí v Praze společně s autorkou Michaelou Klevisovou (na snímku vpravo)  český detektivní román Kroky vraha.
KVÍZ: Jak dobře znáte hlavní hrdiny napínavých detektivních příběhů?

Vaše kniha Dům na samotě se dočkala i filmové adaptace – líbila se vám?
Moc se s ní neztotožňuji. Jsem typ autora, který nosí v hlavě svou pevnou představu o postavách a když je pak vidí na plátně nebo obrazovce jinak, trpí. Přitom scénář Viktora Polesného, který televizní film točil, byl krásný. Ale na obrazovce už jsem to nedala. Vyšetřovatel Bergman, kterého hrál Luboš Veselý, byl v mých očích úplně jiný. Psala jsem ho trochu jako českou alternativu ke komisaři Barnabymu z Vražd v Midsomeru. Představovala jsem si ho mírně zavalitého, s bříškem…

A oni vám z něj udělali štíhlého Luboše Veselého…
Přesně. Je dobrý herec, ale mně prostě na Bergmana nesedí. Chystá se ještě jedna adaptace mé knihy, Kroky vraha, opce už jsou koupené. Se stejným tvůrčím týmem. Ale po ní už nechci žádné další adaptace povolit.

Není to škoda?
Není. Já mám s těmi přepisy problém. Člověk s tím příběhem a postavami stráví spoustu času a energie, hraje si s nimi, důmyslně vystaví zápletku a pak to na obrazovce vyzní úplně jinak. Není to ani nijak finančně zajímavé, prodej mých knih se nezvýší a je kolem toho spousta administrativy.

Zvyšují čtenářský zájem literární ceny, třeba Magnesia Litera?
To určitě ano. Má to vliv i na zájem zahraničních nakladatelů. Evidentně Magnesii někteří sledují.

Co ještě vás baví od konkurence číst? Máte i nějaké vzory?
Kromě těch, které jsem už jmenovala, mě baví třeba David Randall nebo Louise Pennyová, kanadská autorka, která píše úžasné příběhy z malého kanadského venkova, kde se vždycky něco stane. Někdy má v knihách hodně dialogů, ale její tituly jsou pravidelně oceňované a moc pěkně se to čte.

Zdroj: Youtube

Filmové thrillery sledujete?
Je to stejné jako u knih – brutální věci mě neberou, nechci se cíleně v kině děsit. Já mám ráda ten klid maloměsta, retro, pozvolné rozplétání případu.

Takže Hercule Poirot…
Poirot určitě i všechno ostatní od Agathy Christie.

Setkáváte se s některými žánrovými autory, míváte sešlosti?
Chodívám na Ceny Jiřího Marka, kde se potkávají autoři detektivních příběhů, taky jsou Ceny Havrana za nejlepší povídku. Byla jsem tam dvakrát i v porotě. Ale nijak pravidelně podobná setkání nevyhledávám. Zažívala jsem to spíš dřív - když psal táta knihy, žila naše domácnost literárním životem, chodívali k nám spisovatelé, já v tom vyrůstala. Nikdy jsem ale o tomhle světě neměla velké iluze, protože v něm panovala řevnivost a přecitlivělost, většina autorů se navzájem pomlouvala. Nemám moc důvodů si myslet, že je to dnes jinak.

Vaše maminka je překladatelka a novinářka. U vás doma to muselo vypadat trochu jako v redakci, ne?
Tak trochu ano. Měli jsme tři psací stroje, já dostala první už ve čtyřech letech. Tak to jsem to brala jako normu. Vzpomínám si, že jsem byla v šoku, když jsem přišla na návštěvu ke kamarádce a tam nebyl žádný.

Neříkejte, že jste od čtyř psala?
Od pěti. To už jsem uměla číst a psát. Můj první „román“ byl o morčatech. Jenže se ztratil při stěhování, dodnes mě to mrzí.

Českou literární scénu už delší dobu ovládají hlavně ženské autorky. Čím to podle vás je?
Nevím. Ale je to tak a myslím, že je to české specifikum. V zahraničí jsou také autorky, ale píše pořád i hodně mužů. Možná se českým ženám teď daří lépe fabulovat, nacházet látky, které rezonují se čtenáři a čtenářkami, pracují dobře s emocemi. Nedávno jsme si na tohle téma povídaly s jednou kolegyní a říkaly jsme si, jestli není důvod i v tom, že se muži bojí psaním živit, protože to není tak výnosné, a tak napíšou jednu knihu za pět let a mezitím se věnují jiným profesím. Ona to je opravdu řehole a žrout času. A než začnete být v téhle branži ekonomicky soběstační, trvá to.

Audioknižní tipy: Zákulisí Divadla Mír, hollywoodská manželství i známá Čokoláda

A muži bývají málo trpěliví, že?
Ano. Navíc se české knihy až na výjimky moc nepřekládají do zahraničí, což také není dvakrát motivační. Nedávno jsem se na to ptala jisté překladatelky do holandštiny a ona mi řekla, že české knihy u nich nikoho nezajímají. Že nemáme to správné charisma. Na totéž jsem narazila i v Německu. Tam se překládají knížky finské, britské, italské, severské. Naše jen minimálně.

V Německu si to opečovává osobně Jaroslav Rudiš.
To ano. Ale střídavě tam žije, takže tamní čtenáři ho znají. V Holandsku mimochodem zazněla jedna zajímavá poznámka – prý kdybychom psali příběhy odehrávající se v atraktivním prostředí, třeba na Malé Straně, aby to působilo na čtenáře lákavě a měli chuť k nám vyrazit, vydali by je. Ale to, co se odehrává v běžném prostředí, je nezajímá.

Zhruba totéž se říká venku o českých filmech. I když české knihy jsou na tom myslím kvalitativně líp než film. Jaká je podle vás nejlepší cesta českého autora ven? Může to sám ovlivnit?
Může. Taky jsem občas nabízela své knihy. Ale je lepší, když si vás vyhlédne zahraniční nakladatel sám. Sledují žebříčky prodejnosti a podle toho se rozhodují. Musí je ale prioritně zajímat země jako taková. Což dělají mimochodem Poláci, ti nás překládají. I já tam mám nakladatele, který chce přeložit všechny mé knihy. Pokud jde o proces jako takový, práva držím já, takže dohoda je pak čistě mezi mnou a zahraniční zájemcem. Existují i literární agenti, ale těch je u nás málo, má je jen několik větších nakladatelství.

Dům na samotě se odehrával v dostihových stájích, což je místo, jež je vám i díky vlastním koním blízké. Nechystáte zase něco z tohoto prostředí?
Tenkrát jsem ještě svého koně neměla. Teď už by se mi to psalo špatně, protože jsem uvnitř. A každý by se v tom poznal. Oběť je tamhleta a tahle postava vypadá jako tenhle trenér. Ne, to by nešlo. Tím, že jsem se začala o koně zajímat, se mi tohle téma i kulisy naopak úplně zavřely.

Michaela Klevisová se svým koněmMichaela Klevisová se svým koněmZdroj: archiv Michaely Klevisové

Tak něco z té atraktivní Malé Strany?
Já bych neuměla nabalit příběh na zadané kulisy, to je jak zakázka a takhle se psát nedá. Ale dlouho chci napsat detektivku z prostředí ženského časopisu. Pracovala jsem tam přes dvacet let, dobře ho znám. A přijde mi legrační, že když občas vidím na obrazovce něco z téhle branže, působí to úplně jinak než ve skutečnosti. Vždycky jsme se kolegyněmi smály, jak je to zkreslené a zidealizované. Že by to chtělo udělat naopak se vší tou špínou, egomanstvím a ambicemi. Třeba to nezapomenu, než k tomu seberu odvahu.

A mezitím napíšete ten ženský třígenerační román. Kde se odehrává?
Částečně v Praze, jinak hlavně na malé vesnici, kde se narodil můj dědeček, na Plzeňsku. Postava babičky je krejčová, tak se teď bavím tím, že chodím do Uměleckoprůmyslového muzea studovat historii odívání, zašívám se v knihovnách a studovnách a načítám si zajímavosti o lokalitě, kam chci příběh situovat. Tohle miluju – odříznout se od světa a být jen se svou knihou. Když jsou pak rešerše hotové, nastává další krásná fáze - chodím po lese a zapisuju si nápady. A tím to končí. Pak přijde nejméně oblíbená část: počítač a řehole u klávesnice.

Co teď aktuálně čtete?
Nic. Kvůli rešerším nemám na jiné knihy čas. Tak je to pokaždé. A když už čtu, pozoruju zvláštní věc. Knihy mě zdaleka nezasahují tolik jako dřív. Asi je to tím, že si člověk během života na sobě utvoří nějakou slupku. Taky si možná chráním emoce pro vlastní příběhy, nepouštím si je tolik k tělu. Nedávno mi kamarádka říkala, jak ji nějaká kniha rozplakala. Mě už žádná nedojme. Já se rozbrečím maximálně u své vlastní.