Ve výboru Celý den drobně prší jste s editorem Janem Šulcem a redaktorkou Štěpánkou Paškovou shromáždili deníkové zápisy z let 1920 až 1937. Dozvěděli jste se z nich něco o Jaroslavu Foglarovi jako lidské bytosti?
Pro porozumění Jestřábovi jsou tyto záznamy zcela zásadní. Foglar z nich vychází jako hodně citlivý člověk s naladěním pro struny dětství, které většina z nás v sobě má, ale neví, jak je rozehrát. A nám je pomáhal objevovat právě on. Nebál se tu citlivou polohu své klukovské duše projevit, nezaháněl ji chlapáctvím. Zároveň ho tato schopnost udržovala i v dospělosti ve vlastním světě, ze kterého nechtěl a asi ani nemohl odejít.

Jaroslav Foglar měl silné vnitřní přesvědčení o svém nadání a poslání, ale současně si v mnoha ohledech nebyl jistý, trápil se pochybnostmi. Zajímavě se v něm svářela silná potřeba tvořit s takovou až pedantickou snahou o řád, systémovostí a obchodním duchem. Je toho spousta, co se v jeho denících dá nalézt. Musíme je ale pročítat s rozvahou. Kdybychom si dělali obrázek jen podle nich, jevil by se Foglar jako suchopárný muž – a tím on rozhodně nebyl. Členové jeho oddílu nejvíc vzpomínají na to, jaká s ním byla legrace. Měl obrovský smysl pro humor, což je dobře vidět i na příhodách Rychlých šípů.

Jaroslav Foglar, 40. léta, redakce Mladý hlasatel
Jaroslav Foglar: Jako vedoucí nepotřeboval k úspěchu mnoho, využíval atmosféru

Vydáním deníků vaše znovuobjevování Foglara teprve začíná. Co všechno ještě neznáme a co stojí za to publikovat?
Určitě i deníky z dalších let, zatím nevydané, nám ho ukazují trochu jinak, než jak jej známe. Ale nejméně popsanou částí Foglarovy tvorby je spolupráce s Rozhlasem. Od třicátých let minulého století pro toto médium adaptoval své knížky. Psal různé soutěžní seriály s legendami, bylo toho hodně. Ovšem prakticky jediným scénářem, který byl do dnešních dnů publikován, je rozsáhlá válečná série Klub zvídavých dětí.

Existují také deníky z let 1948 až 1962, kdy byl spisovatel u tehdejšího režimu v nemilosti? Připadá mi, že o této jeho etapě pořád víme velmi málo.
Ano psal si deníky i v těchto pro něj náročných letech. I když ne tak pravidelně. V té době byl Foglar skleslý a chyběla mu chuť. Zároveň musel nastoupit jako vychovatel do domova mládeže a to ho taky netěšilo. Jedinou potěchou mu bylo vedení oddílu a tvorba, jenže ta neměla bez naděje na vydání žádnou velkou perspektivu. A do šuplíku psal Foglar nerad. Navíc tenkrát utrpěl ošklivý úraz páteře. Celkově v jeho životě nešlo o šťastné období.

Poválečný čas byl dobou ústupků. Osobně nemám vůbec jasno v tom, jestli se Foglarovi dařilo to s komunisty „skoulet“. Nelze mu upřít obří zásluhy o přežití idey českého skautingu, ať už si mládež za normalizace směla říkat jakkoli. Na druhé straně psal pro časopis ABC komiks Kulišáci, kde byli hrdiny pionýři. Na sklonku šedesátých let patřil díky své Stínadelské trilogii k hlasům svobodné literatury u nás, ale zase je tu ten úpis Státní bezpečnosti…
Krátkou epizodu se Státní bezpečností v padesátých letech, kdy Foglar po tvrdém psychickém nátlaku podepsal spolupráci, ale zanedlouho byl jako nepoužitelný „vyřazen z evidence“, bych v tomto ohledu viděl jako příznačnou. On žil ve svém dětském světě a politika ho naprosto míjela. Nepřipouštěl si, že by snad dělal něco špatného, když se celou svou tvorbou dál pokouší přispívat k výchově českých dětí. Proto se neustále snažil ospravedlňovat. Ale režim mu nějakou větší možnost „skoulet to s ním“ vlastně ani nedal. A Foglar by takovou nabídku nedovedl využít. Kromě toho, že nahradil slovo „skaut“ slovem „pionýr“, nebyl schopen psát ve jménu jiné ideologie než své vlastní.

Účastníci tak nevšední formou získávají znalosti z oblasti historie, místopisu i přírodních věd
Junák představil školákům principy skautingu. Projekt propojil zábavu s výukou

Proč se vlastně stal spisovatelem? Měl k tomu rodinné předpoklady?
Od dětství byl okouzlený tužkami, papíry, bloky… Velice brzy se naučil číst i psát. Měl výborného učitele, který ho motivoval, a maminka vlastnila papírnický krámek. Přitom neměl žádné formální vzdělání, byl samouk vyškolený četbou, což se promítá v určité jednoduchosti, kterou mu část kritiky vyčítala. Ale měl obrovskou schopnost vystihnout pocity, nálady a prožívání toho údobí dětského věku, které nazýval chlapectvím. Dotknout se něčeho, co člověka přesahuje, o čem ani neví. Připočtěte silně vyvinutý cit pro dobrodružství, které může zažít každý na rohu tajemné uličky i na lesní pasece. A schopnost vychovávat, kterou nejlépe vystihuje citát zakladatele skautingu Roberta Baden-Powella: „Ryba se chytá na to, co ona ráda, a ne na to, co chutná rybáři.“

Stejně je zvláštní, jak málo se foglarovských látek ujímají filmaři. Stojí za tím nekonečný problém s právy k jeho dílům, nebo prostě filmoví tvůrci nevědí, jak na něj?
O zfilmování svých knih usiloval Jestřáb už od třicátých let, ale pokaždé, když se naskytla reálnější šance, něco plány zhatilo. Nejprve přišli Němci, pak tu vládli komunisté. Vlastně je zázrak, že se během krátkého politického oteplení na konci let šedesátých stihl natočit televizní seriál Záhada hlavolamu. Ono je ostatně dost těžké pojmout ta vyprávění tak, aby se z něčeho nadčasového, co vás při četbě hluboce zasahuje, nestal ve filmové podobě banální dobrodružný příběh.

Jaroslav Foglar s létajícím kolem při natáčení televizního seriálu Záhada hlavolamu v roce 1969.Jaroslav Foglar s létajícím kolem při natáčení televizního seriálu Záhada hlavolamu v roce 1969Zdroj: Se svolením Skautské nadace Jaroslava Foglara

Pletu se, nebo v jiných jazycích Foglarova tvorba příliš nerezonuje?
Překladů skutečně mnoho nevzniklo. A ty, co existují, nebyly kromě Polska skoro nikde úspěšné. Sám Foglar o tom píše v dopise iniciátorovi vydání svých děl v západní Evropě: „Rychlé šípy jsou ryze české povahy, a v cizině, která naší mentalitu nezná, se jen sotva prosadí.“ Příběhy jsou navíc zasazeny do české krajiny, která je svébytná, stejně jako její prožívání zdejšími lidmi. Dobře je to vidět na trampingu – to je čistě náš fenomén, jinde se neujal.

Má vůbec Foglar ve světě nějakou obdobu? Napadá mě Arthur Ransome, který na rozdíl od něj zapojoval do svých literárních dobrodružství i dívky. Foglar je spíš pomíjel.
Jestřáb vycházel z tehdejší dobrodružné chlapecké literatury, kvalitní i brakové, kterou v dětství hodně četl. S Ransomem má jeho styl společné prvky, ale spisovatelů píšících na podobné téma bylo ve světě víc. Foglarova výjimečnost tkví mimo jiné ve vychovatelském apelu, který nemoralizuje, a v šíři jeho tvorby. Nepsal jen romány, ale i komiksy, rozhlasové hry, vymýšlel časopisy, povídky, divadelní kusy, soutěže… Pomocí různých odkazů vytvářel navzájem propletené universum, v němž mohl čtenář dlouhodobě pobývat. Dívkám se ve svých pracích vyhýbal a dával jim okrajové role, to je pravda. V jeho dětství a mládí byl totiž svět kluků a holek poměrně striktně oddělený. Neměl s nimi tudíž skoro žádnou zkušenost – a bez té on psát neuměl.

K Foglarovým vzorům patřil kanadský spisovatel britského původu Ernest Thompson Seton. Ten, který napsal Dva divochy, bibli woodcrafterského hnutí. Dne 23. prosince 1936 navštívila tato legenda při své návštěvě Prahy klubovnu Foglarova oddílu na lodi Skaut, kotvící na Vltavě u Rudolfina. Dočetl jste se v denících, které vydáváte, o této epizodě něco navíc?
Překvapilo mě, že Foglar z té návštěvy nebyl tak nadšený, jak jsem si myslel. Ani nenavštívil Setonovu přednášku v kině Skaut, kterou si členové jeho oddílu nenechali ujít. Byl zklamaný Setonovými finančními požadavky, co se obrazového materiálu týká. Když o něm psal článek, raději si k němu nakreslil obrázky sám.

Radek Micopulos z Bílé Třemešné vyrábí hlavolamy, specializuje se na Ježky v kleci
Kdo vynalezl Ježka v kleci? Výrobce hlavolamů rozluštil letitou záhadu

Zmínili jsme šedesátá léta, kdy došlo k renesanci foglarovské poetiky. Ale Foglar byl hvězdou už před druhou světovou válkou. V roce 1938 poznamenal: „Za sto let ode dneška nebude záležet na tom, kolik peněz jsem měl v bance, v jakém domě jsem bydlel nebo v jakém autě jsem jezdil, avšak svět může být jiný, protože jsem byl důležitým v životě hochů.“ Jak to tedy bylo s jeho popularitou a slávou?
Foglar se hvězdou stává na konci let třicátých. Jednoznačně to souvisí s komiksem Rychlé šípy a románem Záhada hlavolamu, které vycházely v časopise Mladý hlasatel. Knihy tehdy až tak silnou odezvu neměly, šlo totiž o poměrně drahou věc, takže se prodávaly v řádu menších tisíců. Zatímco Mladý hlasatel měl před německým zákazem náklad přes 200 tisíc výtisků. Pak už se Foglarova popularita jen zvyšovala, zákazy ji paradoxně v něčem posilovaly. Podstatná byla skutečně ta šedesátá léta, kdy se – pokud jde o romány – během pouhých pěti roků prodalo více než 1,2 milionu výtisků. Do toho časopisy, televizní seriál, rozhlasové hry…

Na vlastních dětech jsem si vyzkoušel, že jako napínavé čtivo ty zásadní Jestřábovy knížky pořád fungují. Myslím tím samozřejmě příběhy Rychlých šípů, ale i Chatu v Jezerní kotlině nebo Modrou rokli. Domnívám se, že je zachraňuje i temný podtón, který u Foglara neustále zaznívá. Kostra vášnivého filatelisty Maxmiliána Drápa; kluk uvězněný v koši na půdě, kde zemře; jeskyně, k níž vedou krvavé stopy; bruslař, který se propadne skrz led…
Určitě. Ta temná struna je jednou z důležitých ingrediencí jeho tvorby. Sám byl takovými věcmi fascinován a rád podobné příhody ze svého života vyprávěl. Ale těch přísad bylo víc. Je zajímavé, že ačkoliv bychom je asi dokázali racionálně pojmenovat, recept na foglarovku nemáme. Autorům, kteří se jí chtějí přiblížit, vždycky něco chybí.

Představení a křest Sešitu Rychlých šípů 1.
OBRAZEM: Rychlé šípy se vrací. V sešitech se spojí se současným komiksem

Foglar rád používal netypická slova jako „plantážníci“ nebo „himbajs šůviks“. Pokud se nepletu, skutečným plantážníkem byl vydavatel Mladého hlasatele, který se snad choval jako otrokář…? Za války zase Foglar psal komiks Svorní gambusíni, což je také dost záhadný název. Kam na ty výrazy chodil?
Částečně je odposlechl, třeba zmíněného plantážníka, což byla opravdu přezdívka ředitele Melantrichu, i když spíš pro jeho ambice než pro jeho chování. Gambusíni vycházejí z dobrodružné četby. A část novotvarů si Foglar určitě vymyslel. Právě v Melantrichu byl nejdříve zaměstnán jako propagační textař. Měl velké nadání pro jazykové hříčky. To je dobře vidět i na jménech, která dával svým hrdinům. Potom si pokaždé ověřoval v telefonním seznamu, jestli se tak někdo náhodou doopravdy nejmenuje. Všimněte si, že geniální příjmení Mirka Dušína, vůdce Rychlých šípů, v Čechách vůbec nenajdete.

Foglarovská dobrodružství jsou ryze městskou záležitostí. Autor umně využívá náladu starých uliček, kostelů, krámů, zdí a zahrad – a sama idea klubů mládeže je spojena s obyvateli větších hnízd. Jak si tyto knížky a myšlenky vedly na venkově?
To je zajímavá věc, kterou jsem si uvědomil až nedávno. Právě svými kluby zasáhl Foglar místa, kde pro děti kromě Sokola či Orla nebyla žádná volnočasová nabídka. Šlo o městečka a vesnice, ve kterých skauting před válkou skoro nepůsobil. Ale byla zde poptávka. Kluby Mladého hlasatele ji uspokojily a připravily půdu pro expanzi skautingu do těchto míst po druhé světové válce.

Co si myslíte o mé oblíbené teorii, že postavu vynálezce létajícího kola a hlavolamu ježek v kleci Jana Tleskače vytvořil Foglar podle básníka Karla Hynka Máchy? Přibližně osmiletý Ignác Mácha se tak dlouho houpal na dřevěném trámu ve věži kostela sv. Petra v pražské Petrské čtvrti, až spadl dolů a přerazil si nos. Na pravé tváři měl od té doby dlouhou jizvu. Jan Tleskač ve Stínadlech sletěl ze zvonice v kostele sv. Jakuba, odkud ho srazil tajemný Em. Máchovské hypotéze nahrává skutečnost, že klubovna Foglarovy Dvojky čili druhého oddílu skautů Praha sídlila v letech 1930 až 1934 právě na „Petráku“, tedy Petrském náměstí.
Myslím, že je pravděpodobné, že o tom Foglar věděl, buď z vyprávění místních, nebo z tisku. Dlouhodobě četl velké množství novin a časopisů a vybíral z nich takzvané Drobky neboli zajímavosti pro Mladého hlasatele. Spousta z toho mu utkvěla v hlavě a pak se to v nějaké formě vynořilo při psaní, i když třeba ani neznal původní souvislost. Inspiraci Máchou potvrzenou nemáme, ale třeba nápad na román Modrá rokle vznikl už za války v tramvaji. Foglar odposlechl rozhovor dvou chlapců, kteří někde za městem objevili naleziště vzácné modré hlíny. Literárně tento motiv použil až v osmdesátých letech.

Jaroslav Foglar na besedě v třebíčském domě pionýrů ve Švabinského ulici. Ilustrační snímek
KVÍZ: Skaut i otec Stínadel. Jak dobře znáte Jaroslava Foglara?

V posledních několika dekádách se výrazně posunulo vnímání předobrazu záhadné čtvrti Stínadla, kterou v románu Záhada hlavolamu ovládají bojovní Vontové. My, kteří pocházíme z rozhraní pražských Vršovic a Vinohrad, víme, že Jaroslava Foglara, který bydlel v ulici Korunní, tato místa silně inspirovala. Například Chatu v Jezerní kotlině psal podle svých slov na lavičce v Grébovce. Myslíte si také, že při tvorbě Stínadelské trilogie využil vzpomínky na mládí, které prolítal na svahu mezi Vršovicemi a Nuslemi?
Jisté je, že měl tato místa velmi rád. Vzpomínky z dětství pro něj byly inspirací, ale těch zdrojů by se našlo mnohem víc. Pomezí, o kterém se bavíme, hrálo v jeho tvorbě jinou důležitou roli. Právě sem chodil nejčastěji psát. Mluvíte o Grébovce – a kousek od ní je maličká ulička Nad Petruskou, kde napsal klíčové části svých hlavních románů. Na první pohled místo nezajímavé, neromantické, ale pro něj naprosto zásadní. Jako by se zde stýkal se svou múzou.

V jedné povídce Jaroslava Haška jsem pro změnu četl o reálných klukovských válkách mezi Vršovičáky a Nuseláky, které se odehrály jen pár let před Foglarovým narozením tam, kde je nyní park Folimanka. Byly to tak ostré střety, že musela být povolána jízdní policie. Incidenty se opakovaly, vznikaly požáry, účastníci bitek měli různá zranění. Překvapuje mě, že se o tomto pravděpodobném inspiračním zdroji mlčí. A přitom do písmene evokuje bájné bitvy stínadelských part z doby před vznikem vontské organizace.
Myslím, že vaše otázka krásně odkrývá Foglarovu genialitu. Tím, že vždy odmítal prozradit, kde se nacházela Stínadla nebo jestli Rychlé šípy skutečně žily, jitří naši fantazii a povzbuzuje objevitele v nás. I po osmdesáti letech se chceme dopídit, jak to bylo. Už z doby po vydání Záhady hlavolamu se dochovalo vícero dopisů dětí, které se dušují, že přesně tahle příhoda se odehrála u nich. V té souvislosti bych připomněl další důležitý aspekt úspěchu Foglarových knih. Když se řekne Rychlé šípy, většina lidí odvětí, že to byli takoví slušňáci. Jenomže oni ve skutečnosti nešli pro ránu daleko. I proto byli blízcí klukům, kteří touží pro dobru, ale zároveň je v nich divokost a přemíra energie.

Skautský historik Roman Šantora u lavičky Jaroslava Foglara.Skautský historik Roman Šantora u lavičky Jaroslava Foglara.Zdroj: Se svolením Skautské nadace Jaroslava FoglaraRoman Šantora

Roman Šantora (50) je skautský historik a editor. Podílí se na vzniku řady knih, edic a publikací, které souvisejí s dílem a životem spisovatele Jaroslava Foglara a s dějinami skautingu.

Stojí za monografiemi  Skautské století a Skautský oddíl či za knižním rozhovorem s filozofem Erazimem Kohákem. Nedávno s kolegy připravil do tisku publikaci Celý den drobně prší – první část výboru z Foglarových deníků, která je ohraničena lety 1920–1937.

Ve Skautské nadaci Jaroslava Foglara má na starosti péči o Jestřábův odkaz a jeho dílo formou nových knižních vydání, her, divadelních představení, seriálů, výstav apod.