Muzeum literatury, nebo Památník národního písemnictví? Název ještě musíme rozseknout, říká Michal Stehlík o instituci, jež má nyní azyl v dejvické Petschkově vileMuzeum literatury, nebo Památník národního písemnictví? Název ještě musíme rozseknout, říká Michal Stehlík o instituci, jež má nyní azyl v dejvické Petschkově vileZdroj: Deník/Martin Divíšek

V Muzeu působíte několik měsíců. Jak byste zhodnotil dosavadní kroky a dílčí úspěchy?
Je to svým způsobem pořád začátek. Zjišťuju všechny detaily, jak instituce funguje uvnitř i navenek. Potkal jsem tu spoustu lidí, kteří mají řadu nápadů a vizí a chuť do práce. Samozřejmě řeším i méně zábavné věcí jako veřejné zakázky, administrativu a rozpočet. Vedení podobné instituce není jen práce na hezkém obsahu, ale i trpělivost. Bude to chtít tak rok, než se něco z nápadů projeví v praxi.

A co je vaším cílem? Za Muzeem literatury se vlastně skrývá i Památník národního písemnictví, který sem přesídlil ze Strahova. Jak moc chcete na jeho minulost navazovat a co nového byste rád zavedl?
Muzeum by mělo být silnou institucí z hlediska dosavadního odkazu, akvizic i bádání. To vše ale v návaznosti na živou literaturu. Musíme dělat interaktivní výstavy, autorská čtení, předávat přitažlivým způsobem životy a témata spisovatelů, otvírat je veřejnosti. Třeba i v konkrétním místě spjatém s dotyčným autorem, jako je Reynkův Petrkov nebo ve spolupráci s kolegy Čapkova Strž.

Jaroslav Foglar neboli Jestřáb na táboře Dvojky v roce 1983
Rychlé šípy nejsou žádní slušňáci, říká znalec díla Jaroslava Foglara

Nad jakými tématy v rámci výstav, které plánujete, uvažujete? Dá se vůbec literatura nějak atraktivně vystavit?
To je naše hlavní výzva. Témata by měla být taková, aby spojila obecné znalosti s něčím zajímavým, co má přesah. Neruda ano, ale propojit jej například s tématy vizionářství a techniky. Nebo S. K. Neumann – nebyl jen levicový básník, ale řešil klíčový vztah mezi přírodou a modernitou. Byli to zkrátka lidé, kteří přemýšleli o světě jako my. Nechceme zakonzervované výstavy, ale skrze příslušná témata nebo příběhy, vést živý dialog s tím, co se děje dnes. Každé dva roky bychom je rádi v rámci stálé expozice obměňovali.

Současná expozice už jde zčásti v tomto duchu, jsou tu videa a filmové ukázky. Budete v tom pokračovat?
Ano, chceme se pohybovat mezi literaturou, filmem a třeba i divadlem. Přemýšlíme o letním kině, máme tu zahradu, která skýtá různé možnosti. Musíme se dostat na mentální kulturní mapu – aby lidé věděli, na co a kdy k nám mohou chodit. Na podzim plánujeme například Festival tří vil, v němž bychom rádi propojili tři zdejší bubenečské vily, kromě nás Vilu Pellé a Vilu Lanna. Každá má trochu jiné zakotvení, tak by to mohlo dobře fungovat, vtáhnout sem lidi. Zatím chodí spíše školy, veřejnost tolik ne, jsou to řádově stovky.

Nechceme zakonzervované výstavy, chceme vést živý dialog s tím, co se děje dnes, říká šéf Muzea literaturyNechceme zakonzervované výstavy, chceme vést živý dialog s tím, co se děje dnes, říká šéf Muzea literaturyZdroj: Deník/Martin Divíšek

Lidé vás možná ještě pořád vnímají jako památník, pod kterým si představují archivní spisy nebo retro brejličky ve vitrínách.
Je to částečně tak. Proto jim musíme nabídnout živější program, z osudů spisovatelů vytáhnout různé zajímavosti, klidně i kuriózní příběhy, zkrátka jiný způsob komunikace. Máme i výhodu různých výročí, s nimiž chceme pracovat, letos je to třeba Bohumil Hrabal, Josef Škvorecký, Franz Kafka, bude například 100 let vydání Čapkových Anglických listů. V dalších letech Rainer Maria Rilke nebo Arnošt Lustig. Pokud jde o samotný památník, tam nás čeká vlastně ještě definitivní rozhodnutí, jestli zůstaneme u tohoto názvu a oživíme ho novým obsahem, nebo budeme vystupovat jen jako Muzeum literatury. To ještě musíme rozseknout.

Na filozofické fakultě přednášíte historii a věnujete se muzejnímu oboru. Jaký zájem o něj studenti mají? Mnozí pedagogové si dnes stěžují na pasivitu a útržkovité znalosti mladých.
U nás je muzejní svět naštěstí zajímá. Ale jde o vyhraněnou motivovanou skupinu, toho jsem si vědom. Na druhé straně, měli jsme nedávno s kolegou Martinem Gromanem přednášku na jisté fakultě pro studenty bakalářského oboru a když jsem se zeptal, kdo četl nebo viděl Markétu Lazarovou, zvedly se dvě ruce. Ze sta lidí. Nechci nad tím lkát, je jasné, že je to konkrétní těžké téma, a navíc povinná maturitní četba, ale přiznám se, že mě to překvapilo.

Pábitel Bohumil Hrabal
Sedm zastavení s Bohumilem Hrabalem. Letos uplyne 110 let od jeho narození

Studenti jsou s četbou až na výjimečné obory asi obecně na štíru. Mají potíže se soustředit. Nebo se pletu?
Je to různorodé. Já nedávno na jedné mezinárodní muzejní konferenci vznesl otázku – o čem budeme za sto let bádat, když jsme v informačním věku? Zatím máme ještě v našem muzeu korespondenci spisovatelů a básníků, ale to se mění. Polský autor sci-fi Jacek Dukaj míní, že končí doba písma a nastává doba obrazu. Ukazuje to právě mladá generace – nasává svět skrze obraz. Jejich schopnost usebrání u delšího textu a větší míra soustředění mizí. Pro nás jako muzeum je to výzva, jak se chovat v budoucím světě digitálu. Myslím, že jsme na jakési neviditelné křižovatce. Jak to dopadne, budeme vědět za třicet čtyřicet let. Víceméně souzním s aktuálním zjednodušujícím vtipem, že civilizace začala u egyptských piktogramů a skončí u smajlíků.

Jak podle vás zasáhne do této proměny umělá inteligence?
To je další velké téma. Někde je užitečná, třeba v prezentačních věcech. Čapkova Strž kupříkladu nabízí s její pomocí hlas Karla Čapka, ve Zlíně na vás v muzeu promlouvá Baťa, v Prostějově pracujete s portréty Jiřího Wolkera. Pokud jde o algoritmy a to, kam AI pustíme, tam je to velká neznámá. Jako historik se mohu ptát, kdo bude v budoucnu aktérem dějin, zda člověk, nebo umělá inteligence. Osobně jsem skeptik, myslím, že neodhadneme, kam se může tahle inteligence posouvat. A že bude obtížné udržet si převahu nad jejím vývojem. Pokud jí například svěříte odpovědnost ve sféře státní správy, může se stát, že se za padesát let budete ptát, kdo učinil tohle rozhodnutí? Ale to už jsem hodně dystopický…

Spisovatel Milan Kundera
Kundera oslovil generace. Na smrti lidi nejvíc děsí ztráta minulosti, říkával

Zbývá vám při všech manažerských povinnostech ještě čas na historii?
Málo, tlačím kvůli tomu před sebou už několik let třeba dopsání publikace o Antonínu Zápotockém. Zúžil jsem svůj čas na vedení památníku, muzejnictví na fakultě a podcasty o historii. Teď to musí stačit.

Podcasty mají dobrý název: Přepište dějiny! Několik jsem jich slyšela, má to drajv a humor. Historka kolem Vavra Šrobára, který nestihl focení v ateliéru a kterého tedy fotograf na portrét mužů 28. října přidělal, mě pobavila.
Občas se něco takového najde. Dějiny jsou plné historek, fals a různých paradoxů.

A vy je s oblibou vyvracíte. Vzbudil některý takový moment u posluchačů větší nelibost?
Bylo jich více. Naposled třeba téma o Janu Masarykovi, který je obecně vnímán jako fajn chlapík a politik. My jsme ho ukázali trochu z jiné stránky – politického nevýkonu. To jsem cítil, že lidé se trochu naježili – sáhli jsme jim na ikonu. Je to přece ten „náš Honzík“, sympaťák. No nebylo na něm všechno růžové. Obecně musím říct, že naše témata v podcastech mají dobrou poslechovost. Udělal bych tady malé srovnání. Spoluautor podcastu Martin Groman vydal skvělou knihu o Františku Kriegelovi a několikatisícový náklad se vyprodal, což je úžasné. Ale vedle toho my víme, že průměrný týdenní poslech jedné naší epizody se pohybuje někde na 35 tisících. To je pro nás stále neuvěřitelné číslo.

 Dějiny jsou plné historek, fals a různých paradoxů, soudí historik Michal Stehlík. Dějiny jsou plné historek, fals a různých paradoxů, soudí historik Michal StehlíkZdroj: Deník/Martin Divíšek

Přednášíte na filozofické fakultě. Jaká je tam pár měsíců po prosincových událostech atmosféra? Bojí se studenti návratu?
Občas některý student řekne, že raději napíše práci esej, než by vystupoval před ostatními nebo někdo jiný zase požádá, aby mohl zkoušky zimního semestru složit až v létě. Citelný zásah tam samozřejmě je. Ale jinak vnímám současnou situaci v zásadě jako dobrou, daná tragédie nemá žádný svazující dosah. Jsme živá akademická půda. Jsem optimista, pokud jde o další život na fakultě. Já tam v dotyčný den ostatně taky byl. Ve druhém patře, přednášel jsem.

Řekl byste, že policejní zásah byl profesionální?
Ano. Já pak bohužel zůstal v podloubí, kam snášeli zraněné, což byl hodně těžký moment. Organizace, a dokonce i míra empatie a uklidňování ze strany zasahujících složek, než přijely záchranky, byla maximální. Zažil jsem hrůzu, ale i jasný pocit, že vše probíhalo stoprocentně profesionálně.

Kateřina Tučková nepatří ke spisovatelkám, které si nad realitou našeho světa udržují bohorovný nadhled, či naopak určitými věcmi obyčejného života záměrně intelektuálně opovrhují
Psaní je někdy i celodenní šichta, říká spisovatelka Kateřina Tučková

Měl byste k téhle střelbě, která je v Čechách novým jevem, nějaký komentář jako historik?
Je to nový jev. Ale nenašel jsem v tom něco obecně zneklidňujícího v rámci celé společnosti. Tyhle výchylky se bohužel dějí, napříč dějinami. Může to být souhra více věcí najednou – pořizování zbraní, nastavení společenských nálad, psychické zdraví lidí po covidu. Ale necítím se v tomto jako odborník, který by si měl dovolit to zobecňovat.

Jaká kniha vám teď leží na nočním stolku?
Dočetl jsem Cejch. Knihu Zdeňka Šmída o německých osudech v pohraničí. A obecně čas od času sáhnu po poezii, v poslední době třeba po Stanislavu Grochowiakovi, polském básníkovi.

Věnují se podle vás současní spisovatelé dostatečně našim dějinám?
Ano. Zmíním třeba ženská jména. Radka Denemarková, Kateřina Tučková a Karin Lednická, to je pro mě silný trojlístek. Všechny přinášejí velice silné a podnětné příběhy, vytahují z historie kapitoly, o kterých se toho moc neví. Je to dobře, umění bude mít vždycky větší dosah než vědecká monografie. Týká se to i role filmů nebo divadelních her.

Co říkáte našim filmům o soudobé historii? Viděl jste třeba Kriegela, když už jste na něj narazil?
Viděl. Z Kriegela tam bohužel mnoho nezbylo. Vidíte, jak tam všechno hoří a přijedou okupanti, ale bohužel to není o člověku samotném. Totéž se týkalo filmu o Janu Masarykovi.

Pavel Kohout.
KVÍZ: Vyléčený komunista Pavel Kohout slaví 95. Co vše o spisovateli (ne)víte?

Váš pracovní záběr je obdivuhodný. A platí to i o vaší rodině – máte osm dětí. Plánovali jste Klapzubovu jedenáctku?
Ne. Původně měly být jen čtyři. Ale pak jsme tomu ale nechali volný průběh. Na druhé straně, naše zkušenost je, že od čtyř výš už je to trochu jedno, tam u čtvrtého je největší zlom. Pak už je to smečka. Chce to samozřejmě pevný řád a velký přehled, který má na starosti hlavně manželka, i když se jí snažím samozřejmě pomáhat. A je to permanentní plánování, to je pravda. Aktualizují se kalendáře na další týden, doplňují změny, děti různě odjíždějí, třeba dcery do zahraničí na krátkodobá studia, další mají skautské nebo sportovní aktivity. Ale jde to.

Při rodinných výpravách jste se asi často počítali. Už se někdo z nich někdy ztratil?
Jen jednou se to osobně mně vymklo. Manželka byla myslím v porodnici, já posílal dcerku busem k babičce do Jihlavy. Nějak se stalo, že si sedla do autobusu, který jel do Brna. Tak se volalo kamarádům do Brna, aby ji vyzvedli. Strávila tam den a v pořádku přijela zpátky. Dnes se tomu už smějeme, ale tehdy to byly nervy. A musím zaklepat, nic dalšího se nestalo.

Stále to zvládáte všechno bez auta? Mám-li správnou informaci?
Máte, jsme bez auta. Nejsme navíc s ženou příliš dobří šoféři. Ale zvládáme.

Dopřáváte si vůbec čas na nějaký relax?
Málo. Ale najdu si ho. Třeba u sportu, který rád sleduju. Nejradši fotbal. Bohužel pasivně, hrát jsem přestal tak před pěti lety. Moje žena sice nechápe, jak můžu jako intelektuál řvát u televize, ale mě to uklidňuje.