Jedním z hlavních témat Vašich románů je mateřství. V jednom z rozhovorů jste dokonce řekla, že tento předmět zájmu je Vaší posedlostí, Vaším démonem. Proč je to pro Vás toto téma tak důležité?
Mateřství je mým celoživotním tématem. Jako dítě jsem se cítila zanedbávaná, opuštěná, i když moje matka na tom vinu nenesla. Byla to rolnice, zemědělkyně, která v šedesátých letech v Itálii musela celé dny pracovat na poli, takže na mě neměla čas. Byla tam, ale nebyla tam pro mě. Nedívala se na mě, nevěnovala mi pozornost. Pozorovala svou práci, pozorovala své ruce, které pracovaly. Já jsem se kvůli tomu cítila osamocená. Měla jsem pocit, že mě matka nemá ráda. Takhle jsem to vnímala. Zde je tedy počátek, zdroj mé posedlosti. A taky mého psaní.

„Dnes skutečně netuším, jaké místo je matka. Chybí mi, jako může chybět zdraví, útočiště, jistota. Je to trvalé prázdno, které znám, ale nedokážu ho překonat,“ říká hlavní postava knihy Navrátilka. Dívka, která se ve třinácti letech vrací do své biologické rodiny, ačkoli o ní do té doby neměla nejmenší tušení. Co pro Vás vlastně „matka“ znamená, když jste zmiňovala, že tam pro Vás v dětství nebyla?
Matka v ideálních případech znamená bezpečný přístav, azyl, nejen pro malé dítě, matka je taková průvodkyně dospíváním. Je to někdo, kdo vás porodí, a drží blízko u sebe, v prostoru, ve kterém jste jako novorozenec, dítě, dospívající, formující se v dospělého člověka, dává vám nástroje, se kterými potom vyrazíte do světa.

Takto to tedy probíhá v ideálních případech, ale ne vždy tomu tak je. V rodině žijeme i v dysfunkčních vztazích, zejména s matkou, a to vše nás určitým způsobem utváří. Kdo jsme, kým se v dospělosti staneme. To, jaký vztah máme s matkou, s rodinou, v jakém prostředí vyrůstáme, jak kvalitní vztahy v rodině jsou, nás, ať chceme či nechceme, ovlivňuje v nejvyšší možné míře.

Jaká jste byla ve věku Navrátilky?
Já jsem ve svých třinácti letech hodně trpěla, ale nevěděla jsem proč. Mé tělo vyjadřovalo moje strádání, nepohodlí, trpěla jsem panickými atakami. Cítila jsem se nemocná, ale mé vjemy byly subjektivní. Nedokázala jsem se utišit, najít řešení, neměl mě kdo uklidnit.

Zmínila jste, že romány jsou autobiografické. Do jaké míry?
Všechny mé romány jsou velmi autobiografické, i když píšu o místech nebo postavách mně zdánlivě vzdálených, v pozadí příběhu jsou vždy mé prožitky, situace, které jsem sama zažila. Například pocit opuštění nebo vztah k mateřství. Mé postavy a příběhy jsou vymyšlené, například Navrátilka, která prožije trauma.

V knize Návrat do Borga Sud se potom s Navrátilkou a její sestrou setkáváme znovu, ač dospělé, pořád se se svou duševní újmou z dětství vypořádávají. Na této knize mi moc záleží, protože jsem jejím prostřednictvím měla potřebu reagovat, nacházet odpovědi. Zajímalo mě, kdo se z nás v dospělosti stane, jestli jsme schopni se vyrovnat s bolestí, s prázdnem, s opuštěním, s absencí pozornosti od otce nebo matky. Je to tedy fikce, ale pracuji s reálnými událostmi, které fikčně zpracovávám.

Jak na knihy reagovala rodina?
Moje matka nic netuší, trpí Alzheimerem, a tedy nic z toho, co se s mými knihami děje, moc nevnímá. Můj otec vychodil ve škole jen pět tříd, je rád, je pyšný, ale také tomu moc nerozumí. Někteří příbuzní naopak reagovali pohoršeně, například sestry mé matky, moje tety, které se v příběhu poznaly.

V románech Návrat do Borga Sud a Navrátilka se zdá, že z rodného regionu Abruzzo není možné uniknout, stejně tak od minulosti…
To je pravda, děkuji, že jste to zmínila. Mám na to „teorii elastického lanka“. Navrátilka se od původní rodiny vzdálila, odešla, chtěla se osvobodit od rodiny, jejíž přítomnost v jejím životě jí způsobovala bolest, odejít i z místa narození, kde se mluví v dialektu. Ale pořád se starým přístavem Borga Sud na okraji Pescary byla svázaná jakýmsi „elastickým lankem“, které stále natahovala a prodlužovala, ale vždy ji to vrátilo alespoň v myšlenkách zpět.

A i když si vytvoří ve Francii svůj vlastní život, stačí pak jeden jediný telefonát, který ji sdělí závažnou pravdu o její sestře, a povolá ji zpět. V té chvíli skutečně porozumí, jak moc je se svým rodným místem provázaná. A ve vzpomínkách se vrací ke svému dřívějšímu životu, vztahu se sestrou Adrianou, celou rodinou, přemýšlí o svém nepodařeném manželství s Pierem. Znamená to pro ni určitý mezník, kdy bilancuje zásadní body svého dosavadního života.

Celý italský region Abruzzo hraje v románech velkou roli, i když v Česku moc známý není…
Ano, je to málo známý region, ale velice krásný. Nachází se zde velmi rozmanitá krajina. Na malém prostoru, na ploše pár kilometrů můžete spatřit hory, kopce, ale i moře. Během chvíle se dostanete z městečka na pobřeží, z nichž je největší Pescara, do městečka ve vnitrozemí, kde si můžete koupit to nejlepší víno a olivový olej.

Každá vesnice má svoji bohatou a rozmanitou historii. Horská krajina je zřejmě nejautentičtější, nejtypičtější částí regionu, sice tu nejsou vysoké masivy, nejvyšší vrcholky dosahují tří tisíc metrů nad mořem, ale nejznámější je krásná náhorní plošina „Campo Imperatore“ v pohoří Gran Sasso, které se říká „italský Tibet“.

Co jste se v průběhu svého psaní o mateřství dozvěděla?
Především mi došlo, že je to téma nevyčerpatelné, nikdy se jím nepřestaneme zabývat, nikdy jej nepřestaneme zkoumat, je velmi obšírné. V dějinách literatury se objevuje neustále, už od počátku. Médeia je první „zlá“ matka, nacházíme ji už v řeckých mýtech, Médeia zabije své děti, jako odplatu za to, že ji Iason zradil. V pohádkách zase máme matky, které zanechávají své děti v lese.

V poslední době mě zaujala kniha Linea Nigra (Černá čára) mladé mexické spisovatelky Jazminy Barrery. Traktuje téma mateřství moc zajímavým způsobem a z různých úhlů pohledů, sdílí s námi deníkovou formou průběh začátku těhotenství a narození dítěte a cituje z různých zdrojů, zpracovává i zobrazení mateřství ve výtvarném umění – malířství a sochařství, popisuje například obraz Fridy Kahlo. A hovoří i o ženách, které děti mít nemohly.

Dříve se na mateřství pohlíželo jako na lidský úděl, dnes si žena může zvolit, zda dítě chce mít, nebo ne. To je možné až v moderní době. V minulosti takovéto ženy, které nechtěly mít děti, odsoudili jako čarodějnice, zavrhli je, nepovažovali to za „normální“. To vše nám tedy potvrzuje, že o mateřství nikdy mluvit nepřestaneme.

Jaké jsou dnešní matky z Vašeho úhlu pohledu? Co se ve vztahu matek a dětí změnilo?
Myslím, že určitě došlo v tomto ohledu k vývoji, a to pozitivnímu, matka už není vnímána jen z jednoho úhlu pohledu. Žena - matka má dnes jiný význam. Role otců je rovněž patrnější, otec je nablízku a čím dál více se zapojuje do výchovy. Matka už tak není tolik sama, břemeno, které má na sobě, zodpovědnost za výchovu dětí je menší, sdílí ji s otcem. Každopádně je ta situace vyváženější jak pro ženu - matku, tak pro děti.

V 50. a 60. letech docházelo v Itálii k nuceným adopcím, když se biologické rodiny nebyly schopny o další dítě postarat z důvodu finanční nouze a o dítě se staral třeba nějaký jejich movitější příbuzný, či jiné rodiny. Popisujete to právě i ve zmíněném románu Navrátilka. Znáte osobně někoho, kdo to na vlastní kůži zažil?
Ano, tyto vynucené adopce se děly hlavně v padesátých letech. Některé děti znám osobně, občas vídám otcova bratrance, který byl přenechán jiné rodině. Měl velké štěstí, narodil se do opravdu chudé rodiny, pro kterou byl jen přítěží, vzali si jej opět zemědělci, ale pro ně byl jediným milovaným dítětem. Ale znám i jiný případ, moje kamarádka ve své nové rodině šťastná nebyla, měla dva bratry a jednu sestru, a celý život si pokládala otázku, proč se jí její biologická rodina chtěla zbavit, co udělala špatného.

Jsou ještě nějaké další aspekty mateřství, které byste ve svých knihách chtěla prozkoumat?
Ráda bych se ve své příští knížce věnovala tématu otcovství, pohledem z druhé strany. Doteď jsem se věnovala mateřství z pohledu dítěte. Nyní bych chtěla zpracovat příběh z pohledu matky.

Donatella Di Pietrantonio (*1963, Arsita) debutovala románem Moje máma je řeka (2011, Mia madre è un fiume). Za dílo Má krásko (2014, Bella mia) zasazeného do italské provincie L’Aquila postižené zemětřesením, v němž tematizovala ztrátu a smutek, získala cenu Premio Brancati. Se svým nejúspěšnějším románem Navrátilka (2017, L’Arminuta, č. 2018) zvítězila v prestižní literární soutěži Premio Campiello. L’Arminuta byla přeložena do více než dvaceti pěti jazyků a v roce 2021 byl podle ní natočen film režiséra Giuseppa Bonita. S dílem Návrat do Borga Sud (2020, Borgo Sud, č. 2021) se autorka stala finalistkou nejprestižnější italské literární ceny Premio Strega. Pracuje jako dětská zubní lékařka.