Můžete přiblížit vaše začátky se psaním?
Píšu už od svých šesti let, kdy jsem se to naučila. Nejdřív to byly básničky a písničky, oblíbila jsem si Lovce mamutů a napsala svou verzi příběhů z pravěku. Na druhém stupni už to byly delší příběhy o děvčatech v mém věku. Na střední škole jsem získala hodně inspirace díky úžasným vyučujícím a paní ředitelce, která mě podporovala ve psaní, a objevila jsem kouzlo historických novel. Na vysoké škole, kde jsem studovala latinu a klasickou řečtinu, jsem se přesunula do starověku a napsala veršovanou divadelní hru podle antického vzoru. To všechno ale byly jen začátky, které četlo jen několik lidí, a až o několik let později jsem objevila svůj styl a žánr.

Jakým způsobem si psaní usnadňujete?
Vždycky, když něco píšu, v hlavě to vidím jako film, jehož jsem součástí. Sama sebe obsazuji do jedné z rolí, se svými postavami prožívám radost i strach, zimu, horko, závrať, klaustrofobii… a studuji si všechny možné reálie, aby můj příběh byl věrohodný. Například jsem při psaní Útěku do Mombasy jela do ZOO ve Dvoře Králové, abych "zakusila na vlastní kůži", jaké to je projíždět safari a vzhlížet k žirafě. Nakupuji mapy zemí a oblastí, ve kterých se děj odehrává, pročítám cestopisy a průvodce a někdy třeba i vyhledávám v místních jízdních řádech.

Shrnula byste obsah obou vašich románů?
V románu Uvězněni se skupina lidí, kteří mezi sebou nemají zrovna ideální vztahy, dostane do rozsáhlé jeskyně, ze které nemůžou vyjít ven. Postupně sledujeme jejich nebezpečnou cestu skrz horu, jak postupně zjišťují, že každý z nich je důležitý a že se zachrání jen tehdy, když si budou navzájem pomáhat. Z druhé strany jeskyně už k nim jdou záchranáři, kteří s nimi ztratili kontakt před několika dny a nemají žádné zprávy o tom, jestli je ještě někdo naživu.

Kateřina Tučková
Řeholnice svlékali i znásilňovali. To mě šokovalo, říká autorka knihy Bílá Voda

Navazuje na to román Útěk do Mombasy, kdy se naše pozornost přesouvá k samotným záchranářům. Jeden z nich během předešlé knihy přišel o život a ostatní právě zjistili, že měl v úmyslu vylézt na Kilimandžáro. Několik jeho kolegů se tedy vydává do Tanzánie, aby na vrcholu hory uctili jeho památku. Kromě krásy divoké přírody však zakouší i tvrdou realitu života v Africe a ocitnou se přímo v centru teroristického útoku.

Mají vaše knihy nějaké společné rysy, kterých se držíte?
Když jsem četla úžasnou knihu Terror, zamilovala jsem se do vyprávění v retrospektivě a mnoha příběhových liniích. Oba moje romány jsou poskládané z více souběžných událostí, které se prolínají, a u tohoto stylu bych i do budoucna ráda zůstala. Vždycky chci čtenáře něco naučit a motivovat je, aby třeba s mými hrdiny cestovali prstem po mapě a našli si fotografie z míst, kde se děj odehrává. Co je úžasné, zjistila jsem, že dva lidé už podle mé knihy Útěk do Mombasy naplánovali dovolenou v Tanzánii.

Na čem aktuálně pracujete?
Už přes dva roky mám rozepsaný román Camp fire, který je literaturou faktu. Popisuje detailně a autenticky požár, který v roce 2018 během jednoho dne zničil tři osady a téměř celé město Paradise v Californii. Američané nemají naše evropské GDPR, takže na internetu můžete snadno najít životopisy i celé adresy obětí této tragédie, rozhovory a videa s lidmi, kteří to zažili, a Google Earth má úžasnou funkci, díky které se můžete dívat na satelitní snímky v historii.

Kolikrát naříkáme úplně zbytečně, jak se nám nedaří a že to a to nemáme… Uměli bychom si představit situaci, kdy pošleme děti do školy, sami se chystáme do práce a najednou zazvoní telefon, ve kterém nám oznámí, že se musíme do pěti minut evakuovat, protože se na náš dům žene obrovský požár? Co si s sebou vezmeme? Budeme se zajímat o to, jestli naši sousedku, která je upoutaná na lůžko, někdo odveze? To není fikce, to se opravdu stalo.

V čem vidíte přínos vaší tvorby?
Moc by mě potěšilo, kdybych svými romány aspoň několika lidem otevřela oči, aby si uvědomili, že nic nám nechybí, žijeme v míru, v nadbytku, můžeme studovat, máme co jíst, nehoří nám dům a doktor je nedaleko od nás. Co bychom chtěli víc?

Myslím si, že už jsme příliš zahlcení spoustou falešných hrdinů z filmů a knížek, kteří mají nadpřirozené schopnosti. V reálném životě je nikdy nepotkáme a toto "zklamání" může vést k pocitu, že je všechno marné a nikdo nám nepomůže. Přitom máme hrdiny všude kolem sebe. Jen se o nich nenatáčí velkofilmy, nedávají se jim ocenění a mnozí jejich pomoc považují za pouhé splnění povinnosti. Jsou to hasiči, policisté, záchranáři, lékaři a všichni humanitární pracovníci.

Ondřej Hübl
Mám pocit, že se dost blížíme k soudružskému uvažování, říká autor románu Opona

Čerpáte z jejich práce inspiraci?
Nacházím ji třeba ve zprávách z misí Člověka v tísni, kterým jsem věnovala i Útěk z Mombasy. Sleduji už několik let také práci Lékařů bez hranic. Zajímají mě skutečné příběhy, ve kterých hrdina je každý, kdo přiběhne k hořícímu autu, aby vytáhl zaklíněného řidiče, kdo jde opravovat střechu na domě cizího člověka, který zničilo tornádo. Je to takový člověk. který zůstane na Titaniku a hraje valčíky nebo se přesouvá z jedné kotelny do druhé a pořád topí, či se snaží udržet v chodu elektřinu, aby se ostatní mohli zachránit.

Po tuzemsku cestujete s tematickými kostýmovanými přednáškami. Co vás nejvíce baví na práci lektorky?
Dělám všechno, čím jsem chtěla jako dítě být – spisovatelka, učitelka, herečka, režisérka, operní pěvkyně a cestovatelka. Mám ráda výzvy a přiznávám se, že práce lektorky na plný úvazek není vůbec jednoduchá. A proto ji miluji. Začíná vymyšlením tématu, studiem, tvorbou kostýmů a rekvizit, vyhledáváním videí, fotografií a hudby, obepsáním všech knihoven, škol, domovů pro seniory a dalších institucí.

Kalendář sestavuji na celý rok, abych pak sháněla ubytování, cestovala po celé republice někdy i šest dní v týdnu, měla dvě až tři přednášky každý den osm měsíců v roce. Setkávám se přitom s tisíci lidmi. Musím neustále improvizovat a přizpůsobovat své povídání posluchačům, kteří sedí přede mnou, a vylepšovat přednášky. Mají bavit nejen mě, ale i je, protože to říkám už po stopadesáté.