Iva Pekárková: Většina obětí moderních otrokářů si nepřála být zachráněna

Kdy vás napadlo napsat román na téma novodobého otrokářství?
Tlumočení, kterým si v Anglii přivydělávám, mi už několikrát umožnilo z velké blízkosti sledovat osudy lidí obviněných z novodobého otrokářství i jejich obětí. Takové případy bývají černobílé: otrokáři jsou zlí, krutí, násilničtí, nemilosrdně týrají a neužívají své oběti. Ale případ, na jehož základě kniha vznikla, mě zaujal nezvyklým počtem šedých odstínů. „Oběti“ lidí obviněných z otrokářství se obyčejně za oběti nepovažovaly, mnohé naopak byly smutné, že s příchodem policie skončil jejich bezstarostný život ve velkém domě, kde se o ně „otrokáři“ starali. Ano, většina z nich musela pracovat a mzdu jim sebrali. Ale zas měli střechu nad hlavou, skvělou stravu, pocit domova. Můžete říct, že se činnost otrokářů pohybovala na hranicí zneužívání krajanů a sociální práce. Tlumočila jsem u tohohle případu přes dva roky, jak pro obviněné, tak pro oběti. Že by z toho mohla vzniknout zajímavá knížka, to mě napadlo už po pár týdnech.

Je to v Anglii opravdu tak běžné, že si „otrokář“ vyhlédne sociálně vyloučeného krajana, nastěhuje ho k sobě domů, najde mu práci a jeho výdělek mu pak zabavuje?
Myslím, že je to běžnější, než by se zdálo. O většině takových případů se úřady pravděpodobně nedozvědí, zejména pokud se „otrokáři“ ke svým obětem chovají víceméně slušně a provozují svou činnost v malém měřítku. Pokud takhle využíváte třeba své nepříliš chytré příbuzné, kteří navíc neznají jazyk země, ve které žijí a pracují, může se stát, že se na to nepřijde ani po letech. Taky by se něco podobného dost těžko dokazovalo u soudu, zejména pokud se oběti za oběti nepovažují.

Herečka Jitka Smutná: Když nemám peníze, uskromním se

Je náhoda, že takovými „podnikateli“ jsou ve vaší knize Romové? Ostatních přistěhovalců se takové praktiky netýkají?
V knize S orlem na zádech, tak jako ve skutečném případu, jsou dva z obviněných Romové – hlavní aktér a jeho družka – a dva, jak se říká, Běločeši. I oběti jsou zhruba z poloviny Romové, zhruba z poloviny „bílí“. To jsem si nevymyslela, jen jsem popsala skutečnost. Byli to, aby se tak řeklo, otrokáři vyznávající rovné příležitosti. Podobné praktiky nepochybně existují mezi lidmi mnoha národů. K těm ovšem volají jiné tlumočníky, lidi, kteří znají jejich řeč. V případě ilegálních přistěhovalců (kterými Češi a Slováci v posledních šestnácti nebo sedmnácti letech v Anglii z principu být nemohli a teď už zase být můžou) to bude mnohem, mnohem horší. Oběti z řad legálních imigrantů mohou kdykoli zavolat policii a ta jim pomůže. Ilegální imigranti taky mohou zavolat policii a ta je před otrokáři zachrání. Pak ovšem můžou být z Británie deportováni.

Jsou si oni moderní otrokáři vědomi toho, že dělají něco špatného? Z vašeho líčení se zdá, že se považují za dobrodince…
Tlumočila jsem u mnohem drsnějšího případu. Pohůnci hlavního bosse každému chlapovi preventivně rozbili hubu, jakmile dorazil do domu, prý aby „zvláčněl“, ženy často hned po příjezdu znásilnili, aby pochopily, co bude hlavní náplní jejich práce. Oddělili ženy od mužů, všem obětem zakázali mezi sebou mluvit. Věřím, že členové tohohle gangu tušili, že dělají něco nekalého, ale bylo jim to jedno… možná jim tohle vědomí dokonce dělalo dobře. Otrokáři z případu, o kterém se v románu píše, si jistě nemysleli, že je něco špatně. Vždyť se o své „oběti“ starali jako o vlastní. Byli upřímně překvapeni, když přišla policie.

Kniha S orlem na zádechZdroj: Nakladatelství IkarVe vaší knize jsou oběti této trestné činnosti spokojené a moc jim nevadí, že jsou podle zákona vlastně vykořisťovány.
Jak říkám, v tomhle případě to vypadalo, že většina „obětí“ si nepřála být zachráněna. Život ve velkém domě jim vyhovoval. I na pravidelnou docházku do práce si zvykli, mnozí byli hrdí na to, že zvládnou pracovat. V Česku nebo na Slovensku by je sotva někdo zaměstnal.

Ženy ve vašem románu jsou vystaveny permanentnímu sexuálnímu násilí ze strany mužů. Je to v přistěhovaleckých komunitách běžné?
Věřím, že ne. Aspoň tedy o nic běžnější než v komunitách doma. Anglie dělá všechno, co je v jejích silách, aby se každá žena, které doma někdo ubližuje, měla kam obrátit. I kdyby neuměla slovo anglicky. Seženou jí tlumočníka a postarají se o ni. Mnohé týrané ženy vědí, že by mohly týrání snadno uniknout, a přesto to neudělají.

Životní příběhy vašich hrdinů jsou tedy reálnými příběhy lidí, kterým jste tlumočila. Osudy jsou to hodně smutné. Zůstává ve vás něco z toho smutku?
Pomůže mi, když se z toho vypíšu. A taky vědomí, že při tlumočení dělám všechno pro to, abych jim pomohla. Stačí věrně a s porozuměním předávat jejich slova dál, případně se snažit Britům přiblížit jejich kulturu a způsob uvažování.

Ladislav Špaček: Excesy poblázněných feministek jsou jen mediální bublina

Zaujal mě takový nepodstatný detail, že jedna z vašich postav v knize nakupovala mouku v polském obchodě, protože z té, co se dala v Anglii běžně koupit, se nedalo nic upéct. To je fakt?
Přiznám se, že nevím. Nepeču. Vyrozuměla jsem ale, že v Británii (a ostatně ani v Americe) neseženete v běžných obchodech polohrubou ani hrubou mouku. A některé typy pečiva nebo zákusků z hladké neupečete. Věřím, že tu může hrát roli i jistý, řekněme, kulturní snobismus ze strany některých Čechů a Slováků. Rádi si myslí, že „Angličanky neumějí vařit“ nebo že „ta jejich blbá anglická mouka za nic nestojí“.

Ani po tak dlouhé době, co žijete v Anglii, jste nezapomněla používat svůj rodný jazyk. Čemu za to vděčíte?
Ještě předtím jsem žila v Americe, nějakých 11 let. Tam jsem byla, myslím, ještě víc namočená v čiře americkém prostředí, vystavená nejrůznějším slangům. Ani tam jsem nezapomněla česky. Myslím, že je důležité nemíchat z pohodlnosti dohromady dva nebo víc jazyků. Nevytvořit si svou „česko-cizinečtinu“. Většina lidí, kteří žijí v zahraničí a mají slušně zvládnutý jazyk té země (tím nemyslím jen Čechy a Slováky, ale úplně všechny národy), používá při hovoru se svými krajany jakýsi amalgám obou jazyků – na kostru své mateřštiny naroubují výrazy v novém jazyce, kterým jsou obklopeni. Je za tím pohodlnost, nic víc. Takovým jazykem si nepopovídáte ani s lidmi, kteří neznají vaši řeč, ani s krajany, kteří neumějí tu cizí. Krásným odstrašujícím příkladem může být Nikola, jedna z hlavních hrdinek románu. Ta míchá dohromady romštinu, slovenštinu, češtinu a ještě si pomáhá občasným výrazem z angličtiny, kterou přitom vůbec nezvládá. Pokusila jsem se její způsob mluvy – ve značně zmírněné podobě, aby tomu čtenáři rozuměli – ukázat v Orlovi. Nikola žádný jiným jazykem než tímhle mluvit nedovede. Jazyků, kterým byla v životě vystavená, je prostě příliš mnoho a ona je nedokáže od sebe oddělit.