Jak se stane ze zubařky spisovatelka?
Je to obráceně. Psala jsem od malička, i když zpočátku jen do šuplíku. Pocházím z venkovské rodiny, která se velmi obětovala, abych mohla studovat praktickou profesi. Proto jsem absolvovala obor stomatologie a začala působit jako dětská zubařka, abych jim to nějak vrátila. Tři dny v týdnu pracuji v ordinaci, zbytek času věnuji psaní. Ale protože mi bude šedesát, předávám už zvolna zubařskou štafetu mladším, abych mohla víc odpočívat.

Na festival přivážíte dvě knihy – Navrátilku a Návrat do Borga Sud, obě na téma rodiny, odloučení, těžkých návratů a pout. O rodině jsou i vaše předchozí knížky. Vychází tahle tematizace z vašich autentických zkušeností?
Do jisté míry ano. Člověk má při psaní tendenci vytvářet si z postav své alter ego a dělám to i já. Moji rodiče byli hodně zaneprázdněni zemědělskou prací, bývala jsem často osamělá. Žila jsem s vědomím, že bych neměla být moc na obtíž, nebýt viděna. To mě přivedlo k psaní, potřebovala jsem si pro sebe nějak definovat rodinné vztahy a vazby, vyznat se v tom. Kdybych měla šťastné dětství v kruhu rodiny, nejspíš bych se spisovatelkou nikdy nestala.

Veletrh Svět knihy. Ilustrační snímek
Svátek knih a čtenářů začíná. Svět knihy uctí Itálii a Ukrajinu

Svět knihy letos uvozují slova Umberta Eca, volně parafrázuji: Žít pro knihy je sladkým posláním v době chaosu. Mohou být knihy útěchou i v naší nejisté postpandemické době? V lockdownu většinou vítězily streamovací platformy.
Ti, kteří dokáží docenit bohatství knih a světy jejich příběhů, se knihám v pandemii nejspíš věnovali a dál věnují. Pro ně útěchou byly a jsou. A věřím, že i ve světě, který je čím dál rychlejší, si lidé prostor na četbu vždycky najdou. Ti, co jejich kouzlo nikdy neobjevili, se vrhali na HBO, Netflix nebo další platformy. Ale každý podle svého.

Co jste dělala v tom uzavřeném čase vy?
Pro mě byl lockdown příležitostí dokončit redigování nové knihy Návrat do Borga Sud. A protože jsem nemohla pracovat, získala jsem najednou obrovský prostor k četbě. Připadala jsem si jako malá holka, objevila jsem znovu radost z několikahodinové četby všeho možného díky nekonečnému množství času - takové, které máte jen v dětství.

Přiměla vás pandemie a home office změnit svůj způsob života, jak se to některým lidem stalo?
Já se dočetla dokonce o muži, který opustil město a rozhodl se postavit si domek na stromě. Psalo se o tom v italských médiích. Jsou lidé, kteří odešli z města, nebo se více orientují na přírodu. Mě osobně nejvíc okouzlila ta možnost disponovat s časem podle sebe, bez každodenního stresu a úkolů v diáři, které kolikrát nedávají valný smysl. Také jsem začala více chodit na delší procházky. Snažím se tohle klidnější, zdravější tempo a svobodu v plánování času držet i nadále. Řekla bych, že je kolem mě více lidí, kteří to vnímají stejně.

Jiří Mádl představil knižní prvotinu Přitažlivost planety Krypton
Jiří Mádl se dal na psaní knih: Příběh jsem už nějakou dobu nosil v hlavě

České literatuře vládnou ženy. Jak je to s italskou?
Podobné. Myslím, že ženy psaly vždycky, jen to bylo podmíněno jejich studijními možnostmi. Dokud to byla privilegovaná záležitost, odcházeli studovat ve valné míře muži. Když ženy něco napsaly, obtížně se ve světě mužské literatury prosazovaly. Byly také dlouho vychovávány pro podřízený vztah s mužem a zůstávaly spíše doma (což se týkalo hlavně řady chudých regionů). Vzdělanost v Itálii ale poslední dekády výrazně narostla a také se zlepšila situace v té genderové konkurenci. Proto o sobě dávají autorky více vědět. Píšou zejména o rodinných tématech, o proměně vztahů, vyrovnávají se s genderovými problémy a vztahovou podřízeností, o které jsem mluvila.

O ženách, které hledají svobodu a vzdělání, píše i Elena Ferrante, další italská autorka. Její identita zůstává skrytá, není to škoda, že se připravuje mimo jiné o osobní kontakt se čtenáři?
Ctím a hluboce respektuji její tvorbu i rozhodnutí. Ale osobně si neumím představit, že bych byla o tenhle kontakt ochuzena. Protože je přínosem nejen čtenářům, ale i nám, autorům. A nejsem si jista, zda ta veliká námaha při cestování – letadlem, vlakem, autobusem – nakonec není menší než ta, kterou bych musela vynaložit na věčné ukrývání.

Píšete o rodině, vztazích i Bohem zapomenutých místech. Nelákalo vás vytěžit něco ze své zubařské zkušenosti?
Ani ne. Ale občas vkládám do knih některé detaily. Jedna z postav si třeba tahá zuby z úst vidličkou. V poslední knize je hrdinčin manžel zubař. A tak podobně. Na příběh je myslím tohle prostředí málo inspirativní.

Italsko-české vztahy vcelku kvetou, zdá se mi. Co máte ráda na Itálii a co se vám líbí v Česku?
Poprvé jsem k vám přijela před třiceti lety, byla to pro mě zásadní návštěva. Praha na mě nesmírně zapůsobila. Přivedla mě sem samozřejmě literatura, především kniha Itala Angela Marii Ripellina Magická Praha. Seznámila jsem se tehdy mimo jiné s knihami Milana Kundery, jejichž nálada mě baví, ale jako autor mě nepřitahuje.

Knižní tipy Deníku pro červen 2022
Knižní tipy na červen: Werichovy ženy, Koptovy historky i Mádlova prvotina

Proč?
Píše dobře, ale zdá se mi povýšený. Dává najevo svou morální převahu nad postavami. A jeho zákazy překladů knih vůbec nechápu. Ale Praha mi učarovala. Je to jediné město ze všech, která jsem navštívila, u nějž jsem zažila po třiceti letech tak velkou proměnu v čase. Je krásná ve své starobylosti, architektuře, má silný genius loci. Pokud jde o Itálii, je to moje velká láska. I když na Italy se zlobím, protože ničí svoje památky. Málo o ně pečují.

Čím vás Italové vždycky spolehlivě rozesmějí?
Mají nevídanou schopnost shazovat věci i sebe, odlehčovat život. Zejména Neapolané jsou mistři v nacházení komických momentů v jakékoli tragédii, která je potká. Ani za pandemie neuměli sedět v obýváku, navzdory těm strašným zprávám o úmrtí a přeplněných nemocnicích vylézali na balkony, zpívali a otvírali víno, pořádali minikoncerty, smáli se a komunikovali se sousedy. Trochu jim to závidím, tahle životní lehkost mi chybí.