Na pultech je k mání váš nový román Transatlantik, devátá část série o Gereonu Rathovi, kterou zpopularizoval i úspěšný seriál Babylon Berlin. Kam se mezitím posunuli vaši hrdinové, zejména ústřední postava?
Chtějí emigrovat z nacistického Německa, Gereon do New Yorku, Charlotta do Prahy. Ta se také stává tentokrát namísto Ratha hlavní figurou. Praha je pro ni v dané chvíli jediné město, kam může odjet. Vystupuje tu i novinář s československým občanstvím, jakási její spojka.

V předchozích románech propojujete skutečnost s fikcí. Je to tak i v Transatlantiku?
Víceméně. Nový román sice nemá v centru hlavní historickou událost, ale zaznamenává mimo jiné nehodu vzducholodě Hindenburg. Použil jsem i reálné cvičení protiletecké obrany, které se v roce 1937 (kdy se kniha odehrává) konalo nad Berlínem. Vláda hlásala mírovou politiku, ale ve skutečnosti nacisté trénovali na válku.

Herečka a spisovatelka Jana Bernášková při natáčení filmu podle její knihy Jak přežít svého muže
Příběhy v mých knížkách vznikají a rostou za pochodu, říká Jana Bernášková

Napadlo vás, když jste před téměř dvaceti lety – ještě jako novinář - začínal psát, že bude z příběhu o Rathovi takový bestseller? Jak moc vám změnil život?
To víte, že ne. Věděl jsem jen, že chci psát a měl jsem v hlavě přibližnou koncepci a časový rozsah. Chtěl jsem začít s příběhem v roce 1929 a napsat celkem čtyři romány, věnované Výmarské republice a jejímu pádu. Po nich měly přijít další tři, čtyři knihy líčící rozmach nacistické diktatury v Německu. Nakonec jsem si uvědomil, že bude třeba to dotáhnout až do roku 1938. Z osmi románů bylo najednou deset. Bylo evidentní, že jde o velký projekt, který mi zabere spoustu času a energie, nechtěl jsem být nezodpovědný, tak jsem dal výpověď v redakci. To byla opravdu změna. A vůbec jsem nečekal, že série bude takhle úspěšná včetně její televizní podoby, pod kterou je podepsán mimo jiné skvělý režisér Tom Tykwer a která se stala nejdražším seriálovým projektem německé výroby.

Čím vás vlastně 30. léta minulého století, kam jste příběhy svých hrdinů situoval, tak přitahují?
Nepřitahují mě. Ale připouštím, že mě ta doba zajímá. Protože pořád nějak nemohu pochopit, jak se funkční demokracie překlopila zničehonic do diktatury. Chtěl jsem pomocí fikce tenhle proces sledovat. Historikové to už samozřejmě popsali, ale i přesto zůstává jedno velké "proč". Já se tu otázku pokusil svými romány trochu zmírnit.

Babylon Berlin (Volker Bruch a Liv Lisa Fries)Babylon Berlin (Volker Bruch a Liv Lisa Fries)Zdroj: se svolením Sky

Dá se ve vaší sáze hledat paralela k dnešku?
Je pravda, že i ve 30. letech byla ohrožena demokracie, tak jako dnes. Ale tehdy byly karty rozdané odlišně, navíc neexistovaly moderní technologie a komunikační prostředky jako internet a sociální sítě, zpravodajství fungovalo jinak. Mezitím narostl i populismus, přišel Putin a nebezpečí Ruska, zkrátka ohrožení zvenčí - která se pořád stupňují. Když jsem psal v roce 2007 první román, ta ohrožení jsem neviděl. Stejně jako ve 30. letech lidé nevnímali narůstající nebezpečí a podceňovali nacisty, chyběl jim odstup. I to jsem chtěl ve svých románech ukázat – jak podceňujeme určité signály ve společnosti a že musíme být pořád bdělí. Navykli jsme si, že demokracie je samozřejmostí.

Co jsme podle vás podcenili v poslední době?
Třeba nebezpečnou sílu Donalda Trumpa. Nikdy bych si neuměl představit, jak obrovskou podporu od lidí dostane. Zdálo se mi, že jeho narcismus, arogance a sobecké zájmy jsou zřejmé.

Knihkupectví Havlíčkův Brod - Ilustrační foto
Knihy se čtou pořád. Mezi Čechy vedou detektivky i Harry Potter

Evidentně pro řadu lidí nebyly. Nebo to pro ně nebyl zásadní důvod proč ho nevolit. Čím to je, že si většina lidí stále nabíhá na tyhle populistické agresory?
To je určitý reflex na vůdce. Lidé v nepřehledných životních situacích a složitém rozhodování hledají jednoduchá řešení a příslib pomoci zvenku. Dnes je to dáno i technologickými změnami, v nichž se řada lidí neumí orientovat. Druhým důvodem je nezájem o historii. I v Německu vidíme, jak málo lidí zajímá, co bylo před devadesáti lety, proč se nacisté dostali k moci a jakým způsobem, s jakými prostředky pracovali. Je to nesmírně poučné a důležité vědět. Proto nedokážu pochopit, proč lidé vždycky znovu naletí. Přitom je to tak markantní. Třeba u politiků, kteří záměrně označují druhé za fašisty – jako Putin nebo Erdogan - a přitom se tak sami chovají. Na to člověk nepotřebuje žádné symboly typu hákového kříže, aby to poznal. Jenže lidé jsou vůči podobným signálům většinou lhostejní. Bohužel.

Podobné knihy jako vaše na to mohou alespoň upozorňovat, ne?
Ano, možná je to další důvod, proč tyhle příběhy píšu. Aby společnost nebyla lhostejná, ale bránila se. Zvlášť když víme, jak populistická politika cílená na nižší sociální skupiny ve 30. letech v Německu dopadla. Než se nacismus projevil v celé své zrůdnosti, chápala ho řada lidí zcela naivně. Domnívali se, že dělají to nejlepší pro Německo, až pozdě si uvědomili, že je to cesta k teroru. Tímto vývojem procházejí i moje románové postavy.

Spisovatel při debatě s publikem na letošním Světě knihySpisovatel při debatě s publikem na letošním Světě knihyZdroj: se svolením Svět knihy Praha 2023Myslím, že jejich krušné osudy mohou být dobrým varovným mementem…
Ano, byl bych rád, kdyby to čtenáři takhle četli. Postupně jsme zpohodlněli, podléháme pasivitě nebo stávkujeme kvůli podružným věcem. Zdá se mi, že mimo Evropu brání národy demokracii víc, jako třeba v Íránu, kde se lidé vydávají do ulic a demonstrují, výrazně svá práva hájí ženy.

Český parlament nedávno odsouhlasil nulovou daň pro knihy, což je po několika letech konečně úleva knižnímu prostředí. Jak jsou na tom německé knihy a jak je stát chrání, pokud se tak děje?
Jak je to se zdaněním, nevím. Ale funguje tu „die Bindund“, takzvané „vázání“ cen knih. Což znamená, že cena zůstává stejná, ať už si koupíte knihu na internetu, v malém či velkém knihkupectví. Je to velká pomoc hlavně pro malá nakladatelství, aby je nemohla silná konkurence v podobě velkých knihkupectví zničit a utlačovat. Malých si velmi cením, mimo jiné proto, že stojí za mým úspěchem. Mnohem více se totiž čtenářům věnují, znají je, vědí, co hledají, umí poradit s výběrem, zviditelnit zajímavé nebo začínající autory. To se vám u Amazonu nestane. Ten sice nabízí různé recenze, ale zdaleka ne tak pečlivě a komfortně pro různé typy čtenářů.

V Česku na sebe delší čas výrazně upozorňují ženy, které nacházejí podnětné látky a píšou zajímavěji než mnozí autoři. Pozorujete podobný trend na německé knižní scéně?
Ano. Ženy v posledních letech píšou bezesporu víc než dřív, hodně detektivních knih a různých příběhů pro ženy, ale zajímají se také hojně o historii. To pozoruji ostatně i u jiných německojazyčných autorek, třeba Rakušanky Alex Beer, jež nedávno napsala výbornou knihu o Vídni. Knižní scénu ovládají ale i jiné trendy a posuny.

Například?
Hodně populární jsou tzv. new romans, které vyhledávají dívky kolem dvaceti, jež méně čtou, ale triviální milostné příběhy se jim líbí. Vydavatelství to bedlivě sledují, protože díky tomu mohou vydělávat, navíc jim to přitahuje mladé čtenáře. Pak je tu samozřejmě velký trend s různými YouTube hvězdami, které když vydají knihu, vyskočí na první místo v žebříčku, protože mají na internetu mimořádně početnou základnu fanoušků. Horší je, že lidé obecně málo čtou - méně, než se četlo v době, kdy dospívala moje generace. To je asi obecný trend napříč Evropou. Co mě ale šokuje víc, je fakt, že nečtou ani mnozí zástupci mojí generace. To bych nečekal. Třeba akademici nebo lidé s intelektuálním vzděláním. Je to trend, který se podle mě nedá zastavit.

Stanislav Fořt, ředitel vývoje a výzkumu velkých jazykových modelů ve Stability AI
Umělá inteligence změní budoucnost. Nesmí sloužit jen bohatým, říká vědec Fořt

Lidé nemají čas nebo si ho nechtějí na četbu knih udělat. Čtou spíš audioknihy nebo texty na webech…
Audioknihy právě moc ne. Spíš zpravodajské weby. Probíhají koneckonců i značné změny v médiích. Vliv sociálních sítí je mimořádný, někdy dobrý, jindy škodlivý. Podstatně méně se čtou noviny, což vidím jako problém, protože žurnalistika je jedním z pilířů demokracie. Sociální média jsou náchylná k fake news, to není příznivý vývoj. Tak vám mohu jen s nostalgickým povzdechem říct, že já osobně hodlám dál psát na papír a pro papír.

A to se na nás řítí i umělá inteligence. Co vy na to jako zkušený novinář a spisovatel?
Zkusil jsem si jednu z verzí GPBotu. Je to svůdné a musel jsem uznat, že AI umí vcelku dobře formulovat. Ale realita nesedí. Když jí něco zadáte, výsledek často odporuje skutečnosti. Požádal jsem ji třeba, aby řekla vtip. Udělala to, ale vůbec to nebylo vtipné. Takže si myslím, že zatím nemusíme mít strach. Dokud stroje nemají smysl pro humor, jsme tu pány my.

Volker Kutscher (1962) je respektovaný německý spisovatel a novinář. První samostatný krimi román vydal v roce 2003. Proslavila ho historická krimisága z 30. let 20. století v Německu o komisaři Gereonu Rathovi, kterou začal psát v roce 2007 a která se stala předlohou slavného (a zatím nejdražšího) německého seriálu Babylon Berlin ověnčeného cenami. Předposlední devátý díl Transatlantik představil na pražském Světě knihy. Je ženatý a žije v Kolíně nad Rýnem.